ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2340.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2340/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně A. K., zast. advokátem, proti žalovanému P. M., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 167/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č.j. 62 Co 75/2005-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č.j. 11 C 167/2003-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt č. 4 v 1. patře domu čp. 841/6 v A. u. v P. 6 – B., bez bytové náhrady a povinnost odhlásit se z trvalého bydliště u příslušného orgánu evidence obyvatel, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č.j. 62 C 75/2005-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že původní nájemkyní předmětného bytu byla babička žalovaného a prababička žalobkyně I. D. Žalovaný žil v tomto bytě od narození v r. 1954 se svými rodiči, sestrou M. P. a babičkou (I. D.), po rozvodu rodičů v roce 1965 a sňatku sestry v roce 1971, žil v bytě s matkou M. M. a babičkou. Po úmrtí babičky v roce 1989 žil žalovaný v bytě spolu se svojí matkou, která zemřela 1. 5. 2002. Dům, v němž se byt nachází byl privatizován nájemníky, bylo založeno bytové družstvo A. (zapsané do obchodního rejstříku dne 12. 4. 1994 a členkou družstva se stala matka žalovaného M. M.). Dohodou ze dne 10. 6. 1995 převedla M. M. členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na žalobkyni s tím, že byla oprávněna byt užívat do své smrti.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že podle §115 a §179 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném před 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák. před novelou“) nelze automaticky dovodit, že po smrti původní uživatelky bytu (I. D.) přešlo užívací právo na všechny osoby, které v bytě žily (žalovaný, M. M.). Žalovaný, i když v předmětném bytě fakticky bydlel se svou matkou a babičkou až do její smrti (v r. 1989), nebyl však podle odvolacího soudu příslušníkem domácnosti ve smyslu §115 obč. zák. před novelou, neboť neprokázal, kdy v bytě pravidelně žil se svou matkou a kdy začal bydlet u paní J., a proto na něho nemohlo přejít užívací právo po smrti babičky a nemohl se stát spolu se svou matkou společným uživatelem bytu a po 1. 1. 1992 společným nájemcem bytu.
Podle odvolacího soudu by i v případě, došlo-li k přechodu užívacího práva na žalovaného (po smrti babičky), které se změnilo na nájem, nemohl „na něj přejít nájem bytu po smrti jeho matky, která zemřela 1. 5. 2002“, neboť žalovaný nesplňoval podmínku, že s matkou žil v den její smrti ve společné domácnosti (§706 odst. 1 obč. zák.). Skutečnost, že žalovaný nežil se svou matkou od roku 1999 ve společné domácnosti vyplývá zejména z výpovědi žalovaného, svědkyně J., správkyně domu B. a potvrzení M. M. ze dne 14. 6. 2000.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětný byt je bytem družstevním, jedinou členkou družstva byla M. M., která dohodou ze dne 10. 6. 1997 převedla členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu A. na žalobkyni. Žalovaný tak užívá předmětný byt bez právního důvodu a odvolací soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit.
Dovoláním ze dne 30. 6. 2005 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., v němž mu byla uložena povinnost vyklidit byt č. 4 v 1. patře domu čp. 841/6 v A. ul. v P. 6 – B. a výrok II. o povinnosti úhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů a zároveň požádal o odložení vykonatelnosti. Dovolání je podle dovolatele přípustné „podle ust. §237 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a dále ze zjištění, která nemají z podstatné části oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu s objektivní pravdou.
V odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, že mu původně vzniklo právo společného užívání předmětného bytu spolu s matkou; toto právo se transformovalo na právo společného nájmu bytu. S matkou žil ve společné domácnosti až do její smrti a nezakládá se na pravdě tvrzení, že se o matku nestaral a společně s ní nehospodařil.
Dovolatel dále uvedl, že ustavením družstva nedošlo ke změně nájmu, změnil se pouze subjekt pronajímatele a proto je i nadále nájemcem bytu. I v případě, že by předmětný byt byl bytem družstevním, nemohlo by být žalobě vyhověno s ohledem na ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť dle dovolatele by vyklizení kolidovalo s dobrými mravy, protože nemá jiný byt, je invalidní důchodce a nejsou pravdivá tvrzení, že se vyhýbá práci a že je závislý na přítelkyni, u které trvale bydlí a byt neužívá.
Podle dovolatele odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel nesprávně z toho, že dovolatel v den smrti matky s ní nežil ve společné domácnosti, a proto nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu (§706 obč. zák.); dovolatel však byl již dříve společným nájemcem bytu a proto není namístě otázka přechodu nájmu úmrtím matky. Správně měl odvolací soud dovodit, že se v daném případě jednalo o společný nájem bytu, a proto nepřichází v úvahu závěr, že by se dovolatel nestal po smrti matky nájemcem bytu a byl povinen jej vyklidit.
Dovolatel v dovolání dále uvedl, že žalobkyně, na níž matka dovolatele „převedla družstevní podíl vážící se k předmětnému bytu“ v tomto bytě nebydlela a matku jen občas navštěvovala.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 15. 9. 2005 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a ve vyjádření zejména uvedla, že nesouhlasí s názorem dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Podle názoru žalobkyně dovolatel nepřispíval na společnou domácnost a tvrzení žalobkyně, že se o svou babičku a matku nestaral, ničím nevyvrátil. Ve své účastnické výpovědi především uvedl, že si nepamatuje, kdy žil trvale a pravidelně se svojí matkou v předmětném bytě. Tvrzení dovolatele o jeho právu k bytu není tak prokázáno. Žalobkyně dále uvedla, že trvá na vyklizení bytu a nesouhlasí s odložením vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl, popř. jej zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Nejvyšší soud o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval.
Dovolání je v posuzované věci přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit byt č. 4 v 1. patře domu čp. 841/6 v A. ul. v P. 6 – B. do 15 dnů od právní moci rozsudku (soud prvního stupně žalobu zamítl).
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, a dalším uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že dovolatel je toho názoru, že mu spolu s matkou vzniklo právo společného užívání bytu, které se změnilo k 1. 1. 1992 na společný nájem bytu, a proto nelze po úmrtí matky aplikovat ust. §706 obč. zák. o přechodu nájmu bytu na žalovaného (dovolatele).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oprou v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C.H.BECK, strana 1003-1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí zejména proti tomu, že se o babičku a matku nestaral a tedy jej nebylo možné označit za příslušníka domácnosti dle ust. §115 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991.
Dovolací soud s ohledem na obsah spisu shledal, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která mají oporu v provedených důkazech, a však tato skutková zjištění jinak právně posoudil. Odvolacímu soudu nelze v tomto směru s ohledem na výše uvedené vytknout žádné pochybení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda po úmrtí I. D. v roce 1989 vzniklo ze zákona dovolateli a jeho matce – M. M. právo společného užívání bytu.
Podle tehdy platného ust. §179 odst. 1 obč. zák. (tj. ve znění účinném do 31. 12. 1991) jestliže uživatel bytu zemřel a nešlo-li o byt ve společném užívání manželů, stali se uživateli bytu jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Podle §115 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 domácnost tvořili občané, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Pojem společné domácnosti u osob uvedených v citovaném ustanovení vykládá právní praxe (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, nebo ze dne 16. 9. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2603/2001) volněji než při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák. Nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, neboť by to ve svých důsledcích znamenalo ohrožení účelu tohoto ustanovení. Důsledně však platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí proto, aby tyto osoby nájemce občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou výpomoc v domácnosti anebo aby byly v bytě nájemce pouze formálně hlášeny k trvalému pobytu. Uvedené osoby se stanou nájemci, tvoří-li se zůstavitelem společnou domácnost, byť i jen krátký čas, avšak dostatečně dlouhý pro závěr o spolužití trvalé povahy. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v jeho bytě žijící žít v trvalém životním společenství. Podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97, nebo ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a převzal i soud odvolací, neboť nové skutečnosti a důkazy nejsou v dovolacím řízení přípustné (§241a odst. 4 o.s.ř.), nezbývá než uzavřít, že odvolací soud na základě skutkového stavu, jehož správnost se nepodařilo dovolateli zpochybnit, posoudil otázku přechodu práva užívání k bytu správně, tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného není důvodné. Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 1.975,- Kč (§7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu