ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2411.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2411/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce a/ JUDr. J. S., b/ MUDr. M. A. B.-S., zastoupené advokátem, c/ Mgr. K.a S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) F. Š., 2) B. Š., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 147/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 146/2005-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č.j. 13 C 147/2003-92, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 10, II. kategorie, složeného ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny, WC a společné předsíně, který se nachází ve třetím patře domu č.p. 1736 v P. – N. M., Š. 12 (dále jen „předmětný byt“), kterou dali žalobci žalovaným, a aby žalovaní předmětný byt do patnácti dnů po skončení nájemního poměru vyklidili a vyklizený předali žalobcům; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako nájemci užívali předmětný byt každoročně v období od listopadu do dubna a zbytek roku trávili v rodinném domě v N. C., určeném k trvalému bydlení, který po podání výpovědi darovali svému synovi V. Š., jenž s nimi vedl společnou domácnost a v předmětném bytě se zdržoval s výjimkou víkendů. V darovací smlouvě bylo zřízeno věcné břemeno opravňující žalované užívat část nemovitosti v N. C. Jestliže však v době doručení výpovědi v předmětném bytě bydlel syn žalovaných, nejednalo se podle soudu prvního stupně o byt z převážné většiny opuštěný, a tudíž nemohl být dán výpovědní důvod, že byt je bez vážných důvodů užíván jen občas podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dále uzavřel, že nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu ani z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť bydlení v N. C. bylo nižší kategorie, o menší rozloze a vzhledem k tomu, že žalovaní jsou osoby vyššího věku, nelze po nich spravedlivě požadovat, aby se ke stáří adaptovali na jiné podmínky a trávili zde i zimy. Konečně vzal soud prvního stupně v úvahu i to, že syn žalovaných byl jako člen společné domácnosti pracovně vázán na P., kde se nacházel předmětný byt. Z těchto důvodů by nebylo spravedlivé po žalovaných požadovat, aby užívali pouze jeden byt.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, č.j. 19 Co 146/2005-127, potvrdil rozsudek soud prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, který následně správně posoudil i po právní stránce. Žalovaní totiž svoji bytovou potřebu uspokojovali v předmětném bytě v závislosti na svém zdravotním stavu a potřebách určených jejich věkem. Žalovaní tak jako starobní důchodci užívali nemovitost v N. C., jak je tomu u důchodců běžné, k rekreačním účelům, což bylo nutné hodnotit jako závažný důvod, pro který předmětný byt neužívají celoročně. Soud prvního stupně správně posoudil i charakter rodinného domu v N. C., jeho velikost, vybavení a počet osob, které jej užívali, a uzavřel, že danou situaci nelze posuzovat ani podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. tak, že žalovaní měli k dispozici dva byty a bylo možné na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze rekreační bydlení za tímto účelem zbudované v N. C., které nebylo rovnocenné předmětnému bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalobci v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvody nesprávného právního posouzení a vad řízení. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pouze přebírá závěr soudu prvního stupně o rekreačním charakteru, velikosti a vybavení nemovitosti v N. C. a současně konstatuje, že takové rekreační bydlení mimo město je právě u důchodců běžné. S tím však dovolatelé nesouhlasí, protože soudy obou stupňů dle jejich názoru nerozlišují mezi vlastnictvím domu určeného a objektivně způsobilého k celoročnímu bydlení, který je ze subjektivních důvodů užíván mimo zimní období, a mezi v tomto konkrétním případě neexistujícím stavem, kdy důchodci užívají tzv. letních bytů na chatách, u známých apod. V posuzované věci tak nejde o situaci užívání dvou nájemních bytů, ale o vlastnictví domu určeného k trvalému bydlení, které má přednost před právem nájemním. Navíc ustanovení §711 obč. zák. ani nehovoří o porovnávání dvou bytů, proto pro takové úvahy není ze zákona důvod. Dále je nesprávné, že soudy obou stupňů při právním posouzení vycházely ze stavu v době rozhodování (tj. z existence věcného břemene ve prospěch žalovaných) namísto rozhodného stavu ke dni doručení výpovědi, kdy žalovaní ještě byli vlastníky nemovitosti v N. C. S ohledem na to, že žalovaní nejsou pracovně vázáni na P. a že v místě je možnost lékařského ošetření, mají dovolatelé za to, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze byt v N. C.. Dovolatelé mají za to, že skutečným důvodem celého procesu je vyřešení bytové potřeby syna žalovaných ve smyslu §706 obč. zák. Podle dovolatelů se odvolací soud dopustil nesprávného právního hodnocení zjištěných skutečností a v rozporu s §157 o.s.ř. se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Podle vyjádření žalovaných si vzhledem ke svému věku (80 a 86 let) nejsou fyzicky schopni zařídit některé záležitosti sami ani v P., proto jim pomáhá jejich syn, který s nimi trvale žije. Soudy obou stupňů všechny v dovolání uváděné skutečnosti projednaly. Z těchto důvodů žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání „nevyhověl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II body 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a jimi bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Z uvedeného především vyplývá, že pokud dovolatelé v dovolání uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně, a dále námitky vad řízení (nedostatečné odůvodnění rozhodnutí), nemohl dovolací soud k těmto námitkám při posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet a mohl se zabývat jen námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Proto je nezbytné posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný.
Lze přisvědčit dovolatelům, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu viz rozsudek ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/1999, pod poř. č. 68, nebo rozsudek ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/9, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/2002, pod poř. č. 26) je nutné posuzovat existenci výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) i h) obč. zák. k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Ačkoli se v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neuvádí výslovně, že existence výpovědního důvodu byla posuzována ke dni doručení výpovědi, nelze přehlédnout, že soud prvního stupně uvedl, že v okamžiku doručení výpovědi byli žalovaní vlastníky rodinného domu v N. C., zdůraznil, že k darování nemovitosti a sjednání věcného břemene došlo po doručení výpovědi a jinak žádné závěry z této okolnosti ve prospěch žalovaných nevyvodil; odvolací soud pak na jeho skutkové a právní závěry plně odkázal. Za této situace nelze přisvědčit dovolací námitce, že soudy obou stupňů nevycházely ze stavu v době doručení výpovědi.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod; o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, nebo z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Jde ovšem o výčet pouze demonstrativní (příkladmý), a nelze tudíž vyloučit, že na nájemci nebude možno spravedlivě požadovat, aby užíval pouze byt jediný i v jiných (srovnatelných) případech.
Vzhledem k tomu, že předpokladem naplnění daného výpovědního důvodu je též podmínka, že na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, pak jde-li o byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, je třeba zabývat se tím, zda nájemce má objektivně možnost jej k bydlení užívat. V již citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2471/99, Nejvyšší soud například dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. Nejvyšší soud (srov. rozsudek ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004) dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu.
Jestliže na základě nezpochybnitelných skutkových zjištění (stručně shrnutých na jiném místě odůvodnění tohoto usnesení) dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní sice mají dva byty, avšak nelze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z nich, neodchyluje se jeho právní posouzení věci od shora vyložených závěrů ustálené judikatury, a nelze tudíž ani dovodit, že by bylo v rozporu s hmotným právem.
K námitce nesprávného právního posouzení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Nejvyšší soud odkazuje na své rozsudky ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1480/2004, nebo ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2614/2005, podle nichž jde o „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu citovaného ustanovení pouze tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Právě o tento případ v projednávané věci s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu nejde, již proto není výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. dán, a proto by bylo nadbytečné, aby Nejvyšší soud přezkoumával vážnost důvodů, pro které žalovaní předmětný byt neužívají celoročně. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí dovolacího soudu i v případě výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle §15 a §18 odst. 1 a zvýšené o 20% ve smyslu §17 odst. 2 citované vyhlášky, a v částce 2x75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu