ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2441.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2441/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. G., proti žalované K. G., zastoupené advokátem, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 96/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2005, č.j. 53 Co 110/2005-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č.j. 21 C 96/2003-77, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku družstevní byt č. 076, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v desátém patře a 11. podlaží domu č.p. 2258 P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Z provedeného dokazování vzal za zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 14. 3. 1975 bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 20. 1. 2003), že dnem 25. 8. 1977 se žalobce stal individuálním členem Stavebního bytového družstva v P., že dne 29. 12. 1988 uhradil členský podíl, že rozhodnutím označeného družstva ze dne 31. 1. 1989 mu byl přidělen předmětný byt, že posléze byl převeden jako člen do Stavebního bytového družstva P. (dále „SBD P.“), se kterým dne 4. 3. 1993 uzavřel smlouvu o nájmu předmětného bytu, a že dne 11. 3. 1993 došlo k fyzickému předání bytu. Dále vzal za prokázáno, že počátkem roku 1993 se žalovaná spolu s dětmi účastníků přestěhovala do předmětného bytu z bytu v P. (dále „byt v D. ulici“), který do té doby obývali spolu se žalobcem a vedli v něm společnou domácnost, že žalobce sice zůstal bydlet v bytě v D. ulici, avšak docházel do předmětného bytu a účastníci i přes oddělené bydlení vedli společnou domácnost (žalovaná zajišťovala pro celou rodinu, tj. i pro žalobce vaření, praní, úklid, nákupy, společně trávili rodinné oslavy a svátky a intimně se stýkali ještě začátkem roku 2002), a to až do konfliktu v březnu 2002. Shodná tvrzení účastníků, že nevedli společnou domácnost od roku 1992, uvedená v odůvodnění rozvodového rozsudku, hodnotil soud prvního stupně jako účelová, která měla pouze vést k urychlení řízení o rozvod manželství. Dovodil, že ke dni uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu spolu účastníci trvale žili, a proto jim v souladu s ustanovením §703 odst. 2 obč.zák. vzniklo k bytu právo společného nájmu a též i společné členství v družstvu; na základě toho žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č.j. 53 Co 110/2005-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ke dni uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu účastníci spolu trvale žili. Okolnost, že se žalobce od roku 1992 z důvodu nutnosti dodržovat přísnou dietu stravoval odděleně od ostatních členů rodiny sama o sobě neznamenala zánik společné domácnosti účastníků a již vůbec ne trvalý rozvrat manželství. V této souvislosti rovněž poukázal na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 28 C 228/2002, týkajícího se rozvodu manželství účastníků, z něhož vyplývá, že návrh na rozvod podala žalovaná v březnu 2002, že žalobce s rozvodem nesouhlasil s tím, že manželství je sice narušené, nikoliv však trvale rozvrácené, že rozpory mezi účastníky vznikaly (mimo jiné) kvůli stravování, kdy žalobce žalované vytýkal, že není ochotna mu uvařit dietní jídlo, a proto se začal stravovat odděleně, že po odstěhování žalované a dětí za nimi žalobce do předmětného bytu dojížděl, v bytě přespával, měl zde své věci, do roku 1996 hradil režii bytu, na nákladech na domácnost se podílel jen příležitostně nízkými částkami nebo nákupem jídla a s žalovanou se intimně stýkal ještě krátce před zahájením rozvodového řízení. Odvolací soud uzavřel, že manželství účastníků, jakkoliv problematické, fungovalo i po přestěhování žalované prakticky až do podání návrhu na rozvod manželství, neboť účastníci do této doby společně hospodařili způsobem poplatným jejich oddělenému bydlení (žalobce platil nájemné za oba byty) a jejich manželství nepochybně plnilo i výchovnou funkci ve vztahu k jejich společným dětem; za tohoto stavu nelze dovodit, že by na jaře roku 1993 existoval v manželství účastníků stav trvalého rozvratu. Na základě toho se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu i jejich společné členství v družstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádí, že soudy obou stupňů řešily rozhodnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť „právní hodnocení předmětné věci spojené s užitím ust. §115 obč. zák. a s aplikací ust. §703 odst. 2 a odst. 3 obč. zák. je založeno na zásadním logickém pochybení soudu prvního stupně, které neviděl a ani neřešil odvolací soud“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, že jeho závěr týkající se vedení společné domácnosti účastníků do března 2002 je v rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně v dané věci i v řízení o rozvod manželství. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami, odmítl provést jím navržené důkazy (lékařskými zprávami o jeho zdravotním stavu a výslechy účastníků), dal přednost obsahu tvrzení zástupce žalované oproti tvrzením žalobce, nepřihlédl k obsahu žaloby o rozvod manželství, z níž vyplývá, že v době jejího podání (březen 2002), byli oba účastníci (od roku 1978) přihlášeni k trvalému pobytu v P., ani neuvedl, v kterém ze dvou bytů, ke kterým mají účastníci dosud stejné právo, měli vést společnou domácnost. Namítá též, že odvolací soud při svém závěru ohledně existence společného soužití účastníků nerespektoval obsah a znění ustanovení §115 obč.zák., a že z provedených důkazů nevyplynulo, jak si účastníci počínali a naplnili náležitosti společného soužití vyžadované uvedeným ustanovením. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k „opětovnému projednání odvolání“.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, jež mu dovolatel vytýká, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel má sám právnické vzdělání, a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1 §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Ačkoli dovolatel (formálně) poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti (z hlediska obsahové konkretizace dovolacích námitek) napadá správnost právního posouzení věci námitkou, že nebyla prokázána existence společného soužití účastníků ke dni uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu. Obsahově tak polemizuje s hodnocením provedených důkazů, resp. s postupem soudu při provádění dokazování, a uplatňuje tedy dovolací důvod spočívající v tvrzení, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), případně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vychází-li právní posouzení věci z jiného skutkového základu, než předestírá dovolatel, je bezpředmětné zabývat se námitkou týkající se aplikace ustanovení §115 a §703 odst. 2 a 3 obč.zák.; příčinou pro žalobce nepříznivého výsledku řízení totiž není výklad či aplikace právní normy, nýbrž skutková zjištění, na nichž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť k tzv. jiným vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu