ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.320.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 320/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 11 C 227/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2004, č.j. 47 Co 277/2003-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, č.j. 11 C 227/2002-17, uložil žalovanému vyklidit dům č.p. 519 na pozemku parc.č.1370, zapsaný na LV č. 42 u Katastrálního úřadu v K., pro k.ú. a obec Ch. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, č.j. 47 Co 277/2003-45, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný dům vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice předmětného domu, že žalovaný se k ní nastěhoval a od roku 1988 spolu žili jako druh a družka, že se jim narodil (12. 5. 1989) syn - nezletilý R. B., který byl svěřen do péče matky a žalovanému bylo uloženo platit výživné, že žalovaný byl v předchozí době opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody a nachází se od roku 2001 ve věznici v O. - H., že vztahy mezi účastníky se zhoršily a jejich vztah byl ukončen v roce 1998 nebo 1999, že žalobkyně nesouhlasí s dalším bydlením žalovaného v domě a vyzvala ho, aby jej vyklidil. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný užívá dům bez právního důvodu (od doby odvolání souhlasu žalobkyně s jeho dalším bydlením) a že se žalobkyně právem domáhá ochrany svého vlastnického práva (§126 odst. 1 obč.zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že povinnost žalovaného k vyklizení nelze za analogického (§853 obč.zák.) použití ustanovení §713 obč.zák. vázat na zajištění bytové náhrady. Zaujal názor, že stávající právní úprava výslovně neupravuje otázku bytových náhrad v případě vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu; soudní praxe dovodila, že za použití analogie (§853 obč.zák.) lze takové vyklizení vázat na povinnost vlastníka zajistit bytovou náhradu pouze v určitých případech (např. v případě vyklizení rozvedeného manžela, vyklizení matky s nezletilými dětmi, příp. tehdy, užíval-li vyklizovaný nemovitost v dobré víře, že je právoplatným nájemcem). O žádný z těchto výjimečných případů se však v souzené věci nejedná a proto nelze vyklizovací povinnost žalovaného podmínit zajištěním jakékoliv bytové náhrady; za tohoto stavu nepovažoval odvolací soud za potřebné doplňovat dokazování o způsobu soužití účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že jej podává „v souladu s ust. §238 odst. 1 o.s.ř.“ … „s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, … soud při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a účastnických výpovědí nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, a … pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány“. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že v dané věci není dán důvod pro to, aby vyklizení bylo vázáno na povinnost vlastníka zajistit bytovou náhradu, namítá, že „soudní praxe dokazuje, že za použití analogie ust. §853 o.z. lze vyklizení vázat na povinnost vlastníka zajistit bytovou náhradu v určitých případech“, a dovozuje, že takový důvod v předmětném sporu je. Popisuje okolnosti, za kterých se do předmětného domu nastěhoval, průběh soužití účastníků a odvolacímu soudu vytýká, že ohledně těchto otázek neprovedl dokazování. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že předmětný dům užíval bez právního důvodu, a to zejména proto, že bydlel v bytě, z něhož se odstěhoval do domu na naléhání žalobkyně, že s ní žil od roku 1989 jako druh a družka a narodil se jim syn, že žalobkyně souhlasila, aby se zde přihlásil k trvalému pobytu, že se o předmětný dům staral a prováděl v něm úpravy na vlastní náklady, a že s ním žalobkyně při jeho nastěhování do domu uzavřela dohodu, podle níž mu v případě požadavku na vyklizení zajistí náhradní bydlení nebo mu poskytne finanční náhradu 200.000,-Kč. Dovolatel má za to, že žalobkyně podáním žaloby na vyklizení porušuje uzavřenou dohodu a její jednání je proto v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítla, že v dané věci, kdy žalovaný užívá dům bez právního důvodu, nepřichází v úvahu přiznání bytové náhrady na základě analogie (§853 obč.zák.), vyvracela tvrzení žalovaného, jimiž odůvodňuje svůj požadavek na zajištění bytové náhrady a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 20. října 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). V této souvislosti je třeba též poukázat na to, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nikoliv podle §238 odst. 1 o.s.ř., jak se mylně domnívá dovolatel). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se přitom nepodává, že by dovolatel brojil též proti výroku rozsudku o uložení povinnosti k vyklizení.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím, že dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že jeho vyklizovací povinnost nelze vázat za použití analogie (§853 obč.zák.) na zajištění bytové náhrady, uplatňuje též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přichází v úvahu uplatnění analogie zákona (§853 obč.zák.) při podmínění povinnosti k vyklizení bytu (domu) zajištěním bytové náhrady především v případech, kdy vyklizovaný užíval byt (dům) na základě neodvozeného právního důvodu bydlení. Tak je tomu např. při posuzování otázky bytové náhrady toho ze společných nájemců, který po zrušení práva společného nájmu bytu podle §702 odst. 2 obč.zák. nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), při posuzování nároku pozůstalého manžela, jemuž svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu a který se nestal dědicem členského podílu a je povinen byt vyklidit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1285/2000, uveřejněné pod C 174 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, a pod č. 83 v časopise Soudní judikatura č. 7/2001), ale též při zániku právního důvodu bydlení opírajícího se o právo (spolu)vlastnické (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 35 a č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994 a 1999). Analogii zákona (§853 obč.zák.) připouští judikatura i v případě, kdy se právní důvod bydlení rozvedeného manžela opíral o existenci rodinněprávního vztahu k manželovi, výlučnému vlastníkovi domu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 839/2000, uveřejněný pod C 16 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1).
V případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení, opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou (jako tomu bylo v souzené věci), zaniká takovýto právní důvod odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp.zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněný pod C 1252 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1009/2004). Povinnost takovéto osoby k vyklizení nelze vázat za použití analogie (§853 obč.zák.) na zajištění bytové náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a ze dne 29. 5. 2002, sp.zn. 28 Cdo 492/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a svazek 18).
Pokud dovolatel namítá, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že předmětný dům užíval bez právního důvodu, je třeba uvést, že takovýto závěr odvolací soud neučinil; toliko uvedl, že žalovaný užívá – po odvolání souhlasu žalobkyně – dům bez právního důvodu, což je v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, že povinnost žalovaného, který předmětný dům užívá po odvolání souhlasu žalobkyně s jeho dalším bydlením, nelze za analogického použití (§853 obč.zák.) vázat na zajištění bytové náhrady, je správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž se zabýval námitkami proti neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nebyly (se zřetelem k výše uvedenému) podstatné pro právní posouzení věci.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a žalobkyni byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu