ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2123.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2123/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. B. (dříve Š.), zastoupené advokátem, a 2) V. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 268/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. července 2004, č.j. 13 Co 383/2004-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 3. 2004, č.j. 9 C 268/2000-66 [poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 17. 3. 2003, č.j. 9 C 268/2000-47, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (soudu odvolacího) ze dne 2. 9. 2003, č.j. 13 Co 410/2003-57, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení] zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 20, I. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v Ch., D. 3 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. uplatněného ve výpovědi dané pronajímatelem zprvu 1. žalované a poté, co po podání žaloby uzavřela manželství, též 2. žalovanému, jehož vstup do řízení na straně žalované připustil usnesením ze dne 2. 11. 2001, č.j. 9 C 268/2000-17. Při posouzení otázky naplnění výpovědního důvodu ke dni doručení výpovědi 2. žalovanému (ke dni 8. 11. 2001), jak mu to uložil ve zrušujícím usnesení odvolací soud, vycházel z výsledků dokazování provedeného před vydáním v pořadí prvního rozsudku, v němž zkoumal naplnění daného výpovědního důvodu ke dni doručení výpovědi 1. žalované (ke dni 13. 12. 2000).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č.j. 13 Co 383/2004-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, publikované v časopise Soudní judikatura 7/1997) setrval na právním názoru, že v dané věci je nutno posuzovat naplnění výpovědního důvodu ke dni jejího doručení druhému z manželů (2. žalovanému). Pokud jde o hodnocení důkazů a závěry z nich učiněné, odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedl, že i pokud by jeho závěr, že pro posouzení existence uplatněného výpovědního důvodu je rozhodný okamžik doručení výpovědi 2. žalovanému, nebyl správný, tj. že rozhodný je okamžik doručení výpovědi 1. žalované, pak ani v tomto případě nebylo provedenými důkazy jednoznačně prokázáno jeho naplnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Naplnění prvního dovolacího důvodu spojuje dovolatel s „určením okamžiku existence výpovědního důvodu u výpovědi z nájmu bytu“. Popisuje průběh řízení v dané věci a uvádí, že v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena otázka, ke kterému okamžiku je třeba zjišťovat existenci výpovědního důvodu v případě, že dosavadní výlučný nájemce bytu, jemuž byla výpověď již doručena, uzavře v průběhu řízení o přivolení k výpovědi manželství. Vyjadřuje nesouhlas s právním názorem, z něhož při posuzování dané otázky vycházel odvolací soud, poukazuje na odlišný závěr, který byl přijat v označených rozhodnutích Krajských soudů v Plzni a v Hradci Králové, podle něhož jde o zvláštní druh singulární sukcese, a dovozuje, že existence výpovědního důvodu v dané věci měla být zkoumána ke dni doručení výpovědi první žalované. Odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí je – co do závěru, že i pokud by mělo být naplnění výpovědního důvodu zkoumáno k okamžiku doručení výpovědi 1. žalované, nebylo v řízení prokázáno, že by byl k tomuto okamžiku dán – nepřezkoumatelné, neboť nelze zjistit, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/01. Dovolatel má za to, že odvolací soud v podstatě rozhodoval o jiném skutku než soud prvního stupně, v čemž spatřuje naplnění výpovědního důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 1. července 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, tj. žalobu zamítl, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že není dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., opírajícím se o skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů (k datu doručení výpovědi 1. žalované ani k datu doručení výpovědi 2. žalovanému) neužívali, resp. užívali jej jen občas. Uvedený právní závěr zpochybňuje dovolatel námitkami směřujícími proti nesprávnému (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu věci, což vyplývá i z výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nelze-li prostřednictvím skutkových námitek zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, na němž – v konečném důsledku – spočívá zamítavý rozsudek odvolacího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka, s níž dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; za tohoto stavu (i s přihlédnutím k tomu, že otázka procesního účastenství 2. žalovaného byla v řízení k návrhu žalobce vyřešena postupem podle §92 odst. 1 o.s.ř.) se dovolací soud nezabýval ani argumentací týkající se případné singulární sukcese.
Pokud pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalobci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu