ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2699.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2699/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka, v právní věci žalobce: h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. N., a 2) Z. N., obou zastoupených advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 77/99, o dovolání žalovaných 1/ a 2/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.6.2004, č.j. 17 Co 107/2004-252, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2004, č.j. 17 Co 107/2004-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně (druhý v pořadí), jímž tento soud zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit dům čp. 98 v P., který je postaven na pozemku č. parc. 1981 a zapsán v evidenci nemovitostí vedené Katastrálním úřadem P. na LV č. 1220 pro obec P. a katastrální území K. a vyklizený odevzdat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku a dále, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemek č. parc. 1981 o výměře 744 m2-zastavěná plocha, rovněž zapsaný v evidenci nemovitostí vedené Katastrálním úřadem P. na LV č. 1220 pro obec P. a katastrální území K., a vyklizené je předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku, tak že žalobě na vyklizení v plném rozsahu vyhověl s tím, že žalovaní jsou povinni předmětné nemovitosti vyklizené předat žalobci do 1 roku od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětné prostory v domě jsou bytem. Rozhodnutí o zdravotní závadnosti bytu, dle odvolacího soudu, nic nemění na charakteru prostor a nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by došlo k rekolaudaci uvedených prostor nebo jejich vynětí z bytového fondu.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k tomuto bytu vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu manžely resp. společný nájem bytu manžely. Dohoda o užívání předmětného bytu (ze dne 18.6.1990) byla podle odvolacího soudu uzavřena bez předchozího rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Právní úprava platná před 1.1.1992 vázala platnost dohody o odevzdání a převzetí bytu na splnění podmínky předchozího rozhodnutí o přidělení bytu příslušným orgánem, když teprve na podkladě takového rozhodnutí vzniklo právo na uzavření dohody. To platilo jak pro byty státní tak i pro byty služební (§154 odst. 1 obč. zák., §18 – 22, §24 z.č. 41/64 Sb.). Dohoda uzavřená bez takového rozhodnutí byla pro rozpor se zákonem neplatná dle ust. §39 obč. zákoníku ve spojení s §154 obč. zák. Pokud nevzniklo právo osobního užívání bytu, nemohlo uzavřením manželství vzniknout ani právo společného užívání bytu manžely. Za uvedeného stavu nelze dovodit vznik nájemního vztahu ani z dohody o užívání bytu. Bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu proto nemohlo dojít k transformaci na společný nájem bytu manžely dle §871 odst. 1 obč. zák. Dle odvolacího soudu nic nesvědčí ani tomu, že by konkludentním jednáním mezi žalobcem nebo subjektem k nakládání s nemovitostí oprávněným a žalovanými byla uzavřena smlouva, která by žalovaným založila právo nájmu, tedy že by účastníci od 1.1.1992 do 31.12.1994 konkludentně projevili vůli směřující ke vzniku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Účastníci jen od června 1990 pokračovali v tom, co bylo předmětem dohody o převzetí a užívání bytu, která však byla neplatně uzavřena. Přijímání plateb za užívání bytu, vystavování evidenčního listu ani korespondence označující vztah za nájemní resp. za právo užívání bytu není konkludentním jednáním, které by mohlo založit nájemní vztah. Nájemní smlouva je dvoustranným právním úkonem, při němž jedna ze stran je vlastníkem bytu nebo subjektem k pronajímání oprávněným a chce druhé straně smlouvy umožnit bydlení za dohodnutou úplatu. Znakem této smlouvy je vědomí obou účastníků o tom, že ten, kdo chce byt užívat, nemá dosud právo jej užívat z titulu nájmu a proto, aby toto právo bylo založeno, smlouvu uzavírá. Účastníci se musí ztotožnit se všemi podstatnými náležitostmi této smlouvy, tak jak je upravuje §686 odst. 1 obč. zák. Dále nebyla prokázána ani existence jakékoli dohody o užívání předmětného pozemku. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaní neprokázali existenci právního důvodu k užívání předmětných nemovitostí a žalobce se proto právem domáhá ochrany svého vlastnického práva. Dle odvolacího soudu uplatnění tohoto práva není ani v rozporu s dobrými mravy. Z obsahu dohody vyplývá, že byla míněna jen jako dočasné a nikoli trvalé řešení bytové situace 1. žalovaného, byť jeho přesná doba trvání v ní stanovena není. Vyplývá to i ze skutečnosti, že byla uzavírána za situace, kdy žalovaný již ukončil z vlastního rozhodnutí dohodou (ke dni 11.6.1990) pracovní poměr se zaměstnavatelem, od něhož požadoval pomoc při řešení bytové situace. Dle odvolacího soudu si byli žalovaní vědomi, že žádné rozhodnutí o přidělení bytu vydáno nebylo. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by někdo ze žalovaných zahájil řízení o přidělení bytu podle pořadníku, mimo pořadník či bytu náhradního. Bydlení žalovaných v předmětném bytě bylo podloženo jen souhlasem subjektu k hospodaření s objektem oprávněného a tento souhlas v průběhu doby odpadl. K aktuální sociální a zdravotní situaci žalovaných přihlédl odvolací soud při stanovení lhůty k vyklizení nemovitosti.
Dovoláním ze dne 6.10.2004 napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu, když přípustnost dovolání opírají o ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Důvodnost dovolání dle dovolatelů spočívá v nesprávném právním posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a dále v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. §241a odst. 3 o.s.ř). Dovolatelé zároveň navrhli, aby dovolací soud vzal na zřetel okolnosti dané věci a použil ust. §243 o.s.ř. a ještě před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V odůvodnění dovolání žalovaní zejména shrnuli dosavadní průběh řízení. Dále uvedli, že pokud odvolací soud dovodil, že žalovaným nevzniklo nájemní právo k bytu (resp. právo osobního užívání bytu dle ust. §152 a násl., obč. zák. ve znění platném v době uzavření dohody, tj. ke dni 18.6.1990), měl se automaticky zabývat otázkou, zda listina nazvaná Dohoda o užívání bytu ze dne 18.6.1990 není smlouvou o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání dle §397 a násl. tehdy platného znění obč. zák. Žalovaní se v zásadě ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně a domnívají se, že konkludentním jednáním Pohřební služby, podniku H. m. P. jim v letech 1992-1994 vznikl nájemní vztah k bytu, když alternativně se mohlo jednat taktéž o nájemní vztah k nemovitosti (resp. k její části sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství). Pokud by se dle dovolatelů jednalo o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání dle §397 obč. zák., pak by ke dni účinnosti novely občanského zákoníku provedené s účinností k 1.1.1992 zákonem č. 509/1991 Sb., právní vztah žalovaných k předmětné nemovitosti, založený citovanou dohodou ze dne 18.6.1990, trval. Jelikož občanský zákoník ve znění citované novely již právní vztah dočasného užívání nemovitosti výslovně neupravuje, je třeba použít ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejblížší (§853 obč. zák.), kterým je za předpokladu, že za přenechání nemovitosti do dočasného užívání byla sjednána úplata, právní vztah nájmu ve smyslu ust. §663 a násl. obč. zák., neboť jeho obsahem je také přenechání věci do užívání jinému, dočasně a za úplatu. Dovolatelé dále uvedli, že pokud se týká vymezení doby, na níž bylo užívání dohodnuto, jednalo se o dobu určitou, jež byla blíže specifikovaná předchozí i následnou korespondencí mezi účastníky a jež byla vázána na poskytnutí jiného bytu, o jehož přidělení žalovaní požádali. Názor odvolacího soudu, že žalovaným nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných nemovitostí je tedy dle dovolatelů nesprávný, a proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření ze dne 11.11.2004 uvedl, že dovolání žalovaných je rozporuplné, když ad 1) tvrdí, že k předmětné věci žalovaným vzniklo právo nájmu k bytu nebo ad 2) tvrdí, že žalovaným vznikl nájemní vztah k nemovitostem. Dále uvedl, že s právními názory žalovaných nesouhlasí. Rozhodnutí o přidělení sporného bytu, které bylo zákonným předpokladem pro platné uzavření dohody o užívání bytu, a které se následně transformovalo v nájem bytu, vydáno nebylo a proto žalovaným nemohlo platně vzniknout ani právo nájmu ke spornému bytu.
Pokud dovolatelé dovozují, že sporný právní vztah je možné posuzovat podle dříve platného ust. §397 obč. zák., není toto možné už z toho důvodu, že dříve platné ust. §397 obč. zák. neupravovalo právní vztah užívání bytu. To tehdy upravovala speciální zákonná úprava, která se vztahovala ke vzniku práva osobního užívání bytu. Proto se dle žalobce nemohl právní vztah dle ust. §397 obč. zák. transformovat v právo nájmu nebytových prostor, neboť citované ustanovení se vztahovalo k právu dočasného užívání nemovitosti a nikoli k trvalému právu užívání nemovitosti. Toto právo tedy muselo dle žalobce zaniknout změnou právní úpravy. Žalobce proto navrhuje, aby podané dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Nejvyšší soud na základě návrhu žalovaných usnesením ze dne 25.8.2005, čj. 26 Cdo 2699/2004-285, rozhodl o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmateční vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatelé zejména odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], konkrétně, že podle odvolacího soudu jim nevzniklo právo osobního užívaní bytu podle §152 a násl. obč. zákoníku, ve znění účinném do 31.12.1991, popř. že jim nájemní vztah nevznikl konkludentně, a dále odvolacímu soudu vytýkají, že dohodu o užívání bytu ze dne 18.6.1990, pokud dospěl k závěru, že na jejím základě nevzniklo právo osobního užívání bytu, neposoudil podle ust. §397 a násl. obč. zákoníku, ve znění účinném do 1.1.1992, jako smlouvu o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání.
Podle §154 odst. 1 a §155 obč. zákoníku, ve znění účinném do 31.12.1991, na základě rozhodnutí o přidělení bytu, které bylo vydáno místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným k tomu podle předpisů o hospodaření s byty, popř. na základě jiných skutečností stanovených tímto zákonem, vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání bytu vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu (§153 obč. zák., ve znění účinném do 31.12.1992).
Ze skutkových zjištění, která nejsou dovolateli zpochybňována, vyplývá, že dohoda ze dne 18.6.1990 o užívání předmětného bytu byla uzavřena, aniž bylo vydáno rozhodnutí o přidělení tohoto bytu žalovanému.
Vzhledem k uvedenému dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že právní názor odvolacího soudu je v této otázce správný, neboť pouze na základě dohody o užívání ze dne 18.6.1990 žalovanému nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, které by se poté podle ust. §871 odst. 1 obč. zákoníku, ve znění účinném po 1.1.1992, změnilo na nájem, popř. poté na společný nájem bytu žalovanými.
Pokud dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem, je třeba uvést následující.
Podle §685 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1994, vznikal nájem bytu nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechával nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez uvedení doby užívání. Pokud nebyla nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31.12.1994).
Z uvedeného je zřejmé, že v období od 1.1.1992 do 31.12.1994 nebyla pro nájemní smlouvu stanovena písemná forma; nájemní smlouva mohla být v tomto období uzavřena i ústně, popř. konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 10, příloha, roč. 1998).
Uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem předpokládá, že existuje konkludentní projev vůle, a to jak na straně pronajímatele, tak i na straně nájemce, který směřuje k uzavření nájemní smlouvy o nájmu určitého bytu. Za konkludentní projev vůle však nelze pokládat mlčení potencionálních účastníků tohoto vztahu popř. dlouhodobé užívání bytu apod. (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2005, sp.zn. 26 Cdo 436/2004).
Odvolací soud v rozhodnutí konstatoval, že účastníci konkludentně neprojevili v období od 1.1.1992 do 31.12.1994 vůli ke vzniku nájemní smlouvy k předmětnému bytu, pouze pokračovali v užívání bytu vymezeného v neplatné dohodě z 18.6.1990.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že je správný právní názor odvolacího soudu pokud dovodil, že nájemní smlouva k předmětnému bytu nevznikla konkludentním způsobem, neboť pouhé pokračování v užívání bytu vč. přijímání plateb za jeho užívání a dlouhodobost tohoto užívání nelze pokládat za takový konkludentní projev vůle, který by směřoval k uzavření nájemní smlouvy; z uvedených skutečností nelze totiž dovodit vůli účastníků vyjadřující alespoň podstatné náležitosti této smlouvy.
Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že dohodu o užívání bytu ze dne 18.6.1990 neposoudil podle ust. §397 a násl. obč. zák., ve znění účinném do 31.12.1991.
Podle §397 obč. zák., ve znění účinném do 31.121.1991, bylo možné nemovitost nebo její část dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání. Ten, jemuž byla nemovitost (její část) přenechána k dočasnému užívání, ji směl užívat jen dohodnutým způsobem, a nebylo-li nic dohodnuto, obvyklým způsobem odpovídajícím účelu, kterému nemovitost měla sloužit. Za užívání bylo možné dohodnout přiměřenou náhradu.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění uvedených výše vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 18.6.1990 dohodu o užívání předmětného bytu, a to na tiskopise, který byl před 1.1.1992 užíván k založení práva osobního užívání bytu dle tehdy platných ust. §154 a 155 obč. zákoníku. Proto ji nelze s ohledem na její obsah posuzovat z toho hlediska, zda nejde o dohodu o dočasném užívání nemovitosti (její části) dle ust. §397 obč. zák., ve znění účinném do 31.12.1991.
Jestliže odvolací soud za uvedené situace dovodil, že žalovaní neprokázali existenci právního důvodu k užívání předmětných nemovitostí, je jeho právní posouzení správné.
Pokud dovolatelé v dovolání dále uplatnili i dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 3 os.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) je třeba uvést, že v dovolání obsahově tento dovolací důvod blíže nevymezili, což dovolacímu soudu zabránilo zabývat se jeho důvodností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2000, sp.zn. 26 Cdo 1160/2000).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci tak, že žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci na nákladech řízení částku celkem 1.025,- Kč (§7 písm. d), §14, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek , v.r.
předseda senátu