ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2359.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2359/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) B., s.r.o., b) K. E., c) M. K., d) F. S., e) I. S., f) D. S., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému R. J., zastoupenému advokátem, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 147/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.3.2005, č. j. 18 Co 379/2004-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.590,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2005, č.j. 18 Co 379/2004-186, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20.4.2004, č.j. 8 C 147/99-126, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, jenž se nachází nalevo od schodiště ve III. nadzemním podlaží předního traktu domu čp. 326 v P., k.ú. S., kterou dali žalobci žalovanému s tím, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, dále uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na jejich náhradě 5.460,- Kč k rukám jejich právního zástupce.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Ve věci bylo jednoznačně prokázáno, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. byl žalovaným naplněn. Žalovaný sám uvedl, že byt není užíván již po dobu dvaceti let, tj. od doby, kdy se přestěhoval ke své matce do Š., kde se věnuje sportovní kariéře, kromě příležitostných návštěv v ČR, kdy v něm se svou matkou přespí. Z jeho korespondence s žalobci pak bylo dle odvolacího soudu prokázáno, že prakticky od roku 1996 s nimi přestal komunikovat a o byt se již nestaral. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud byt v současné době vykazuje určité závady (které ovšem nebyly žalobcům před výpovědí z nájmu bytu řádně notifikovány, kromě požadavku nalakování oken a topení), byly způsobeny zejména nedostatečnou údržbou ze strany žalovaného, který byt neužíval. Žalovaný rovněž hodnověrně neobjasnil, jaké jsou jeho budoucí záměry, které se týkají bydlení a návratu do ČR, krom vágního vyjádření, že se vrátí, až bude v ČR jeho jméno na sportovním poli dostatečně známé. Odvolací soud je toho názoru, že pokud během dvaceti let neuspořádal své vlastní osobní poměry, nelze rozumně předpokládat, že šlo toliko o období přechodné, ale naopak to svědčí pro závěr, že se trvale usídlil ve Š., kde získal státní občanství a kde trvale žije se svou matkou. Odvolací soud je proto zajedno se soudem prvního stupně, že není za dané situace důvod k tomu, aby nadále požíval ochrany regulovaného nájmu, když tuto ochranu nepotřebuje, neboť bydlení si opatřil jinde. Dle odvolacího soudu bylo rovněž správně rozhodnuto o tom, že soud vyklizení bytu nevázal na „přidělení“ přístřeší.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil.
Dovoláním ze dne 20.7.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 20.7.2005, napadl žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání žalovaný zejména uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, který dovozuje především z nesprávného výkladu soudů k otázce posouzení existence vážných důvodů, které nájemci brání užívat byt. Dovolatel je toho názoru, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly důvody, pro které byt dočasně neužívá. Je vrcholovým sportovcem, reprezentantem Š. a po dobu, kdy je v reprezentaci, je nutné, aby pobýval ve Š., a proto ČR spíše jen navštěvuje, jak mu jeho časový plán dovolí. Soud si dovodil, že pokud reprezentuje Š., má v úmyslu ve Š. i žít. To ovšem dle dovolatele není pravdou, už i ve svém účastnickém výslechu uvedl, že se chce do ČR vrátit a trvale zde žít. Pokud by sport v zahraničí byl důvodem pro výpověď z bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. ocitli by se dle dovolatele všichni naši sportovci (a současně nájemci) angažovaní v zahraničí ve stejné situaci. Dovolatel dále uvedl, že žádný z našich fotbalistů by se rovněž nedovedl vyjádřit k otázce, kdy se do ČR vrátí, neboť to prostě nevědí a jejich návrat záleží na okolnostech, které mnohdy ani sami nedovedou ovlivnit. Ani on nemůže vědět, jak dlouho ještě bude členem švýcarské reprezentace, a proto ani nemůže vědět, jak dlouho ještě bude ve Š. bydlet. Dovolatel má za to, že věc má zásadní právní význam také proto, že situace, do níž se ne vlastní vinou dostal, může nastat u jakékoli fyzické osoby, která užívá byt na základě nájemního práva a je nucena ho z podobných důvodů jako on přechodně opustit. U všech těchto osob je ohrožena právní jistota jejich bydlení. Dovolatel navíc uvedl, že nemá v ČR jinou možnost bydlení a napadené rozhodnutí mu v podstatě návrat domů znemožňují, neboť se nebude mít kam vrátit. Dovolatel požádal soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí by byla na jeho právech způsobena nepoměrně větší újma než újma, která by byla způsobena žalobcům odkladem vykonatelnosti. V závěru dovolání pak navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání zejména uvedli, že žalovaný hodnověrným způsobem neobjasnil, jaké jsou jeho budoucí záměry, které se týkají bydlení a návratu do ČR. Důkazní břemeno o závažnosti důvodů, pro které není byt užíván, je přitom v těchto případech na nájemci. Protože si během dvaceti let žalovaný své osobní poměry neuspořádal, nelze dle žalobců předpokládat, že by šlo o období přechodné, ale naopak provedené důkazy svědčí pro závěr, že se trvale usídlil ve Š. Žalobci dále uvedli, že vzhledem k tomu, že žalovaný veškeré své aktivity včetně potřeby bydlení realizoval dlouhodobě ve Š. a předmětný byt, který nepotřeboval k bydlení, prakticky opustil, nelze ani dovodit, že důvody, pro které tento byt neužíval, byly přechodné povahy, a proto považují výpověď za důvodnou. Podle žalobců se soudy zabývaly tvrzením žalovaného o jeho sportovní činnosti ve Š., jakožto závažným důvodem pro neužívání bytu. Tato tvrzení však v souvislosti s ostatním důkazy nenaplňovala podmínku „závažných důvodů, které brání užívání bytu“. Dle žalobců dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových zjištění, což nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobci se rovněž domnívají, že nejsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nemůže být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud namítal, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily důvody nebo vůbec nevzaly v potaz některé z důvodů, pro které předmětný byt dočasně neužívá (že je reprezentantem Š. a musí ve Š. po dobu své reprezentace žít, že se chce v budoucnu do ČR vrátit a trvale zde žít, že zde nemá jinou možnost bydlení) a ze zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. byl naplněn, pak je třeba konstatovat, že jeho námitky spočívají především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel tedy brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného odlišného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení dovolání relevantní.
S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto je podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tom - v souladu s ustálenou praxí - nevydával samostatné rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, je povinen nahradit žalobcům na odměně advokáta částku 1.140,- Kč (§2 odst.1, §7 písm. d/, ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst.1, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušál ve výši 6 x 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem 1590,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. dubna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu