ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1896.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1896/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) L. Č. a 2) J. Č., zastoupeným advokátem, o určení právního vztahu k bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 161/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2005, č. j. 11 Co 801/2004-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2005, č. j. 11 Co 801/2004-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. září 2004, č. j. 15 C 161/2004-22, vyhověl žalobě a určil, že žalobkyně je nájemkyní „bytu č. 6, o velikosti 2+1 se sklepem, o celkové výměře 53,70 m2, který se nachází ve druhém nadzemním podlaží v domě č. p. 237, v K. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaných.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2005, č. j. 11 Co 801/2004-39, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na požadovaném určení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že na základě kupní smlouvy ze dne 18. listopadu 2002 jsou žalovaní vlastníky předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřela žalobkyně s městem K. V. (právním předchůdcem žalovaných) nájemní smlouvu již dne 9. března 2000 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 9. března 2000“), že v nájemní smlouvě ze dne 9. března 2000 byl sjednán nájem bytu na dobu neurčitou, že ohledně téhož bytu uzavřela smlouvu o nájmu bytu se žalovanými rovněž dne 1. června 2003 (dále jen „smlouva o nájmu bytu ze dne 1. června 2003“), že podle smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. června 2003 šlo o nájem na dobu určitou v trvání jednoho roku a že žalovaní dopisem ze dne 25. března 2004 žalobkyni oznámili ukončení nájmu a vyzvali ji k předání bytu do 30. května 2004 (dále jen „výzva ze dne 25. března 2004“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť po zaslání výzvy ze dne 25. března 2004 se její právní postavení stalo nejistým. Dále rovněž dovodil, že smlouva o nájmu bytu ze dne 1. června 2003 je absolutně neplatná, a proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud se otázkou platnosti smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. června 2003 vůbec nezabýval a žalobu v konečném důsledku zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Uvedl sice, že určovací žaloba má místo zejména tam, kde se její pomocí eliminuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu nebo kde se jejím prostřednictvím dosáhne takové úpravy, jež vytvoří určitý právní rámec, kterým se předejde případným dalším sporům. Přesto však v poměrech projednávané věci dovodil, že pokud žalovaní (pronajímatelé) v době jeho rozhodování nečinili žádné kroky směřující k vypovězení nájemního vztahu žalobkyně k bytu či k jejímu vyklizení z bytu, pak v té době (v době rozhodování odvolacího soudu) již neměla žalobkyně na žádaném určení naléhavý právní zájem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím zpochybnila především správnost právního závěru, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem podle §80 písm. c/ o.s.ř. Má za to, že sama skutečnost, že žalovaní nepodali žalobu na vyklizení bytu v době rozhodování odvolacího soudu, neznamená, že takovou žalobu nepodají – za podmínek normovaných ustanovením §676 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – v pozdější době; taková situace pak nemůže být pevným právním základem pro právní vztahy účastníků, neboť tím není eliminován stav nejistoty v právním vztahu. Podle dovolatelky je existence naléhavého právního zájmu na určení doložena již samotnou výzvou ze dne 25. března 2004. Dovolatelka je také přesvědčena, že – z důvodů v dovolání vylíčených – není smlouva o nájmu bytu ze dne 1. června 2003 způsobilá vyvolat změnu stávajícího nájemního vztahu na dobu neurčitou založeného nájemní smlouvou ze dne 9. března 2000. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobkyně (dovolatelka) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř. (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113).
V posuzovaném případě odvolací soud – vzhledem k citované judikatuře – sice správně uvedl, že určovací žaloba má místo zejména tam, kde se její pomocí eliminuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu nebo kde se jejím prostřednictvím dosáhne takové úpravy, jež vytvoří určitý právní rámec, kterým se předejde případným dalším sporům. Nelze ovšem přehlédnout, že v poměrech projednávané věci se uvedenými názory důsledně neřídil. Při posuzování otázky naléhavého právního zájmu totiž především přehlédl, že právní postavení dovolatelky bylo i v době jeho rozhodování nejisté, neboť i v této době trval mezi účastníky řízení spor ohledně toho, zda nájemní vztah dovolatelky k předmětnému bytu lze pokládat za nájemní vztah na dobu neurčitou (podle nájemní smlouvy ze dne 9. března 2000) či zda jde (podle smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. června 2003) o nájemní vztah na dobu určitou. Navíc nepřihlédl ani k tomu, že v případě závěru, že jde o nájemní vztah na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 9. března 2000, by se mohlo předejít případnému dalšímu sporu o vyklizení předmětného bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2196/2005).
Protože rozsudek odvolacího soudu není v otázce nedostatku naléhavého právního zájmu na určení správný, Nejvyšší soud České republiky, aniž se – zejména z důvodů předčasnosti – zabýval dalšími námitkami dovolatelky podřazenými rovněž dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – zrušil napadený rozsudek (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu