ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2675.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2675/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ S. H., b/ J. H., c/ D. V., všech zastoupených advokátkou, proti žalované S. H., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 4 C 289/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.4.2005, čj. 19 Co 167/2004-32, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13.4.2005, čj. 19 Co 167/2004-32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 4.3.2004, čj. 4 C 289/2003-14, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům byt sestávající z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství, nacházející se v 1. poschodí domu čp. 1622 v J., na pozemku č. parc. 3336, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně na základě odvolání žalované rozsudkem ze dne 13.4.2005, čj. 19 Co 167/2004-32, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům byt sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se v 1. poschodí domu čp. 1622 v J., na pozemku č. parc. 3336, a to do 15 dnů ode dne, kdy ji bude zajištěn náhradní byt; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalovaná bydlela se svými prarodiči v předmětném bytě již v době, kdy prarodiče – manželé D. – byli nájemci bytu. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10.2.1993, čj. 7 C 65/93-8, bylo přivoleno k výpovědi dané manželům D. z nájmu předmětného bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. s tím, že žalovaní (manželé D.) jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený předat poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Žalovaná s prarodiči bydlela a žila ve společné domácnosti i poté, co bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále konstatoval, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, a proto nelze žalobu na vyklizení zamítnout. S ohledem na skutečnost, že žalovaná bydlela s prarodiči, kteří byli povinni se z bytu vystěhovat po zajištění přiměřeného náhradního bytu, bylo podle odvolacího soudu nutné se zabývat otázkou dobrých mravů. Žalovaná bydlela s prarodiči do jejich smrti (J. D. zemřel v listopadu 1993 a A. D. zemřela v dubnu 2003) a po dobu 11 let jim nebyl zajištěn náhradní byt, a proto by podle odvolacího soudu bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), pokud by žalovaná měla předmětný byt vyklidit bez jakékoliv bytové náhrady.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 4.8.2005 napadli žalobci výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání podávají podle ust. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že výklad ust. §3 odst. 1 obč. zák. provedený odvolacím soudem je nesprávný. Žalobci jako vlastníci domu, který je v dezolátním stavu, si museli řešit svoji bytovou otázku a svých dětí sami, přičemž žalovaná užívá byt bez právního důvodu a rozhodnutím soudu se jí dostalo větší ochrany než vlastníkům a je samozřejmé, že by jako vlastníci chtěli dům užívat.
Podle dovolatelů by žalovaná nebyla nijak poškozena, pokud by byla povinna byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku, neboť situace na trhu s byty jí nebrání pronajmout si byt. Jestliže užívá předmětný byt bez právního důvodu, měla by za užívání bytu hradit částku odpovídající tržnímu nájemnému a za toto nájemné si může byt bez problému opatřit sama.
S ohledem na uvedené proto dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.
V podání ze dne 25.8.2005 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření zejména uvedla, že považuje dovolání žalobců za nedůvodné. Dále žalovaná ve vyjádření uvedla, že bytová náhrada pro prarodiče zajištěna nebyla v předešlých 11 letech, žalovaná s nimi žila v předmětném bytě a rozhodnutí soudu, které podmínilo vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu není v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na to žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jimž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, neboť rozhodování – při vyklizení bytu – v části týkající se bytové náhrady, je rozhodování o věci samé, nikoli rozhodování o lhůtě k plnění (viz např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, poř. č. 28).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolací námitky směřují proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto podle ust. §3 obč. zák. o bytové náhradě, a dovolatelé jsou toho názoru, že v této části není rozhodnutí odvolacího soudu správné, čímž uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a to že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě, užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost vyklidit byt podmiňovat zajištěním bytové náhrady. Případnou nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla při realizaci práva na vyklizení bytu vzniknout, lze event. řešit postupem dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., tj. omezením výkonu tohoto práva pro rozpor s dobrými mravy tak, že vyklizení bude realizováno v delší době, nebo po zajištění bytové náhrady (viz např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, poř. č. 5, popř. rozsudek ze dne 14.11.2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, poř. č. 59), přičemž se zdůrazňuje, že při úvaze, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze opomenout okolnost, že vyklizovaný, jenž v bytě dlouhodobě bydlí, žije v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení a nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.
Při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. je třeba pečlivě zvážit jak důvody, pro něž se použití tohoto ustanovení dožaduje vyklizovaný, např. rodinné a sociální poměry, tak i důvody na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, a zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby mu ochrana práva domáhat se vyklizení bytu byla dočasně odepřena. Pokud aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. nevychází z posouzení všech uvedených okolností, jde o právní posouzení neúplné a tedy nesprávné (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1996, poř. č. 36).
V projednávané věci odvolací soud podmínil povinnost žalované vyklidit byt zajištěním bytové náhrady s odkazem na dobré mravy a vycházel z toho, že žalovaná, která byla svěřena prarodičům do výchovy, s nimi bydlela do jejich smrti v předmětném bytě (babička zemřela v dubnu 2003, žalovaná se narodila v r. 1978), nikterak nezapříčinila stav, že prarodičům po dobu 11 let (od skončení nájmu výpovědí podle ust. §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák.) nebyl zajištěn přiměřený náhradní byt.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se v rámci úvahy o použití ust. §3 odst. 1 obč. zák. vůbec nezabýval okolnostmi, které by svědčily pro to, že po žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby jim byla odepřena ochrana práva domáhat se vyklizení bytu, a dále tím, zda žalovaná v bytě bydlela dlouhodobě v přesvědčení, že jí svědčí právní důvod k bydlení.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je ve výroku o bytové náhradě neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je tak naplněn.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, a to s ohledem na nedělitelnost výroku o vyklizení a bytové náhradě, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu