ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.780.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 780/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně E. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. G., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 345/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2005, č. j. 42 Co 190/2005-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2005, č. j. 42 Co 190/2005-181, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2002, č. j. 18 C 345/2000-87, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu „družstevního bytu č. 32, I. kat., o velikosti 3+1., ve 12. podlaží domu č. p. 1268 v O. – H. na ul. M. 25“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 756/2002-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 22. září 2004, č. j. 18 C 345/2000-149, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude nadále užívat jako člen družstva žalovaný, žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 42 Co 190/2005-181, změnil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 27. listopadu 1965 bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. června 2000, č. j. 25 C 34/2000-9, pravomocně ke dni 11. srpna 2000 rozvedeno. Dále rovněž zjistily, že žalovaný byl v době od 24. února 1969 do 31. prosince 2000 zaměstnancem V., a. s., že poté se stal zaměstnancem dceřiné společnosti V.-ú., spol. s r. o., kde pracuje dosud, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 3. prosince 1969 mu byl přidělen předmětný byt jako byt podnikový a že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 16. dubna 1970 mu byl předmětný byt odevzdán do užívání. Poté vzaly za zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 17. prosince 1999 byl předmětný dům převeden do vlastnictví Bytového družstva N. 25, se sídlem v O. – H., M. 25 (dále jen „bytové družstvo“), že dne 3. ledna 2000 byla ohledně předmětného bytu uzavřena mezi bytovým družstvem a žalovaným smlouva o nájmu bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 3. ledna 2000“), že následně byla nájemní smlouva ze dne 3. ledna 2000 předložena k podpisu rovněž žalobkyni a že v době od června 1999 do prosince 1999 byla žalobkyně opakovaně hospitalizována v psychiatrických léčebnách a z důvodu rekonvalescence pobývala rovněž u své dcery v D. Nakonec také zjistily, že podle stanov bytového družstva se při založení stali jeho členy stávající nájemci bytů v předmětném domě, kteří mimo jiné podali písemnou přihlášku do družstva (čl. 6 odst. 2 stanov), že jestliže za trvání manželství se manželé nebo jeden z nich stanou nájemci družstevního bytu, vznikne společný nájem bytu manžely a jejich společné členství v družstvu (čl. 9 odst. 1 stanov), a že člen družstva má právo na uzavření nájemní smlouvy ke konkrétnímu bytu, splatí-li členský vklad, tj. základní členský vklad a případně další členský vklad na výzvu představenstva a ve lhůtě stanovené členskou schůzí (čl. 11 odst. 3 stanov). Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů shodně dovodily, že v době do 31. prosince 1991 svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace pouze žalovanému a že toto právo se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu služebního bytu svědčící opět pouze žalovanému (§871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dále dovodil, že následně účastníkům vzniklo ve smyslu §703 odst. 2 obč. zák. a stanov družstva právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, neboť pobyt žalobkyně mimo předmětný byt nelze hodnotit jako ukončení společného soužití účastníků. Proto – za splnění podmínek uvedených v ustanovení §705 odst. 2 větě druhé obč. zák. – žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v citovaném ustanovení vůbec nezabýval a uzavřel, že účastníkům právo společného nájmu předmětného bytu a společné členství v družstvu (ve smyslu §703 odst. 2 obč. zák.) nevzniklo; proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že členem družstva se jako dosavadní nájemce bytu stal pouze žalovaný, jehož právo nájmu do té doby nedružstevního bytu se za analogického použití (§853 obč. zák.) ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. transformovalo na právo nájmu družstevního bytu svědčící opět pouze jemu. Zde odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila především správnost právního závěru, že právo nájmu předmětného družstevního bytu svědčí pouze žalobci a že účastníkům tudíž nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu družstevního bytu. Má za to, že vzniklo-li právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za trvání manželství účastníků a – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – nelze dovodit, že by v té době účastníci spolu trvale nežili, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství manželů v bytovém družstvu (podle §703 odst. 2 ve spojení s ustanovením §703 odst. 3 obč. zák.). Uvedla, že za této situace mělo být žalobě vyhověno s tím, že – z důvodů uvedených v dovolání – měla být ona určena nájemkyní bytu jako členka družstva. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu právo společného nájmu bytu manžely a společné členství v družstvu.
Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že v době do 31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalovaný (účastníkům nesvědčilo tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt byl v té době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – §7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník)), na nějž se vztahovalo ustanovení §182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního závěru, že právo osobního užívání bytu žalovaného se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na jeho právo nájmu služebního bytu, nikoliv na právo společného nájmu bytu manžely.
Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že za trvání manželství účastníků se změnil charakter předmětného bytu (z bytu služebního se stal bytem družstevním) a že členem bytového družstva se jako dosavadní nájemce bytu stal pouze žalovaný.
Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.
Dovolací soud – na rozdíl od odvolacího soudu – však zastává názor, že přeměna předmětného (služebního) bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik členství žalovaného v bytovém družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a nabytí vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem. Jde o kvalitativně nové (jiné), svým významem natolik zásadní skutečnosti, které lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle §703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Proto stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§853 obč. zák.) aplikace ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněný pod C 2106 v sešitě 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003). Zbývá dodat, že v projednávané věci jde o vznik nového práva (práva společného nájmu družstevního bytu manžely) a nikoli o transformaci již existujícího práva společného nájmu (nedružstevního) bytu manžely na právo společného nájmu družstevního bytu manžely. Proto se zde neuplatní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 6 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura (citovaný rozsudek byl na společném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 7. prosince 2005 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), tj. v rozsudku, na nějž (nesprávně) odkázal odvolací soud.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že vzniklo-li žalovanému jako „stávajícímu nájemci bytu“ členství v bytovém družstvu a stal-li se jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, vzniklo účastníkům – za předpokladu, že spolu trvale žili v den nabytí vlastnického práva bytového družstva k předmětnému domu – právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl proto uplatněn opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu