ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1926.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1926/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Ing. F. A. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 14. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 112/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 288/99 (žalobce Ing. F. A. S. (dříve Ing. F. S.), zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z.., družstvu umělecké výroby, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30. 8. 1999, se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem tří osmin domu čp. 164 v M. O., zapsaného na listu vlastnictví č. 2422 v katastrálním území M. O. u Katastrálního úřadu v O. V žalobě bylo uvedeno, že po ruce 1956 nemohli už tři spoluvlastníci uvedených nemovitostí nést náklady spojené s jejich opravami a údržbou; navrhli proto bývalému Městskému národnímu výboru v O., aby nemovitosti převzal stát jako dar.Finanční odbor Měst.NV v O. učinil dne 10. 7. 1959 prohlášení (zn. Fin. 3/1541/1959-Kub./), že „v zastoupení státu přijímá podle §1 vládního nařízení č. 30/1954 Sb. nabídku nemovitostí ve vložce č. 158 pozemkové knihy katastrálního území M. O., a to dnem 30. 6. 1959“. Podle názoru žalobce je toto prohlášení právním úkonem neplatným, který neměl za následek přijetí daru a nabytí nemovitostí státem, a to zejména proto, že tu nedošlo ke shodnému projevu vůle, když se nabídka darování týkala domu čp. 164 v M. O., ale nikoli pozemku parc. č. 448 v M. O., na němž dům stojí); předmětem daru tu byl jen dům bez pozemku, který nebyl součástí pozemku. Pokud byl dům čp. 164 v M. O. potom převeden finančním odborem Městského národního výboru do správy Obvodního podniku bytového hospodářství O. a později hospodářskou smlouvou ze 4. 10. 1973 na žalované družstvo, nedošlo tu k nabytí vlastnictví tímto družstvem a spoluvlastnický podíl na domě čp. 164 žalobce tedy nepozbyl. Žalované družstvo odmítlo učinit vůči žalobci uznávací prohlášení o tomto jeho spoluvlastnictví.
Žalované družstvo se k žalobě nevyjádřilo a k jednání u soudu se za žalované družstvo nikdo nedostavil.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 25. 11. 2002, čj. 55 C 288/99-57, byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je spoluvlastníkem 3/8 domu čp. 164 v M. O., který je zapsán na listu vlastnictví č. 2422 pro katastrální území M. O. u Katastrálního úřadu v O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce se stal spoluvlastníkem tří osmin nemovitostí, uváděných v jeho žalobě, jako dědic po zůstaviteli MUDr. B. B. podle odevzdací listiny z 22. 9. 1947, sp. zn. D I 92/47 Okresního soudu v Ostravě. Darovací listinou, podepsanou žalobcem 23. 2. 1959, a ostatními spoluvlastníky 9. 1. 1959 a 12. 2. 1959, nabídli tito spoluvlastníci tyto nemovitosti darem státu – Městskému národnímu výboru v O., a to dnem 30. 6. 1959, kdy byla nabídka daru přijata. Na žalované družstvo byl dům čp. 164 v O., P. ulice č. 7, převeden hospodářskou smlouvou ze 4. 10. 1973 a další hospodářskou smlouvou ze 6. 3. 1974 došlo k převodu pozemku parc. č. 448 v katastrálním území M. O. na žalované družstvo. Soud prvního stupně nesdílel názor žalobce, že právní úkon přijetí nabídky daru finančním odborem Městského národního výboru v O. z 10. 7. 1959, zn. Fin.3/1541/1959-Kub., je právním úkonem neplatným. Minimálně v části týkající se domu čp. 164 v M. O. tu došlo, podle názoru soudu prvního stupně, ke shodnému projevu vůle, a tedy k platnému převodu domu formou darování.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a měl za to, že žalovanému družstvu žádné náklady řízení nevznikly.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze 14. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 112/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl také za to, že tu neobstojí žalobcova námitka zpochybňující správnost listiny z 10. 7. 1959 o přijetí nabídky daru státem. Odvolací soud měl za to, že „projev vůle státu (jednajícího tu příslušným orgánem státu) darovanou nemovitost přijmout, je jednoznačně zřejmá“. Okolnost, která konkrétní nemovitost byla uvedenými dárci státu nabídnuta, byla zcela určitě vyjádřena v písemné nabídce daru, podepsané žalobcem dne 23. 2. 1959 (označená jako „darovací listina“), a stát také projevil vůli tuto nabídku daru přijmout. Obsah darovací smlouvy tak byl (ve smyslu §213 tehdy platného občanského zákoníku) oběma zmíněnými listinami řádně vymezen a jednajícími stranami stvrzen podpisy (§41 odst. 1, věta první, téhož zákona). V řízení přitom nebylo zjištěno, ani tvrzeno, že by ke dni 10. 7. 1959 nabídl žalobce, případně další spoluvlastníci, jinou nemovitost nad rámec nabídky obsažené v darovací listině s daty 9. 1. 1959, 12. 2. 1959 a 23. 2. 1959. S poukazem na ustanovení §854 nyní platného občanského zákoníku došel odvolací soud k závěru, že tu došlo ve smyslu ustanovení §383 a §111 odst. 4 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. (tehdejšího občanského zákoníku) i ve smyslu ustanovení §3 dříve platného vládního nařízení č. 30/1954 Sb. na základě darovací smlouvy k převodu vlastnického práva k domu čp. 164 v M. O. ve prospěch státu, a to i se zápisem do pozemkové knihy.
Stejně tak dospěl odvolací soud k závěru, že tu žalované družstvo nabylo vlastnictví k národnímu majetku hospodářskou smlouvou ze 4. 10. 1973, schválenou bývalým Národním výborem města O. dne 18. 12. 1973.
Tvrzením žalovaného družstva (uplatněným v průběhu řízení) o vydržení vlastnického práva se odvolací soud již nezabýval, stejně tak jako nepřihlížel již k listinám, které žalobce předložil až v odvolacím řízení, neboť neobsahovaly řádné právně relevantní údaje ve vztahu k projednávané právní věci.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu (JUDr. K. B.), který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 28. 11. 2003 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Ostravě dne 28. 1. 2004, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 10. 2003 (sp. zn. 56 Co 112/2003 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 25. 11. 2002 (čj. 55 C 288/99-57 Okresního soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání měl dovolatel za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že řízení je tu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že neobsahuje žádná skutková zjištění. Podle názoru dovolatele tento nedostatek skutkového zjištění je tu vadou řízení, která znemožňuje hodnocení výsledků řízení (ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu) a vede k chybnému posouzení věci a k mylnému právnímu závěru.
Dovolatel především poukazoval na to, že v daném případě došlo k tomu, že bývalí spoluvlastníci Dr. H. K., Ing. F. S. a P. T. nabídli svými podáními z 9. 1. 1959, z 12. 2. 1959 a z 23. 2. 1959 státu nemovitosti, a to „dům čp. 164 v O., P. ulice č. 7, zapsaný ve vložce č. 158 pozemkové knihy pro katastrální území M. O.“, ale finanční odbor bývalého Městského národního výboru v O. sdělil dne 10. 7. 1959 k této nabídce své prohlášení, že podle §1 vládního nařízení č. 30/1954 Sb. přijímá nabídku nemovitostí ve vložce č. 158 pozemkové knihy pro katastrální území M. O. Takto tedy finanční odbor Městského národního výboru v O. prohlásil v listině z 10. 7. 1959 přijetí něčeho, co mu spoluvlastníci domu čp. 164 v M. O. nenabídli, a to vlastně „knihovní těleso, jímž se rozuměla nemovitá právní jednotka, která mohla být jedním pozemkem nebo souborem více pozemků“. Takto tedy v důsledku toho, že spoluvlastníci nabídli darem spoluvlastnické podíly jedině na domě čp. 164 v M. O., zatím co finanční odbor Městského národního výboru v O. uvedl, že přijímá nemovitosti zapsané ve vložce č. 158, tudíž knihovní těleso, se podle názoru dovolatele „darování jako dvoustranný právní akt neuskutečnilo“. Měl proto dovolatel za to, že tu je právní úkon, který měl být projevem vůle, neplatný. Odvolací soud se sice touto námitkou neplatnosti uvedeného právního úkonu zabýval, ale posoudil ji, podle názoru dovolatele, nesprávně. Dovolatel v této situaci zdůrazňoval, že k přijetí daru státu tu nepostačoval pouze písemný záznam na darovací smlouvě (dokonce ani nepodepsaný vedoucím finančního odboru); o přijetí daru musel rozhodovat výkonný orgán okresního národního výboru správním rozhodnutím podle vládního nařízení č. 30/1954 Sb., které mohl vydat a podepsat jen vedoucí finančního odboru uvedeného národního výboru.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 55 C 288/99 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení by se právní postavení žalobce stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát smlouvou o darování nemovitostí, uzavřenou v tísni. Povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy uvedené v ustanovení v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale i na případy neuvedené v tomto ustanovení, které však spadají pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona (kdy jde o důsledky politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody), jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o převzetí věcí státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV.ÚS 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
K otázce vztahu právní úpravy podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy a právní úpravy podle ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu zaujal Nejvyšší soud v rozsudku svého tzv. velkého senátu (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, tento právní názor: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost přešla na stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 14 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení restitučního (rehabilitačního) předpisu.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, pak byly zaujaty tyto právní závěry: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo, když zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal znárodněním, konfiskací a dalšími majetkovými opatřeními, jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Jen ve věcném a časovém rozsahu restitučními zákony určeném je tedy náprava majetkových křivd přípustná.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a usnesení i stanovisek Ústavního soudu ČR, vycházel dovolací soud při posouzení toho, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, došlo k řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům i nimž dospěl také Ústavní soud ČR).
Ve smyslu těchto ustanovení právních předpisů a citovaných právních závěrů nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou stanoveny v §237 odst. 1 písm. c) i odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu