ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.457.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 457/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce statutárního města P., proti žalovanému D. D., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 243/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. září 2005, č. j. 22 Co 336/2005-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2005, č. j. 6 C 243/2003-95, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu „byt první kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím označený čís. 56 a nacházející se v desátém nadzemním podlaží domu čp. 97 na pozemku označeném jako st. p. č. 8464 v k. ú. P., část obce C., obec P., ulice K Rozvodně“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 22 Co 336/2005-116, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů především dovodily, že předmětný byt, který je ve vlastnictví žalobce a který měl (do 31. srpna 2003) přechodně charakter služebního bytu (§8 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), užívá (pouze) žalovaný poté, co za trvání nájemního vztahu a za trvání manželství s žalovaným nájemkyně bytu MUDr. J. D. (tehdejší manželka žalovaného) opustila trvale společnou domácnost. Poté rovněž dovodily, že byl-li následně nájemní poměr MUDr. D. ukončen dohodou ke dni 31. srpna 2003, není žalovaný povinen se z bytu vystěhovat, dokud mu není zajištěna bytová náhrada podle §713 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále opět jen „obč. zák.“). Za této situace žalobě na vyklizení bytu vyhověly. Soud prvního stupně vázal vyklizovací povinnost žalovaného ve smyslu §713 věty první a druhé obč. zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Naproti tomu odvolací soud v tomto směru dovodil, že jde o odůvodněný případ podle §713 věty třetí obč. zák., kdy žalovanému postačí jako bytová náhrada pouhé náhradní ubytování. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že předmětný byt získala MUDr. J. D. za trvání manželství s žalovaným, a to v situaci, kdy v jejich rodině bylo vychováváno nezletilé dítě, o něž žalovaný po rozvodu manželství již nepečuje a v bytě žije sám. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaný jako nájemce obecního bytu v L. ukončil nájemní poměr k tomuto bytu dohodou ze dne 17. května 2003, tedy v době, kdy již nemohl spoléhat na uspokojení své bytové potřeby v předmětném bytě, neboť jeho manželství bylo natolik rozvráceno, že manželka opustila společnou domácnost a následně ukončila nájem předmětného (služebního) bytu dohodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání brojil proti přisouzené bytové náhradě ve formě náhradního ubytování. Namítl, že v tomto směru napadené „rozhodnutí nevychází ze skutečností, tak jak byly soudu prvního stupně v důkazním řízení předloženy. Odvolací soud v konečném důsledku dal tyto skutečnosti do nesprávných souvislostí a nebral zřetel na rozhodnutí vyšších soudů v obdobných věcech, na která dovolatel odkazoval“. Dále uvedl, že „krajský soud změnu rozsudku soudu prvního stupně zdůvodnil tím, že žalovanému vzniklo právo k bydlení za trvání jeho manželství, ale vzhledem k tomu, že jeho toho času již bývalá manželka, původní nájemkyně předmětného bytu, za trvání manželství byt opustila a s nezletilým dítětem se odstěhovala, je skutečnost ve smyslu §713 odst. 1 věta 3 obč. z. Správně měla být věc po právní stránce posouzena v závislosti na objektivních skutečnostech dané věci a okolnostech, které danou věc v konečném důsledku ovlivňovaly a ovlivňují“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání sepsaném dne 19. ledna 2006 a doručeném soudu prvního stupně dne 20. ledna 2006 dovolatel podrobně popsal průběh řízení v projednávané věci a s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkl konkrétní pochybení, jichž se měl dopustit při posuzování otázky formy bytové náhrady ve smyslu §713 obč. zák.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Nepřehlédl ani to, že ve smyslu §242 odst. 4 o.s.ř. může účastník měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen po dobu trvání lhůty k dovolání, tedy v daném případě do pondělí 9. ledna 2006 (§57 odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). Za tohoto stavu proto nemohl přihlížet k námitkám obsaženým v doplňku dovolání ze dne 19. ledna 2006 (doručeném soudu prvního stupně dne 20. ledna 2006), tj. v doplňku evidentně sepsaném a podaném u soudu prvního stupně až po uplynutí lhůty k dovolání.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě. Proti tomuto měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti (ve skutečnosti potvrzujícímu výroku) dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k výše vymezené přípustnosti dovolání a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda – s přihlédnutím k okolnostem uváděným odvolacím soudem – může jít o odůvodněný případ podle §713 věty třetí obč. zák., kdy žalovanému postačí jako bytová náhrada pouhé náhradní ubytování.
Podle §713 odst. 1 obč. zák. jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v §706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování.
Citované ustanovení míří výslovně na služební byty, u nichž je vzhledem k jejich účelovému určení vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely (§709 obč. zák.) a právo nájmu bytu svědčí pouze jednomu z nich. Ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. proto poskytuje (mimo jiné) pro případ, kdy manžel jako nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost a následně jeho právo nájmu zanikne buď dohodou (jako v projednávané věci) nebo výpovědí, právní ochranu druhému z manželů, jemuž nevzniklo právo (společného) nájmu bytu a který odvozoval své právo užívat tento byt pouze od rodinněprávního vztahu k manželovi – nájemci bytu.
Z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že primární formou bytové náhrady je v tomto případě přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady, a to i náhradní ubytování. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 20. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1120/97, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při rozhodování o této nižší formě bytové náhrady, je hypotéza právní normy relativně neurčitá; je proto na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za právně významné okolnosti lze při rozhodování o formě bytové náhrady podle §713 odst. 1 obč. zák. pokládat např. rodinné poměry vyklizované osoby (zejména počet členů domácnosti, které se mají do náhradního bytu stěhovat ve srovnání s počtem osob, které tento byt užívaly do doby, kdy nárok na bytovou náhradu vznikl), její sociální poměry (zejména s přihlédnutím k možnostem řešení její bytové situace), její chování při užívání bytu (rozpor takového chování s právními normami, resp. s dobrými mravy) apod. I v těchto případech je třeba zabývat se rovněž tím, zda zde není dán důvod k odepření náhrady za byt postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 1081/99).
Právní posouzení věci v otázce formy bytové náhrady podle §713 obč. zák. lze tedy mít za nesprávné jen tehdy, nemůže-li vymezení relativně neurčitého pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže definovaný pojem vymezená hlediska ve skutečnosti nepředjímá nebo jsou-li vymezená hlediska ve svém souhrnu neúplná.
Nic z toho však v daném případě odvolacímu soudu úspěšně vytknout nelze. Rozhodnými hledisky pro určení formy (kvality) bytové náhrady se totiž zabýval a obecné (nijak nekonkretizované) dovolací námitky obsažené ve včasném dovolání nejsou způsobilé zvrátit správnost jeho úvah a z nich vyplývajícího právního závěru týkajícího se formy bytové náhrady.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě pro žalovaného je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu