ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1762.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1762/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ M. D., b/ P. D., zastoupených advokátem, c/ Ing. V. D. a d/ Ing. E. P., zastoupených advokátem, proti žalované M. g. B., zastoupené advokátem, o vydání věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 372/95, o dovolání žalobců a/, b/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2005, č.j. 13 Co 396/2004-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2005, č. j. 13 Co 396/2004-75, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2004, č. j. 61 C 372/95-62, se ve vztahu mezi žalobci M. D. a P. D. a žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna uzavřít se žalobci dohodu o vydání uměleckých předmětů, ve znění uvedeném sub I. rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Požadovaným předmětem dohody byly obraz Francisca Borese „Zátiší se žlutou konvicí“ a plastika Vincence Makovského „Návrh na fontánu v Mělníku“. Podle odvolací instance žalobci neuplatnili nárok na uzavření dohody o vydání věcí u soudu v zákonné prekluzivní lhůtě; došlo-li k soudní rehabilitaci na straně žalobců (zejména ke zrušení trestu propadnutí majetku právního předchůdce žalobců V. D.) rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 57/92 s právní mocí dne 25. 5. 1992, pak v důsledku žaloby podané – ve vztahu k předmětným uměleckým dílům - až 18. 10. 1993 nedodrželi žalobci jednoroční propadnou lhůtu, počínající běžet ode dne právní moci rehabilitačního rozhodnutí (§5 odst. 4, §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) a končící tedy dnem 25. 5. 1993. Navíc i výzva k vydání věcí, učiněná žalobci dne 21. 11. 1992, sice žádala vydání 94 kusů uměleckých děl podle přiloženého seznamu, ale v něm i v následné žalobě se popisovalo pouze 92 děl a obraz Francisca Borese a plastika Vincence Makovského byly tedy i v relaci k výzvě řádně označeny až po uplynutí zákonné šestiměsíční prekluzivní lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a/, b/ prostřednictvím svého právního zástupce a ve lhůtě dovolání, které opřeli o tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za určující právní otázku považovali možnost doplnit v průběhu řízení – bez následku prekluze - žalobu o další, později dohledané, umělecké předměty, jestliže včas uplatnili „celkový nárok“ na vydání kompletní sbírky. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Mezi stranou žalující a žalovanou probíhalo v letech 1991 a 1992 jednání o vrácení sbírky zemřelého V. D. Ve výzvě z 21. 11. 1992 žádali žalobci o vydání „…uměleckých děl v počtu 94 ks podle podrobného seznamu, který je zaslán v příloze jako součást této výzvy“. Příloha konkrétně označuje 92 uměleckých děl, nikoli díla Borese a Makovského. Obdobně byla formulována i žaloba, podaná u soudu dne 29. 4. 1993; podáním, došlým soudu prvního stupně 18. 10. 1993, pak žalobci dodatečně identifikovali i posledně uvedená dvě díla, upřesnili tak podle svých slov žalobu a žádali, aby bylo žalované uloženo uzavřít s nimi takovou dohodu o vydání věcí, jež bude zahrnovat i tyto věci.
Dovolací soud je toho názoru, že postup žalobců byl v souladu se smyslem a účelem restituční normy. Výzvu žalobců i obsah jejich žaloby (i před doplněním specifikace předmětů, procesně účinným 18. 10. 1993) je přípustné v intencích §5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyložit tak, že jimi byl včas uplatněn nárok i na vydání dvou zbylých uměleckých děl. Nejvyšší soud se tu opírá zejména o nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02 (publikovaný ve Sbírce ÚS sv. 32, č. 43). Podle Ústavního soudu (který judikoval ve věci rozhodované v odvolací instanci týmž senátem jako nyní) nelze při restituci movitých věcí klást na žalobce nepřiměřené požadavky a interpretovat obtíže, jež případně vznikají při identifikaci požadovaných movitostí, výhradně k tíži žalující strany. Ústavně konformní výklad tu připouští, aby byly věci postupně identifikovány případně až v průběhu soudního řízení, po odstranění pochybností o jejich označení či existenci; jiný přístup by mohl vést při označení věcí k nepřesnostem, které by v řízení způsobily ještě větší obtíže (str. 413, 419 shora citovaného svazku Sbírky ÚS). Obdobně i Evropský soud pro lidská práva připustil v rozsudku ze dne 7. 1. 2003 ve věci Kopecký v. Slovensko, že procesní odpovědnost restituenta, k níž patří i vypátrání (a následné označení) movitých věcí, má svá faktická omezení a eventuální nepřesnosti nemohou působit jen k restituentově tíži.
Výkladová tolerance vůči obsahu relevantních právních úkonů strany žalující je v nyní posuzované věci namístě tím spíše, že žalobci ve výzvě k vydání věcí – na kterou pak odkázali v žalobě - uvedli, že požadují 94 věcí a přiložený seznam zahrnoval 92 položek; zjevně tak byl vytvořen prostor pro pozdější doplnění o dva předměty.
Dovolací soud se nedomnívá, že by řešení pro věc určující právní otázky znamenalo obecný judikatorní přínos, neboť vychází ze zcela specifických okolností konkrétního případu. Došlo však k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.) a tak byla založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání brojilo proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a jeho obsah bylo možné subsumovat pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ze shora vyložených argumentů dovolacího soudu se podává, že uvedený dovolací důvod byl naplněn.
Nejvyšší soud proto zrušil, pro shodné právní pochybení, rozsudky obou nižších instancí (byť bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s právem) a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, při němž budou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu a bude jednáno ze strany žalující již jen s prvními dvěma žalobci, se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud poznamenává, že mezi žalobci nejde o nerozlučné společenství podle §91 odst. 2 o. s. ř., neboť se v řízení nejedná o dědické právo, ale o speciální sukcesi (§3 odst. 1 a následující ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.). Pro vydání pak přichází v úvahu „věc celá“ (§5 odst. 1 in fine cit. zák., k výkladu srov. též např. R 34/93).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu