ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.508.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 508/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce E. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. P. a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 122/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č. j. 55 Co 249/2005-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č. j. 55 Co 249/2005-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 38 C 122/2004-51, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku 4+1 s příslušenstvím, situovanou v 1. patře domu čp. 1506, P., na st. p. č. 1478, dále společné prostory domu čp. 1506 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) a pozemky st. p. č. 1478 (zastavěná plocha a nádvoří), p. č. 1479/1 (zahrada) a st. p. č. 1479/2 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsáno na LV 1117, k. ú. Ú. n. L., obec P., u Katastrálního úřadu pro h. m. P.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2005, č. j. 55 Co 249/2005-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění náhradního bytu; jinak jej v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, že předmětný dům byl kolaudován dne 3. ledna 1980, že i poté, a to již za pomoci první žalované, jejich rodičů, sestry první žalované a jejího přítele, se na domu dodělávaly nedodělky uvedené v části C kolaudačního rozhodnutí, že žalobce a první žalovaná uzavřeli manželství dne 6. září 1980, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 22. listopadu 1991, že tehdy nezletilé děti E. a M. (nyní druhý žalovaný) byli svěřeni do výchovy matky a otci bylo stanoveno platit pro ně výživné, že žalobce se z předmětného domu poté odstěhoval, že v současné době bydlí se svou nynější manželkou a synem ve svém rodinném domě v K., okres P. (dále jen „dům v K.“), že v předmětném domě zůstali bydlet první žalovaná a synové E. a M., že syn E. se asi před čtyřmi léty odstěhoval do rodinného domu v Č. B. (dále jen „dům v Č. B.“) a že žalobce opakovaně vyzval žalované k vyklizení domu. Dále zjistily, že na předmětném domu je pod balkonem až na zdivo oprýskaná fasáda, že na pozemku u domu se nachází pět osobních automobilů, větší množství pneumatik a náhradních dílů k automobilům, že při vstupu do předmětného bytu je cítit zápach, v pokojích není uklizeno, jsou zde skladovány různé věci (odpad) a nádobí se myje v koupelně, že v celém domě jsou oprýskané dveře a okna a že žalovaní zde bydlí bezplatně po dobu více jak třinácti let. Vzaly rovněž za prokázáno, že první žalovaná pracuje jako uklízečka s čistým měsíčním příjmem asi 10.000,- Kč, že druhý žalovaný jako automechanik dosahuje čistého měsíčního příjmu asi 6.500,- Kč, že první žalovaná, její matka a sestra N. M. jsou spoluvlastnicemi domu v Č. B., a to každá z nich k jedné ideální třetině, že v domě jsou užívány k bydlení čtyři místnosti, kuchyně a sociální zařízení, že dále jsou zde nebytové prostory o rozloze 440 m2, které jsou pronajaty pro provoz tiskárny, že v domě v Č. B. bydlí matka první žalované a syn žalobce a první žalované E., že Č. B. je v dobré dopravní dostupnosti od P. a že sestra žalované N. M. vlastní ještě rodinný dům v K. (dále jen „dům v K.“). Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů žalobě na vyklizení nemovitostí užívaných bez právního důvodu – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.) – vyhověly. Soud prvního stupně dále dovodil, že vyklizení domu užívaného bez právního důvodu lze vázat na zajištění bytové náhrady v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění časově odložilo; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000. Protože na straně žalovaných neshledal žádné závažné okolnosti odůvodňující tento výjimečný postup, bytovou náhradu jim nepřisoudil. Naproti tomu odvolací soud ohledně bytové náhrady – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2293/2004 – především dovodil, že právní postavení rozvedeného manžela nevlastníka při vyklizení domu ve vlastnictví druhého z rozvedených manželů je zapotřebí posoudit analogicky podle §713 odst. 1 obč. zák. a jde-li o formu bytové náhrady, použije se opět analogicky ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. – při vyklizení mu tedy přísluší náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování; i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy. Poté rovněž dovodil, že předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení pouhého náhradního ubytování není v daném případě naplněn, neboť první žalovaná nemá jinou možnost bydlení a v bytě s ní bydlí ještě druhý žalovaný; bydlí-li v domě v Č. B. v jediné bytové jednotce matka první žalované se synem první žalované a žalobce E., pak – po zohlednění pracovní vázanosti žalovaných na P. – nelze třetinový spoluvlastnický podíl první žalované na domě v Č. B. pokládat za jinou možnost bydlení. Přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu odvolací soud „neshledal ani odporujícím dobrým mravům“; žalobce se začal domáhat vyklizení žalovaných až po uplynutí velmi dlouhé doby od rozvodu manželství a žalovaní tak mohli důvodně předpokládat, že zvažuje převod nemovitostí na syny; údržba nemovitostí je především věcí jejich vlastníka, avšak žalovaní o předmětný dům fakticky pečují i tím, že temperují druhý neobývaný byt, který žalobce dlouhodobě k bydlení neužívá; okolí domu již uvedli žalovaní do pořádku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho měnícímu výroku o bytové náhradě, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především podrobně zrekapituloval skutková zjištění, která byla podle jeho názoru provedenými důkazy prokázána. Tak namítl, že první žalovaná není menšinovou spoluvlastnicí domu v Č. B. (nemovitostí, které ve své délce představují ulici domů, jak v dovolání uvedl dovolatel), a to proto, že dům je v podílovém spoluvlastnictví tří spoluvlastnic (první žalované, její matky J. F. a sestry N. M.), u každé z nich k jedné ideální třetině. Dále uvedl, že bytová potřeba sestry žalované a její dcery je plně uspokojena bydlením v domě v Kolíně. Podle jeho názoru lze dům v Č. B. (objekty občanské vybavenosti, jak rovněž uvedl v dovolání) zrekonstruovat a stavebními úpravami je přebudovat na byty; navíc v minulosti byl dům v Č. B. zcela běžně obýván celými rodinami, je v dobré dopravní dostupnosti od P. a spojení je srovnatelné s městskou hromadnou dopravou v P. Dále zdůraznil, že žalovaní po dobu více jak třinácti let za bydlení v předmětném domě nic neplatili, nemovitosti neudržovali, shromažďovali zde stará auta a náhradní díly k nim, což byl také důvod neustálých konfliktů mezi ním a žalovanými. Má také za to, že jeho bydlení ve srovnání s bydlením žalovaných je na mnohem nižší úrovni; přitom nelze podle jeho názoru přehlédnout způsob, jakým žalovaní předmětné nemovitosti užívají, a ani to, že mají kde bydlet (v domě v Č. B.). Za pouhou spekulaci odvolacího soudu a zbožné přání první žalované označil názor, že vzhledem k době, po kterou žalovaní předmětný dům užívají, mohli důvodně předpokládat, že zvažuje převod nemovitosti na syny. Podle názoru dovolatele nelze ze samotného běhu času dovozovat, co chtěl se svými nemovitostmi učinit, a to navíc za situace, kdy dal žalovaným zřetelně najevo, že si nepřeje, aby v předmětném domě bydleli. Na péči o dům nelze podle dovolatele usuzovat z toho, že při vytápění se temperuje byt v přízemí; kdyby tomu tak nebylo, zamrzlo a popraskalo by topení v přízemí, v důsledku čehož by musel být odstaven kotel a nebylo by možné topit v celém domě. Dovolatel připustil, že je povinností vlastníka o dům pečovat, avšak zdůraznil, že povinností obyvatele domu je v domě uklízet a zajišťovat běžnou údržbu, což žalovaní nečiní; tvrzení, že nepořádek kolem domu již odstranili, nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel je přesvědčen, že – z důvodů takto podrobně rozvedených v dovolání – jsou naplněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby v měnícím výroku o bytové náhradě byl napadený rozsudek zrušen a aby věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením otázky bytové náhrady odvolacím soudem, uvedla, že žalobce v dovolání pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a opakuje námitky přednesené již v nalézacím řízení. Navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto. Druhý žalovaný se plně ztotožnil s vyjádřením první žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení nemovitostí už proto, že tento výrok nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalované). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v otázce bytové náhrady zaujal odvolací soud názor, že právní postavení rozvedeného manžela nevlastníka při vyklizení domu ve vlastnictví druhého z rozvedených manželů je zapotřebí posoudit analogicky podle §713 odst. 1 obč. zák. a jde-li o formu bytové náhrady, použije se opět analogicky ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; jinak řečeno takovému rozvedenému manželovi přísluší při vyklizení náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování. Současně odvolací soud dovodil, že i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy. Správnost uvedených právních názorů vycházejících z ustálené judikatury (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99 /uveřejněno pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, ze dne 8. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000 /uveřejněno pod C 16 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99 /uveřejněno pod C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, a ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2293/2004, tj. rozhodnutí, na nějž správně odkázal odvolací soud) nebyla dovoláním zpochybněna.
Vzhledem k uvedenému byla pro účely posouzení otázky formy bytové náhrady, resp. odepření bytové náhrady cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nepochybně právně významná rovněž skutková zjištění týkající se bydlení žalovaných v předmětném domě, způsobu užívání předmětných nemovitostí a osobních a zejména majetkových poměrů žalovaných.
Dovolací soud zastává názor, že jde-li o skutková zjištění vztahující se k domu v Č. B., k dostupnosti Č. B. z P. a k bytovým poměrům sestry první žalované, vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly ohledně těchto okolností provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Odvolací soud zde vzal za zjištěno, že dům v Č. B. je v podílovém spoluvlastnictví první žalované, její matky a sestry první žalované, u každé z nich k jedné ideální třetině (nevzal tedy za zjištěno, že by první žalovaná byla menšinovou spoluvlastnicí domu v Č. B.), že Č. B. je v dobré dopravní dostupnosti od P. a že sestra žalované N. M. vlastní ještě dům v K. (v němž bydlí). V tomto směru jsou tedy skutková zjištění odvolacího soudu výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Zbývá dodat, že dovolací námitky týkající se možnosti rekonstrukce domu v Č B. a jeho přebudování na byty a dále toho, že v minulosti byl dům v Č. B. zcela běžně obýván celými rodinami, jsou pouze hypotetické úvahy dovolatele.
Dovolací soud se však ztotožňuje s dovolací námitkou, že ničím nepodloženou je úvaha odvolacího soudu, že vzhledem k době, po kterou žalovaní předmětný dům užívají, mohli důvodně předpokládat, že žalobce zvažoval převod nemovitostí na syny. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že ze samotného běhu času nelze dovozovat, co chtěl se svými nemovitostmi učinit, a to navíc za situace, kdy dal žalovaným zřetelně najevo, že si nepřeje, aby v předmětném domě bydleli. Dovolateli lze dát za pravdu i v tom, že – z důvodů jím namítaných – nelze na péči o dům (bez dalšího) usuzovat pouze z toho, že při vytápění byl temperován i byt v přízemí. V tomto ohledu proto nemají skutkové závěry odvolacího soudu oporu v provedených důkazech. Oporu v provedených důkazech však nemá – jak správně namítl dovolatel – ani skutkové zjištění, že žalovaní již uvedli okolí domu do pořádku. V tomto ohledu totiž odvolací soud pokládal za dostačující pouhé sdělení první žalované, z něhož bez dalšího vyšel, tj. sdělení přednesené u odvolacího jednání dne 27. září 2005, že „v současné době se u domu nachází pouze jedno auto a několik srovnaných pneumatik“. Zde byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Dovolateli lze dát za pravdu rovněž v tom, že při posouzení otázky formy bytové náhrady, resp. jejího odepření, se odvolací soud nijak nevypořádal se skutkovými zjištěními, že žalovaní po dobu více jak třinácti let za bydlení v předmětném domě žalobci nic neplatili, nemovitosti neudržovali a shromažďovali zde stará auta a náhradní díly k nim; ve skutečnosti odvolací soud uvedená skutková zjištění pominul. Přitom nelze ztratit ze zřetele, že právně významné, a to zejména při posouzení otázky odepření bytové náhrady cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je především skutkové zjištění týkající se bezplatného bydlení žalovaných v předmětném domě po dobu více jak třinácti let (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 948/2001). Lze uzavřít, že i v tomto ohledu byl proto dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadl správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že bytovou náhradu vyplývající pro vyklizovaného rozvedeného manžela z analogické aplikace ustanovení §713 odst. 1 ve spojení s ustanovením §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. lze na základě konkrétních skutkových zjištění odepřít pro rozpor s dobrými mravy. Jestliže odvolací soud při úvaze o odepření bytové náhrady vyplývající v daném případě z analogické aplikace citovaných ustanovení vyšel jednak ze skutkových závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech, a jednak pominul právně významná skutková zjištění, nelze pokládat za správné ani právní závěry, které v tomto směru učinil. Nelze totiž přehlédnout, že o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (nyní ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde v případě, kdy odvolací soud v řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu při úvaze o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bezdůvodně pomine některou z objektivně rozhodných okolností nebo naopak přihlédne k těm, jež za rozhodné pokládat nelze, resp. když v poměření váhy jednotlivých okolností je neodůvodnitelný rozpor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 1970/99, uveřejněný pod C 615 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl proto použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu