ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2072.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2072/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce A. CZ, spol. s r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. R., s.r.o., zastoupenému advokátkou, za účasti H. m. P., zastoupeného advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 295/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004, č.j. 28 Co 295/2004-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2004, č.j. 8 C 295/2002-29, a to tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna vyklidit nebytové prostory v přízemí a suterénu domu č.p. 1235 v P., jak podrobně identifikován ve výroku rozsudku. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení, jak vznikly žalovanému před soudy obou stupňů; žalovaný byl pak povinen nahradit náklady odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl v něm nižším instancím, že se nezabývaly otázkou věrohodnosti dodatku č. 1 ze dne 16. 8. 2000, jak byl stranami sjednán ke smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 26. 4. 2000. Podle dovolatele také nebylo provedeno úplné dokazování, zejména ne spisem Policie ČR, obvodní ředitelství P., k osobě jednatele žalobce A. P.; ten navíc měl převádět smlouvy na další své společnosti a obchodovat proti dobrým mravům. Dovolatel zpochybnil též náležitosti nájemní smlouvy ze dne 26. 4. 2000 a poukázal na vady dopisů ze dnů 16. 7. a 29. 10. 2000, na kterých se podílel jmenovaný P. Ze všech těchto důvodů dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas. Dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu první instance v meritu věci. Obsah podaného dovolání nasvědčoval uplatnění dovolacího důvodu převážně podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy námitkám o takových vadách řízení, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není důvodné.
Dovolací soud zdůrazňuje, že dovolatel brojil proti vadám resp. neúplnosti skutkových zjištění nižších instancí. Jak ovšem vyplývá z konstantní interpretace §243a o.s.ř., je dovolací soud vázán skutkovým základem, který byl zjištěn nižšími instancemi. Jeho přezkumná role zásadně spočívá v právním posouzení věci a procesní námitky se posuzují jen v rozsahu přípustně uplatněného dovolacího důvodu a s ohledem na to, zda mohly ovlivnit konečné rozhodnutí.
Odvolací soud však učinil správně, pokud při své právní kvalifikaci věci považoval za dostačující vyjít ze dvou listin. Těmi byly smlouva o nájmu mezi H. m. P. a žalobcem ze dne 26. 4. 2000 a dodatek k této smlouvě, označený jako č. 1, kterým tytéž strany dohodly, že žalovaný (zastoupený týmž jednatelem jako žalobce) vstupuje do obsahu nájemní smlouvy a stává se dnem účinnosti dodatku 16. 8. 2000 namísto žalobce nájemcem nebytových prostor. Těmto smlouvám, jak správně dovodil svým výkladem odvolací soud, nechybí náležitosti podle §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Důsledkem takto sjednaného obsahu kontraktu bylo, že vznikl, namísto nájemního vztahu mezi H. m. P. (vedlejším účastníkem) a žalobcem, nový nájemní vztah, mezi vedlejším účastníkem a žalovaným. Jednalo se o přípustný autonomní projev vůle aktérů smluvních vztahů, přičemž, zejména vzhledem k řádnému průběhu druhého z nájemních vztahů, tedy se žalovaným jako nájemcem, nemá dovolací soud důvod do kontraktu zasahovat.
Pokud dovolatel zpochybnil právní úkony tehdejšího jednatele obou procesních stran a obsah relevantních listin, jakož i pohnutky osoby zmíněného jednatele, pak je nutno upozornit, že pro právní úkony mezi účastníky platilo obecné ustanovení §20 občanského zákoníku o jednání za právnickou osobu, zejména jeho odstavec druhý. Z něho je patrno, že případné překročení jednatelského oprávnění, učiněné při jednání za právnickou osobu, je závazné i pro druhého účastníka, přičemž otázku vědomosti o této vadě právního úkonu je nutno vykládat (i při shodě v osobě jednatele) vždy se zřetelem k okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud má zato, že posouzení tohoto právního aspektu věci odvolacím soudem je přiléhavé.
Nebylo též shledáno, že by v řízení před oběma nižšími instancemi došlo k takovým vadám, které by měly ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. za následek procesní stav odpovídající zmatečnosti rozhodnutí.
Dovolací soud tedy nepovažoval dovolací důvod za naplněný, nedovodil, že by v řízení nastaly vady s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, a žalobcovo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ostatním účastníkům nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu