ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1141.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1141/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. V. D., 2. L. K., a 3 J. D., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2005, sp. zn. 13 Co 18/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 39/2001 (žalobců V. D., L. K. a J. D., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o zaplacení finanční náhrady podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 18. 1. 2001, se žalobci domáhali, aby jim žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí byla poskytnuta finanční náhrada podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. za parní pilu v P., okres P., která patřila původním vlastníkům J. a J. D. (prarodičům žalobců) a byla znárodněna výměrem Ministerstva průmyslu z 8. 12. 1950, čj. 159.600/1950 – V – IV – 2. Prarodiče žalobců a otec žalobců zemřeli před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Ze strany matky žalobců L. D. byla učiněna výzva k vydání věcí nemovitých z uvedené pily vůči povinné osobě – J. s. l., s. p., B. Při zpracování a schvalování privatizačního projektu J. s. l. byl však tento nárok pominut. Ministerstvo financí ČR odmítlo nárok na poskytnutí finanční náhrady za areál bývalé parní pily v P. (z níž v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. zbyly jen pozemky, které byly zastavěny novými objekty).
Ministerstvo financí navrhlo za žalovanou Českou republiku zamítnutí žaloby. Poukazovalo především na to, že nárok na finanční náhradu tu nebyl uplatněn v zákonné lhůtě podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 92/1991 Sb. Podání doručené dne 12. 12. 1996 Ministerstvu financí V. D. bylo opožděné a podání ze 6. 5. 1991, uplatněné u bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, bylo pouze výzvou k vydání věcí a nikoli žádostí o poskytnutí finanční náhrady. Podle názoru Ministerstva financí ČR měl být nárok na náhradu za pozemky v tomto případě řešen podle ustanovení §47 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. Pokud nárok nebyl uznán bývalým Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, měli se restituenti domáhat svého nároku u soudu žalobou podle zákona č. 92/1991 Sb. Ve smyslu ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb., pokud nebylo možné věci vydat, příslušela oprávněné osobě (oprávněným osobám) náhrada, o níž bylo třeba požádat Ministerstvo financí ČR; tento nárok na finanční náhradu bylo nutno uplatnit do 30. 6. 1995.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 6. 2004, čj. 21 C 39/2001-47, byl zamítnut žalobní návrh, aby žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců (V. D., L. K. a J. D.) 30.000,- Kč a vydat každému z nich cenné papíry v hodnotě 600.945,- Kč „jako podíl k 1/3 finanční náhrady ve smyslu §8 odst. 5 a §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“. Byl také zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ČR zaplatila žalobcům každému podíl v 1/3, úrok z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 142/1994 v objemu 21 % z částky 1.892.837,- Kč – finanční náhrady od 1. 1. 1999 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců není důvodná.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že v případě, že k odnětí vlastnického práva došlo podle předpisů o znárodnění z let 1945 –1948, aniž byla poskytnuta finanční náhrada, takže vzniká oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (jímž tu je zákon č. 92/1991 Sb.). Soud prvního stupně vycházel z názoru, že lhůty pro uplatnění nároků podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. proti povinným osobám podle zákona č. 92/1991 Sb. platí podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb. Došlo-li k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., vzniká oprávněným osobám podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanoví privatizační projekt, týkající se tohoto majetku. Svůj nárok byla oprávněná osoba povinna uplatnit do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 4. 1991); jinak nárok zanikl.
V daném případě povinná osoba dopisem z 26. 2. 1993 upozornila matku žalobců na to, že privatizací nebyl uplatněný nárok vypořádán. Proto tu měl být zvolen postup podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb. V ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. byla stanovena lhůta 15 dnů; v případě, že oprávněná osoba nesouhlasí s vypořádáním nároku v privatizačním projektu, mohla se domáhat svého nároku u soudu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání vyrozuměna. V ustanovení §47a zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) je stanovena lhůta do 31. 7. 1991; v případě, že povinná osoba nemá k odňatému majetku právo hospodaření, nebo nevyhoví-li povinná osoba výzvě k vydání věci, mohla oprávněná osoba uplatnit své nároky ve lhůtě do 31. 12. 1992 u soudu. Soud prvního stupně uváděl, že „všechny tyto lhůty žalobcům marně uplynuly“ a „v souzené věci nelze vzít v úvahu obranu žalobců, že se teprve v říjnu 1998 dověděli najisto, že původní stavby byly odstraněny a že došlo k zastavění pozemků jinými stavbami; tato obrana je vyvrácena dopisy J. l., zaslanými matce žalobců; především však se tu jedná o zákonné lhůty, které nelze v případě jejich nedodržení žádným způsobem prodloužit; jde tu o lhůty prekluzívní“.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu s uvážením toho, že žalované v řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 3. 2005, sp. zn. 13 Co 18/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 6. 2004, čj. 21 C 39/2001-47, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci úplným způsobem a správně tuto věc posoudil i po právní stránce. Odvolací soud uváděl, že o odvolání bylo rozhodnuto v souladu s článkem II. bod 2 zákona č. 59/2005 Sb. podle občanského soudního řádu v jeho znění před 1. 4. 2005.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci uplatnili u soudu sporný restituční nárok dne 18. 1. 2001, což bylo po uplynutí k tomu určených prekluzívních lhůt, takže žalobě žalobců nebylo možné vyhovět.
Ohledně nároku žalobců pokládal odvolací soud za zjištěno, že stavby areálu bývalé parní pily v P., okres P., byly v sedmdesátých letech minulého století odstraněny a pozemky, na nichž stály, byly znovu zastavěny. Nebylo tedy možné stavby bývalé pily vydat žalobcům podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb; oprávněným žalobcům náležela podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada s odkazem na ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Jednoroční lhůta uvedená v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se tu otevřela dnem vykonatelnosti nálezu č. 153/1998 Sb., tedy dnem 8. 7. 1998; tato lhůta se však otevřela jen osobám, které se tímto nálezem staly oprávněnými osobami, tedy těm, které dosud nesplňovaly podmínky stanovené pro oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě tedy pro žalobce platila prekluzívní lhůta jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. od 1. 4. 1991; do té doby měli žalobci podat písemnou žádost příslušnému ústřednímu orgánu státní správy o finanční náhradu, což neučinili; pokud by takovou žádost podali a nebylo by jí vyhověno, měli možnost uplatnit nárok u soudu v obecné tříleté promlčecí době (§101 občanského zákoníku). Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že „výtky, že lesní společnost Jihomoravské lesy, a.s., kterou žalobci pokládali za povinnou osobu, jim měla v čas sdělit, že stavby tvořící areál parní pily v P., okres P., byly po převzetí státem odstraněny a na příslušných pozemcích byly zřízeny stavby nové, takže pro žalobce přicházel v úvahu jen nárok na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., jsou nepřípadné, protože uvedená právnická osoba takovou povinnost v žádném případě neměla“.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že žalované České republice – Ministerstvu financí v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 20. 10. 2005 podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že v něm tento soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela pomíjí pochybení, k nimž v tomto případě došlo ze strany státních orgánů a institucí tím, že oprávněné osoby (jejich zmocněnce) mylně informovaly o uznání restitučního nároku, o jeho vyřízení formou vydání jiné nemovitosti, popřípadě vydáním cenných papírů podle zákona č. 92/1991 Sb. v objemu restitučního nároku ve formě akcií privatizovaného státního podniku. Žalobci uplatněný nárok byl nesprávně subsumován pod ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), zatím co daný případ restitučního nároku měl být posouzen podle zákona č. 87/1991 Sb. a ve smyslu této právní úpravy tu nebyl povinnou osobou státní podnik J. l. B., který však přesto se žalobci o jejich nároku jednal. Dovolatelé ještě dodávali, že „odvolací soud pominul nečinnost Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které sice přijalo výzvu k náhradnímu vypořádání restitučních nároků žalobce, ale v procesu projednávání privatizačního projektu státního podniku nároky žalobců pominulo. Jednalo se tu tedy jednoznačně o selhání ve vypořádání restitučních nároků ze strany státu“. Dovolatelé poukazovali na to, že „znění ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. řeší situaci v případě, že protiprávně odňaté věci ke dni účinnosti restitučního předpisu existovaly, ale v daném případě tomu tak nebylo“.
Dovolatelé posléze poukazovali na to, že tu je na místě opatření k nápravě majetkové křivdy, k níž tu došlo odnětím parní pily v P. právním předchůdcům žalobců, což bylo spojeno i s vystěhováním celé rodiny do jiné obce v jiném okrese (do Č. V., okres Ú. n. O.) i se znemožněním studia na střední škole u dětí právních předchůdců žalobců; žalobci byli i po roce 1989 nemajetní a proto si restituční nárok vyřizovali sami bez pověření advokátovi, který by za ně věc s příslušným orgánem vyřizoval.
Ministerstvo financí ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Uvádělo, že „žádost o náhradu za znárodněné nemovitosti v katastrálním území P., okres P., tu nebyla uplatněna v zákonné lhůtě, a to ani podle zákona č. 92/1991 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb.“. Ministerstvo financí ČR dodávalo svůj právní názor, že „lhůta obsažená v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje na nemovitosti převzaté státem podle ustanovení §6 tohoto zákona, které nelze ze zákonných důvodů vydat, tedy i na nemovitosti, které nelze vydat z důvodu jejich neexistence“.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit dovolacím soudem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 39/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 3. 2005 (sp. zn. 13 Co 18/2005 Městského soudu v Praze) uváděl konkrétně, že věc posoudil podle ustanovení §8 odst. 3 a odst. 5 i ustanovení §13 odst. 3 a odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s nálezem č. 153/1998 Sb.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává. Ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 téhož zákona náleží v případě uvedeném v §8 odst. 3 tohoto zákona oprávněné osobě podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada, pokud jí věc nebyla vydána.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyššímu soudem, byl zaujat právní názor, že náhrada se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze podle zákona č. 87/1991 Sb. vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby, která byla demolována).
Z ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, vyplývá, že podle tohoto zákona může být použit (při privatizaci) majetek, na jehož vydání (nikoli tedy jen na náhradu za něj) vznikl nárok podle zvláštního předpisu (zejména i podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 105 /239/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze oprávněné osobě vydat, je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona (tj. od 1. 4. 1991; srov. §35 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
Nález Ústavního soudu ČR č. 153/1998 Sb., jímž byla zrušena v §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“, nabyl účinnosti až k 8. 7. 1998.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (není-li v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Z těchto uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Za těchto okolností nemohl ovšem dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že by byl v rozporu s hmotným právem základní právní závěr odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozsudku takto: „Pro žalobce platila lhůta jednoho roku od nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy do 1. 4. 1992. Do té doby měli podat písemnou žádost ústřednímu orgánu státní správy o finanční náhradu, což neučinili. Pokud by takovou žádost podali a nebylo by jí vyhověno, měli možnost uplatnit u soudu nárok v obecné tříleté promlčecí době (§101 občanského zákoníku)“. Zákonný předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelů – řešení některé právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem (jak je tento předpoklad stanoven v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu) tu tedy nebyl dán. Nebylo však možné shledat tu ani některý z dalších zákonných předpokladů, stanovených v uvedených ustanoveních občanského soudního řádu, a to řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu (napadeném dovoláním), jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Také žádný jiný zákonný předpoklad přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jenž by odpovídal některému z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících kogentně přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 a §237 občanského soudního řádu), tu nebyl u dovolání dovolatelů splněn.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání, jež není přípustné podle některého z ustanovení občanského soudního řádu, stanovících zákonné předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolatelé nebyli v řízení u dovolání úspěšní a žalované České republice – Ministerstvu financí v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu