ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.102.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 102/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. O., a 2/ O. O., o uvedení nemovitostí do původního stavu a o zdržení se užívání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 44/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.6.2005, čj. 19 Co 61/2005-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení m.j. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 18.8.2004, čj. 9 C 44/2003-70, ve výrocích, jimž soud prvního stupně zamítl jednak návrh žalobce, aby žalovaní byli uznáni povinnými odstranit z blíže specifikovaných pozemků v obci Žacléř stromy, křoviny a pařezy, které se na nich nenacházely v době, kdy je žalovaní začali užívat, a tyto pozemky uvedli do původního stavu, aby je bylo možno užívat jako louky, jednak návrh žalobce, aby žalovaní byli povinni zdržet se užívání pozemkové parcely č. 142/3 tamtéž. Odvolací soud vyšel z nesporných zjištění, provedených soudem prvního stupně. Podle nich pozemky, z nichž žalobce požadoval odstranění porostů, mu byly vydány v restitučním řízení rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 15.3.1995 ve znění rozhodnutí z 7.4.1997, jež nabylo právní moci 30.4.1997. Povinnou osobou k vydání pozemků byl Státní statek T. s.p. Pozemek předtím žalovaní užívali na základě smlouvy se Státním statkem, který toto užívání ukončil 19.8.1993 z důvodu restituce. Pozemek č. 142/3, jehož se týká návrh na zdržení se užívání ze strany žalovaných, není ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně správným, protože podle restitučních předpisů o vydávání věci není možné uplatňovat jakékoli nároky na náhradu za jejich znehodnocení proti jiné osobě, než osobě povinné. Takovými osobami žalovaní nejsou.
Žalobce podal proti tomuto rozsudku sám včasné dovolání, jež později jeho právní zástupce odůvodnil a upřesnil tak, že dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu označenému jako III., jímž byly potvrzeny zamítavé výroky soudu prvního stupně, obsahově však dovolání odůvodnil pouze ve vztahu k výroku, týkajícímu se odstranění porostů, nikoli k výroku týkajícímu se zdržení užívání pozemku č. 142/3. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný po právní stránce, protože ustanovení §15 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), neřeší otázku náhrady za porosty, které na pozemku nebyly v době jeho převzetí státem, přičemž jde o porost, o němž ani oprávněná osob a ani povinná osoba nevěděly, a za něž povinná osoba nepožaduje náhradu od osoby oprávněné. Když se tento stav po vydání pozemků zjistil, požadoval žalobce nápravu vůči žalovaným, kteří tento stav „zavinili“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní podali vyjádření k dovolání, v němž uvádějí, že neužívali předmětné pozemky od 19.8.1993, kdy jim bylo doručeno oznámení Státního statku T. o ukončení jejich dočasného užívání. Téhož dne byla uzavřena dohoda mezi Státním statkem T. a žalobcem o změně v užívání pozemků.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř., není však přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci. Dovolací soud proto zkoumal, zda má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, z čehož by vyplývalo, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K takovému závěru však nedošel. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu by byl dán zejména v případě, že by byl v rozporu s hmotným právem, nebo v rozporu s judikaturou, případně že by se judikatura soudů v dané věci lišila (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tak tomu však není.
Z obsahu spisu je patrné, že louky zarostly křovím a stromy předtím, než se žalobce stal jejich vlastníkem na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu. Nejde tedy o právní vztah, vyplývající z ochrany vlastnického práva. Oba soudy proto správně podřadily daný právní vztah pod zvláštní zákon, upravující vztahy z restituce zemědělských pozemků, tj. zákon o půdě. Jak dovolatel správně uvádí, v ustanovení §15 zákona o půdě není pamatováno na právo oprávněné osoby na náhradu za trvalé porosty, které na pozemku v době jeho přechodu na stát nebo právnickou osobu nebyly a nyní tam jsou. Zákon o půdě pak vůbec nepočítá s náhradou za znehodnocení pozemků (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2000, sp.zn. 24 Cdo 2518/2000, nebo z 26.8.1999, sp.zn. 28 Cdo 1362/1999). V úvahu by případně přicházelo uplatnění nároku z porušení povinnosti povinné osoby podle §5 odst. 3 zákona o půdě, vycházející z toho, že došlo ke škodě v důsledku toho, že povinná osoba nenakládala s péčí řádného hospodáře s pozemkem, jenž měl být vydán, tedy v době od účinnosti zákona o půdě 24.6.1991 do doby, než pozemek byl vydán. Z tohoto hlediska pak je názor obou soudů, že žalovaní nejsou pasivně ve věci legitimováni, zcela konformní s hmotným právem i s běžnou judikaturou.
Dovolací soud proto dovolání neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odmítl je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalovaným však nevznikly prokazatelné náklady tohoto řízení, takže žalobci nebyla uložena náhrada nákladů tohoto řízení (§243b odst. 5, §242 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu