ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3035.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3035/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. A., zastoupeného advokátem, proti žalované M. A., zastoupené advokátem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 178/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 55 Co 165/2005-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 7. září 2004 domáhala obnovy řízení o vyklizení „bytu č. 7, ve třetím patře domu č. p. 1127 v P., sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, komory, koupelny, WC, balkonu a sklepa“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 35/2002. V žalobě uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2002, č. j. 10 C 35/2002-20, vyhověl žalobě a uložil jí povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Dále rovněž uvedla, že v řízení o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 307/99, Nejvyšší soud České republiky ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. září 2003, č. j. 26 Cdo 1313/2002-117, vyslovil právní názor, že stal-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§853 obč. zák.) aplikace ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Poté uvedla, že toto rozhodnutí, které pro ni mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 35/2002, nemohla – vzhledem k době jeho vydání – použít v původním řízení před soudem prvního stupně a že jako důvod obnovy řízení jej mohla použít teprve tehdy, když bylo řízení o zrušení práva společného nájmu bytu zastaveno usnesením Městského soudu v Praze, doručeným jí dne 15. července 2004.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. března 2005, č. j. 14 C 178/2004-39, žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2005, č. j. 55 Co 165/2005-59, citované usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána až po marném uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení upravené v ustanovení §233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedený názor odůvodnil konstatováním, že žalovaná se o důvodu obnovy řízení (ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) dověděla již dne 16. října 2003, kdy jí byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, č. j. 26 Cdo 1313/2002-117, avšak žalobu na obnovu řízení přes to podala až dne 7. září 2004. Dále uvedl, že „nebyl žádný důvod s podáním žaloby na obnovu řízení o vyklizení bytu … vyčkávat do doby pravomocného skončení řízení o zrušení práva společného nájmu sporného bytu“, a pokračoval, že „řízení o zrušení a vypořádání práva společného nájmu bytu manžely nezakládá překážku věci zahájené (§83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu“. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že zde není dána totožnost předmětu řízení, a to bez ohledu na to, že rozsudek týkající se zrušení práva společného nájmu obsahuje rovněž výrok o vyklizení bytu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost výslovně opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že žalobu na obnovu řízení nemohla podat „do doby pravomocného skončení řízení o zrušení a vypořádání práva společného nájmu účastníků k témuž bytu ... neboť tomu bránila překážka věci zahájené (tzv. litispendence)“. V této souvislosti zdůraznila, že „dokud nebylo pravomocně rozhodnuto ve věci zrušení a vypořádání práva společného nájmu účastníků, resp. dokud nebylo řízení o zrušení a vypořádání práva společného nájmu účastníků pravomocně zastaveno, nebylo namístě podat žalobu o obnovu řízení o vyklizení bytu, neboť nelze, aby řízení ve věci zrušení a vypořádání společného nájmu bytu, dosud neskončené, a řízení o vyklizení bytu probíhala souběžně“. Dovolatelka tedy nepokládá za správný právní názor, že „řízení o zrušení a vypořádání společného nájmu bytu a řízení o vyklizení bytu vůči sobě nepředstavují překážku zahájeného řízení“, a proto trvá na tom, že „žalobu na obnovu řízení podala včas, tedy v zákonné tříměsíční lhůtě počítané od okamžiku, kdy poprvé mohla důvod obnovy řízení uplatnit, tedy od pravomocného zastavení řízení o zrušení a vypořádání společného nájmu bytu“. Dále namítla, že pro opožděnost může soud zamítnout žalobu na obnovu řízení bez nařízení jednání jen tehdy, byla-li žaloba podána po uplynutí objektivní lhůty, a že má-li být žaloba zamítnuta pro zmeškání subjektivní lhůty, musí být vždy nařízeno jednání; takto však soud prvního stupně nepostupoval a odvolací soud tuto vadu řízení nenapravil. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem o opožděnosti podané žaloby na obnovu řízení a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že žaloba byla podána až po marném uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení upravené v ustanovení §233 odst. 1 o.s.ř., a to proto, že žalovaná se o důvodu obnovy řízení (ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) dověděla již dne 16. října 2003, kdy jí byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, č. j. 26 Cdo 1313/2002-117, avšak žalobu na obnovu řízení přes to podala až dne 7. září 2004. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že „nebyl žádný důvod s podáním žaloby na obnovu řízení o vyklizení bytu … vyčkávat do doby pravomocného skončení řízení o zrušení práva společného nájmu sporného bytu“, neboť „řízení o zrušení a vypořádání práva společného nájmu bytu manžely nezakládá překážku věci zahájené (§83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu“. Dovolatelka napadla správnost závěru o opožděném podání žaloby na obnovu řízení a její dovolací námitky se soustřeďují k prověření správnosti právního závěru, že řízení o zrušení práva společného nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené pro spor o vyklizení téhož bytu (ve smyslu §83 odst. 1 o.s.ř.). Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by tedy mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o.s.ř. pro spor o vyklizení téhož bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění uvedeného závěru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že v žádném z popsaných případů není dána totožnost předmětu řízení, jelikož tam šlo o řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jež s řízením o vyklizení bytu z hlediska totožnosti uplatněného nároku zaměnitelné není (byť v případě úspěchu žaloby obsahuje vyhovující rozhodnutí i výrok o vyklizení bytu). Nejvyšší soud zastává názor, že obdobně je tomu v projednávané věci, neboť výrok o vyklizení bytu je – stejně jako v rozhodnutí, jímž soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu – obsažen rovněž ve vyhovujícím rozhodnutí týkajícím se zrušení práva společného nájmu bytu; proto lze uvedený právní závěr bez dalšího aplikovat rovněž v projednávané věci.
Zbývá dodat, že k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání nezakládají; zmatečnostní vady jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.125,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. dubna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu