ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.299.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 299/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně K. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. T., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 251/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2005, č. j. 12 Co 247/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.219,75 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 6 C 251/2004-83, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 4, I. kategorie, sestávajícího se ze 3 pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 302 v J. n. Ú.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č. j. 12 Co 247/2005-109, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je Stavební bytové družstvo v K. (dále jen „družstvo“), že za trvání manželství účastníků – konkrétně dne 18. listopadu 1999 – uzavřeli družstvo jako pronajímatel a žalovaný jako člen družstva a nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu, že dne 10. dubna 2002 byla mezi h. m. P. jako pronajímatelem a účastníky řízení jako společnými nájemci uzavřena smlouva o nájmu bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 2+1, ve 3. patře domu čp. 694 v P. (dále jen “byt v P.”), že podle této nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání dvou let, že řízení o vyklizení bytu v P. vedené proti žalovanému bylo v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno a že ohledně bytu v P. byla s žalovaným uzavřena další nájemní smlouva, v níž byl sjednán nájemní poměr do roku 2007. Dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. června 2004, č. j. 6 C 193/2002-21, bylo manželství účastníků pravomocně ke dni 9. července 2004 rozvedeno, že nezletilý V. T. pocházející z manželství byl svěřen do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo stanoveno platit pro něj výživné, že po rozvodu manželství se účastníci o dalším nájmu bytu nedohodli, že v předmětném bytě žádný z účastníků nebydlí, že byt je neudržovaný, že žalobkyně bydlí v rodinném domě u svého přítele a žalovaný bydlí v bytě v P. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmětný byt je bytem družstevním a že ve vztahu k němu účastníkům vzniklo (ve smyslu §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 18. listopadu 1999 – dále jen „obč. zák.“) a i nadále jim svědčí právo společného nájmu družstevního bytu manžely a společné členství manželů v družstvu. Za správný – s poukazem na ustanovení §705 odst. 2 větu druhou před třetí větnou čárkou obč. zák. – pokládal odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli. Ztotožnil se rovněž s výrokem, jímž bylo – podle §705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou, odst. 3 obč. zák. – rozhodnuto, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně, jelikož jí byl pro dobu po rozvodu manželství svěřen do výchovy nezletilý syn V., současně jí „nesvědčí právo nájmu ani vlastnické právo k jinému bytu, pobývá sice u svého přítele, tento pobyt však záleží pouze na vůli tohoto jejího přítele … a žalovaný má svojí bytovou potřebu uspokojenou”, a to bydlením v bytě v P. Ohledně bytové náhrady pro žalovaného shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. má žalovaný právo na náhradní byt, resp. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, na náhradní ubytování. Má-li však právní důvod k užívání bytu v P., v němž rovněž bydlí, právo na uvedenou bytovou náhradu mu odepřel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle „§241 odst. 2 písm. a/ a b/“ (správně §241a odst. 2 písm. a/ a b/) o.s.ř. V dovolání především namítl, že „oba rozsudky vzaly v úvahu pouze některé okolnosti pro rozhodování“. Soudům obou stupňů vytkl, že nevzaly “v úvahu skutečnost, že žalovaný se s žalobkyní na pronájmu bytu dohodli za účelem lepšího výdělku pro potřeby rodiny”, že se nezabývaly postojem žalobkyně a pouze konstatovaly, že byt neužívala, a že nehodnotily ani to, že neobyvatelným se předmětný byt stal výlučně v důsledku chování žalobkyně. Dále namítl, že žalobkyně byt opustila, že dlouhodobě bydlela a stále bydlí u svého přítele, že odstěhovala z předmětného bytu rovněž zařízení a že tím, že se o něj nestarala, snížila také jeho hodnotu; soudy podle jeho názoru nevzaly v úvahu ani to, že žalobkyně předmětný byt pro uspokojení své bytové potřeby nepotřebuje, že chce pouze získat finanční prostředky za převod členských práv a povinností v družstvu a že mu znemožňovala předmětný byt užívat. Dovolatel je také přesvědčen, že se soudy nezabývaly skutečností, že jeho bytová potřeba je zajištěna pouze dočasně, neboť nájemní smlouvu na byt v P. má uzavřenou „na dobu určitou, a to na poměrně krátkou dobu“. Má rovněž za to, že – z důvodů uvedených v dovolání – soud „nesprávně zhodnotil situaci týkající se náhrady bytu“. V této souvislosti rovněž uvedl, že „se pravidelně stýká se synem, jezdí si pro něj na víkendy do K. a potřebuje jako otec i on zajistit nezletilému bydlení“. Dalším nedostatkem v postupu odvolacího soudu je podle dovolatele také to, že „nemohl předkládat další důkazy, které nebyly v řízení u prvního stupně předloženy“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především zpochybnila včasnost podaného dovolání, neboť „bylo podáno k nesprávnému soudu … a v termínu, který o.s.ř. stanovuje k podání dovolání žádné dovolání nebylo Okresnímu soudu v Klatovech doručeno“. Poté se ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhla, “aby nebylo dovolání vyhověno …”.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně, a to i vzhledem k námitce žalované, se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (§240 odst. 1 o.s.ř.). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§240 odst. 3 o.s.ř.).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni mimo jiné i tak, že dovolání lze podat do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu „prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město“. Podal-li žalovaný dovolání ve shodě s uvedeným nesprávným poučením ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení u Okresního soudu Plzeň-město (napadený rozsudek byl doručen žalovanému k rukám jeho zástupkyně dne 18. října 2005 a dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. prosince 2005), nelze než dovodit, že jde o dovolání včasné.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však především přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel odvolacímu soudu vytkl rovněž vady při provádění a především při hodnocení dokazování a zároveň zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu (§705 odst. 2 věta druhá za třetí větnou čárkou, odst. 3 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen “obč. zák.”), vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s §705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou) obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé za třetí větnou čárkou ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu – stejně jako soud prvního stupně – vedle zákonného hlediska (tj. zájem nezletilého dítěte účastníků) i další, v zákoně neuvedená hlediska (že žalovaný v předmětném bytě nebydlí, ani v něm bydlet nehodlá, že užívá byt v P., a že naopak žalobkyni nesvědčí právo nájmu a ani vlastnické právo k jinému bytu); přitom žádné rozhodné skutečnosti neopomenul. Jestliže poté dovodil, že zájem nezletilého dítěte a další výše uvedená hlediska prospívající žalobkyni převážila nad hledisky vyznívajícími ve prospěch žalovaného, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzovat nelze.
Další právní otázkou, jež byla v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná, je otázka, zda lze rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, odepřít právo na bytovou náhradu, a to na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle uvedeného ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných. Již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989, pod pořadovým číslem 30) dovodila, že rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, je možno výjimečně odepřít právo na náhradu za byt, a to především tehdy, jestliže je bytová potřeba manžela uspokojena tak, že mu svědčí právní důvod k užívání jiného bytu. Názor, že bytová náhrada může být odepřena, jsou-li tu důvody uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., zastává soudní praxe i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35), od něhož nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.
Za této situace dovolací soud uzavírá, že dovolání proti napadenému rozsudku nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 194,75 Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu