ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.519.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 519/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. M. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. A., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 833/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2005, č.j. 19 Co 203/2003-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2005, č.j. 19 Co 203/2003-151, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 3. prosince 2002, č.j. 4 C 833/2001-103, ve znění rozsudku ze dne 23. února 2005, č.j. 4 C 833/2001-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, č.j. 4 C 833/2001-103, ve znění rozsudku ze dne 23. 2. 2005, č.j. 4 C 833/2001-134, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 1460/3 nacházející se v 1. podlaží domu č.p. 1458, 1459, 1460, č. or. 34 na ulici Hybešova v B., sestávající se z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, zapsaný na LV č. 5431, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v B., pro k. ú. B., obec B., okres B. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění jednopokojového bytu v B.; a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané a mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně se stala před uzavřením manželství se žalovaným výlučnou nájemkyní předmětného bytu a současně výlučnou členkou družstva (jednalo se o byt družstevní), že manželství, které účastníci uzavřeli dne 9. 9. 1995, bylo ke dni 19. 3. 2001 pravomocně rozvedeno a žalobkyně následně ke dni 31. 5. 2001 nabyla k tomuto bytu vlastnické právo na základě smlouvy o převodu vlastnictví družstevního bytu do vlastnictví členky družstva. Na základě uvedeného uzavřel, že právo společného nájmu k předmětnému bytu vzniklé podle §704 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) uzavřením manželství zaniklo jeho rozvodem a žalobkyni zůstalo právo předmětný byt užívat ve smyslu §705 odst. 2 obč. zák. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že se žalobkyně v průběhu rozvodového řízení i se dvěma nezletilými dětmi – synem z prvního manželství a společnou dcerou účastníků – z bytu odstěhovala (od listopadu 2000 do 30. 10. 2001) v důsledku rozporů v intimním životě manželů a psychických a fyzických ataků ze strany žalovaného, které byly rovněž příčinou rozpadu manželství, že žalovaný se z bytu odstěhoval dne 31. 10. 2001, v bytě se nadále nezdržuje, ale má zde všechny své osobní věci, že se za trvání manželství podílel na úpravách bytu, řádně platil inkaso a úhrady spojené s bydlením a od doby, kdy tyto náklady hradí žalobkyně, jí přispívá polovinou celkové částky a že nemá možnost jiného bydlení. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvního stupně ustanovení §712 odst. 3 věta první obč. zák. a uzavřel, že žalovaný má nárok na zajištění náhradního bytu, nikoliv však bytu stejné velikosti, nýbrž jednopokojového bytu v B. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval soud prvního stupně v tom, že se žalovaný za trvání manželství aktivně podílel na úpravách bytu, především na finančně náročné rekonstrukci bytového jádra a nákladech spojených s vedením společné domácnosti, nijak nezanedbával právo bydlení a že soužití účastníků bylo dlouhodobé. V žalobkyní namítaném nevhodném chování žalovaného spočívajícím ve fyzickém a psychickém násilí vůči její osobě a zejména vůči jejímu nezl. synovi z prvního manželství, pro něhož je pobyt v jednom bytě se žalovaným nevhodný z hlediska jeho psychického zdraví, neshledal soud prvního stupně rozpor s dobrými mravy, který by odůvodňoval výjimečné odepření bytové náhrady žalovanému, neboť „uváděnými rozpory byly narušeny pouze vztahy mezi účastníky jako manžely a v důsledku toho i vztahy mezi dětmi patřící do sféry rozhodování o rozvodu manželství a rozhodování o výchově nezletilých dětí v době po rozvodu“. Ve vztahu k bydlení a právu bydlení žalovaného se dle soudu prvního stupně žalobkyni nepodařilo rozpor s dobrými mravy prokázat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud) věc přezkoumal a rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č.j. 19 Co 203/2003-151, napadený rozsudek změnil tak, že uložil žalovanému vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o žalobkyní navržený důkaz spisem Okresního soudu Blansko, sp. zn. 4 C 382/2004 ve věci vypořádání společného jmění účastníků a zopakoval důkaz znaleckým posudkem vypracovaným před soudem prvního stupně PhDr. D. H., znalkyní v oboru psychologie, poté se zčásti ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyni zůstalo po rozvodu manželství právo užívat předmětný byt a že žalovaný je povinen tento byt vyklidit. V otázce bytové náhrady však dospěl k odlišnému právnímu závěru.
Dle odvolacího soudu nelze považovat investice žalovaného do úprav bytu ani jeho podíl na úhradách spojených s bydlením za důvody zvláštního hodné svědčící pro poskytnutí bytové náhrady žalovanému ve formě náhradního bytu, neboť se jednalo především o standardní opravy a úhrady vyplývající z užívání bytu. Co se týče investice žalovaného do rekonstrukce bytového jádra zjistil odvolací soud, že předmětnou částku žalovaný uplatňuje ve sporu o vypořádání společného jmění účastníků vedeného před soudem prvního stupně, a proto tuto skutečnost rovněž nepovažuje za důvod zvláštního zřetele hodný svědčící ve prospěch žalovaného, stejně jako ten fakt, že šestileté manželství účastníků není možno označit za dlouhodobé. V otázce aplikace §3 odst. 1 obč. zák. dospěl odvolací soud po zhodnocení všech prokázaných okolností k závěru, že žalovanému lze právě pro rozpor jeho jednání s dobrými mravy odepřít právo na bytovou náhradu. Odvolací soud přitom vyslovil nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že porušování dobrých mravů se musí týkat pouze bytu a práva na bydlení a že fyzické a psychické násilí vůči žalobkyni a jejímu nezletilému synovi je možno zohlednit toliko v rámci rozhodování o rozvodu manželství a výchově nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutné komplexně posoudit všechny skutečnosti za řízení prokázané.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ i písm. b/ o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud dospěl k právnímu závěru odlišnému od právního závěru soudu prvního stupně, avšak účastníky řízení s tímto názorem neseznámil, čímž jim odňal možnost se k tomuto právnímu posouzení vyjádřit. Dle dovolatele tím „odvolací soud porušil zásadu dvouinstančního řízení, když účastníci neměli reálnou a efektivní možnost jednat před soudem spočívající v právu právně i skutkově argumentovat“. Dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu v otázce bytové náhrady, když namítá, že doba trvání manželství není významná pro posouzení nároku na náhradní byt a za nesprávné označuje posouzení odvolacího soudu v otázce odůvodněnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., uváděje, že „zjištění, zda je nebo není vhodné soužití více osob v jednom bytě, nevypovídá o dobrých mravech, popř. rozporu s nimi“. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu ve „skutečném stavu věci“. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu v otázce porušování dobrých mravů ze strany žalovaného a apeluje na prioritu ochrany a zachování práv a zájmů nezletilého dítěte. V řízení před odvolacím soudem neshledává porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení a rozhodnutí odvolacího soudu označuje za bezvadné. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu shledává neopodstatněným a rovněž navrhuje jeho zamítnutí.
V souladu s ustanovením části I., čl. II. (přechodná ustanovení) bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. rozhodoval odvolací soud podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005. Dovolání pak bylo nutno projednat a rozhodnout taktéž podle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále jen „o.s.ř.“) – viz část I., čl. II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na tu část výroku napadeného rozsudku, kterou byla žalovanému uložena povinnost předmětný byt vyklizený předat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku, tzn. bylo rozhodnuto o bytové náhradě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); ostatně dovolatel proti části výroku týkající se povinnosti byt vyklidit nebrojí.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolání namítána je, dovolací soud se tedy nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dospěl k závěru, že řízení takovouto vadou postiženo je, třebaže nespočívá v dovolatelem namítaném porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí.
V rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v prvním stupni.
V posuzovaném případě soud prvního stupně sice provedl žalobkyní navrhované důkazy k prokázání tvrzení, že na straně žalovaného jsou důvody pro odepření bytové náhrady pro porušování dobrých mravů, skutková zjištění z nich učiněná však označil za nevýznamná, když vyslovil právní názor, že pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. v rámci rozhodování o bytové náhradě je právně relevantní toliko porušování dobrých mravů ve vztahu k právu bydlení a k bydlení a případné rozpory mezi účastníky nebo negativní vztah mezi žalovaným a synem žalobkyně z prvního manželství nemohou být důvodem pro odepření bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy.
Jak se ze shora uvedeného podává, pokud pak odvolací soud veden odlišným právním názorem, rozsudek soudu prvního stupně změnil, když zopakoval důkaz znaleckým posudkem a v dalším vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, popř. z důkazů, z nichž soud prvního stupně žádné skutkové zjištění neučinil (otázka fyzického napadení žalobkyně žalovaným), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za dané situace měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem a s tím, aby se zabýval všemi okolnostmi, rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Je-li rozhodnutí postiženo takovou vadou řízení jako v dané věci, dovolací soud je zruší, aniž by se musel – zejména z důvodu předčasnosti – zabývat dalšími výslovně uplatněnými důvody. Nejvyšší soud zde pro úplnost uvádí, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody a rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak i na straně vyklizovaného. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Z okruhu okolností významných pro posouzení souladu výkonu práva s dobrými mravy není přitom důvodu vylučovat vzájemné vztahy osob, které mají v bytě nadále bydlet, když zejména není pochyb o tom, že agresivní jednání osoby, jíž svědčí ze zákona právo bydlení, vůči nájemci či dalším spolužijícím osobám lze považovat okolnost odůvodňující, aby výkon práva bydlení byl takové osobě odepřen. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými okolnostmi, jedná se o právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné. Přitom úvaha soudce tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za daného stavu zrušil Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. – vzhledem k nedělitelnosti výroku o vyklizení a o bytové náhradě – v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a podle §243b odst. 3 věta druhá, o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu