ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.254.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 254/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce D. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované D. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 1100/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č. j. 27 Co 206/2005-89, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č. j. 27 Co 206/2005-89, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. února 2005, č. j. 5 C 1100/2002-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2003, č. j. 5 C 1100/2002-51, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizené žalobci předat do tří dnů od právní moci rozsudku „bytové prostory i s příslušenstvím v domě čp. 158 v L. n. V.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. října 2004, č. j. 27 Co 431/2004-65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. února 2005, č. j. 5 C 1100/2002-70, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost, aby do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený žalobci předala „byt – 3 místnosti určené k bydlení v domě čp. 158 v L. n. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); zároveň žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 27 Co 206/2005-89, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a shodně se soudem prvního stupně vzal především za prokázáno, že předmětný byt byl žalované přidělen v roce 1989 tehdejším Státním statkem V. se sídlem v H. jako byt podnikový, že rozhodnutí o přidělení bytu nemá žalovaná k dispozici, že od této doby žalovaná v bytě bydlí, že ohledně předmětného bytu uzavřeli žalovaná jako nájemkyně a P. f. Č. r., jako pronajímatel dne 20. června 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 20. června 1995“), že přílohou nájemní smlouvy ze dne 20. června 1995 byl protokol o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. června 1995 a evidenční list nájemného z téhož dne a že žalobce je vlastníkem předmětného domu s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 28. prosince 1995. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná jako nájemkyně a žalobce jako pronajímatel uzavřeli dne 25. července 2000 (další) smlouvu o nájmu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 25. července 2000“), že předmětem nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 byly podle čl. I. tři místnosti určené v předmětném domě k bydlení i s příslušenstvím, že podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 25. července 2001, že již v předchozí době byly uzavřeny nájemní smlouvy na dobu určitou, že v nájemní smlouvě ze dne 18. července 1999 předložené žalobcem je uvedena doba nájmu do 30. června 2000, že v nájemní smlouvě ze dne 18. července 1999 předložené žalobkyní není uvedena doba ukončení nájemního poměru (dále jen „nájemní smlouva z roku 1999“), že v nájemní smlouvě ze dne 18. června 1998 předložené žalobcem je jako nájemce označen „B.“ a že v nájemní smlouvě označené datem 17. června 1998 předložené žalovanou chybí podpis nájemce (dále jen „nájemní smlouva z roku 1998“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvy z let 1998 a 1999 jsou – z důvodů uvedených soudem prvního stupně – neplatné. Dovodil rovněž, že nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 nemůže být neplatná pro neurčitost, neboť předmět nájmu je vymezen dostatečně určitě v jejím čl. I. Dále dovodil, že platně uzavřená nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 změnila obsah dřívější platné nájemní smlouvy ze dne 20. června 1995 tak, že namísto původně sjednaného nájemního poměru na dobu neurčitou šlo poté o nájemní poměr na dobu určitou do 25. července 2001, a pokračoval, že nájemní smlouva (ze dne 25. července 2000) se obnovila za týchž podmínek do 25. července 2002 (§676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že od 26. července 2002 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedla, že nájemní smlouva ze dne 20. června 1995 obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti, a je tudíž platná, a že za této situace jí ve vztahu k předmětnému bytu svědčí nájemní poměr na dobu neurčitou; i kdyby tomu tak nebylo, vznikl jí – z důvodů uvedených v dovolání – podle jejího názoru nájemní poměr na dobu neurčitou na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy v době před 31. prosincem 1994. Namítla rovněž, že nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 je neplatná, byl-li v ní předmětný byt včetně příslušenství nedostatečně označen jako tři místnosti určené v předmětném domě k bydlení i s příslušenstvím. Dále uvedla, že v jejím vyhotovení nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 (a také nájemní smlouvy z roku 1999) není obsaženo ujednání o konci nájemního poměru (a proto musí jít o nájemní smlouvu na dobu neurčitou). Napadla rovněž správnost závěru, že platně uzavřená nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 změnila obsah nájemní smlouvy ze dne 20. června 1995 tak, že namísto původně sjednaného nájemního poměru na dobu neurčitou šlo poté o nájemní poměr na dobu určitou. Zde odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytkla, že se nezabýval otázkou, k čemu směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000. Namítla, že nezabýval-li se soud posouzením skutečné vůle účastníků v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, je předčasný jeho závěr o platně uzavřené nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000, na jejímž základě se měl dosavadní nájemní poměr na dobu neurčitou změnit na nájemní poměr na dobu určitou. V této souvislosti odkázala na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001. Má rovněž za to, že soudy obou stupňů se zcela nedůvodně odmítly zabývat otázkou relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, popřípadě jejím odstoupením od nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000. V tomto směru poukázala na konkrétní námitky, které v průběhu nalézacího řízení vznášela. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání dovolatelka rovněž opřela.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytkla, že z provedených důkazů vzal za zjištěno, že podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 25. července 2001, a to přesto, že v jejím vyhotovení nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 (a také nájemní smlouvy z roku 1999) není obsaženo ujednání o konci nájemního poměru. Tím – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, tj. dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že jde-li o dobu trvání nájemního poměru podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, vzal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul ani žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové zjištění odvolacího soudu týkající se doby trvání nájemního poměru podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Za tohoto stavu nelze ani namítat, že zde měl odvolací soud vyjít z jiného důkazu (z písemné nájemní smlouvy v držení dovolatelky), jak se toho ve skutečnosti domáhá dovolatelka. Z toho vyplývá, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že uplatněný nárok dovolací soud posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“ (srov. §7 věta druhá zákona č. 107/2006 Sb.).
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právních závěrů, že v nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000 je předmět nájmu vymezen dostatečně určitě v jejím čl. I., a že proto nemůže být neplatná pro neurčitost a že dosavadní nájemní poměr na dobu neurčitou svědčící žalované ve vztahu k předmětnému bytu se na základě nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 změnil na nájemní poměr na dobu určitou.
Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání. Vedle náležitostí stanovených v §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva jako dvoustranný hmotněprávní úkon splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle vtělený do nájemní smlouvy je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení nájemce tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat.
Dovolací soud zastává shodně s odvolacím soudem názor, že označení předmětu nájmu v čl. I. nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, tj. předmětného bytu, je dostatečně určité (a že tuto nájemní smlouvu nelze pokládat za neplatnou pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák.), byl-li předmět nájmu v nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000 označen jako „3 místnosti určené v tomto domě k bydlení i s příslušenstvím (dále jen byt)“ a byl-li v ní dům vymezen jako „dům č. p. 158 se stp. 177/3 v k. ú. a obci L. n. V., zapsaný na L. V. č. 32 pro k. ú. a obec L. n. V. v okr. M.“. Jinak řečeno pro účely posouzení otázky určitosti nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 je nerozhodné, že předmět nájmu v ní nebyl vymezen obvyklým způsobem jako „byt …“. Lze uzavřít, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Z výše uvedeného také vyplývá, že uzavření smlouvy o nájmu bytu (ve smyslu §685 obč. zák.) v první řadě předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření takové smlouvy, tedy ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.), a to jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. V konkrétním případě pak soud musí podle výsledků provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavření smlouvy, tj. k dosažení jakých právních následků jejich vůle směřovala; přitom vůli účastníků právního úkonu musí posuzovat také s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 20. června 1995 byla uzavřena platně. Dovolací soud proto z uvedeného právního závěru vyšel a – z důvodu nadbytečnosti – se již nezabýval námitkou konkludentně uzavřené nájemní smlouvy v době do 31. prosince 1994.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace); mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i shora zmíněné výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V poměrech projednávané věci tak jde o posouzení, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavření nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, tj. jaké právní následky – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – sledovali vůlí obsaženou (projevenou) v nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ze skutkového zjištění o uzavření písemné nájemní smlouvy ze dne 20. července 2000 nevyplývá žádné ujednání účastníků o tom, že by tato smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalované k předmětnému bytu, tj. nájemní poměr na dobu neurčitou. Jestliže tedy odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 se nájemní poměr žalované k předmětnému bytu změnil z dosavadního nájemního poměru na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, a přitom se, a to i vzhledem k obsahu nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, nezabýval posouzením, k čemu (k jakým právním následkům) směřovala vůle účastníků projevená v nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000, je jeho právní posouzení věci v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné. Zde proto byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (byť zde zčásti v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který zrušil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Přitom se – zejména z důvodu předčasnosti – nezabýval otázkou relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 a ani otázkou odstoupení žalované od této smlouvy.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu