ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.608.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 608/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., proti žalovaným 1) P. P., zastoupenému advokátkou, a 2) M. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 252/2000, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2003, č. j. 12 Co 637/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2001, č. j. 4 C 252/2000-13, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt sestávající z jednoho pokoje s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. poschodí domu č. p. 249 v P.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. prosince 2003, č. j. 12 Co 637/2003-49, odmítl – podle §43 odst. 2 ve spojení s ustanovením §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – odvolání prvního žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně. Dovodil totiž, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat pro vady odvolání, které první žalovaný neodstranil ani na základě výzvy soudu prvního stupně (usnesení ze dne 14. září 2001, č. j. 4 C 252/2000-28, které mu bylo doručeno k rukám jeho tehdejšího zástupce uložením na poště dne 25. března 2002) a přes poučení, jehož se mu ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný – s výslovným odkazem na ustanovení „§238a odst. 1 písm. a) a §239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.“ – dovolání, v němž mimo jiné namítl, že „usnesení (usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. září 2001, č. j. 4 C 252/2000-28 ) … neobdržel a ani o něm nebyl nijak informován“. V této souvislosti uvedl, že „neodstranění vad podaného odvolání bylo zaviněno nedostatkem v komunikaci mezi žalovaným a jeho tehdejším právním zástupcem“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. prosince 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv změněno (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003 – uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a §211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu