ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2266.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2266/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ V. K., B/ V. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ H. Š., 2/ P. M. a 3/ A. M., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 11 C 175/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.3.2005, č.j. 14 Co 539/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 29.4.2004, č.j. 11 C 175/2000-77, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníky bytové jednotky č. 326/2 v pátém nadzemním podlaží bytového domu č.p. 326 na stavební parcele č. 329 v obci a k.ú. M. L., okres Ch. (podrobněji viz výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), k níž se váže spoluvlastnický podíl na společných částech domu ve výši 12,9 %, jsou první žalovaná a její zemřelý manžel E. Š. Odvolací soud přiznal druhému žalovanému a třetí žalované vůči žalobcům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobci tvrdili, že mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť první žalovaná a její zemřelý manžel prodali zbylým žalovaným bytovou jednotku o větších rozměrech než sami vlastnili; zvětšení bytu se mělo stát na úkor společných půdních prostor domu, v nichž nyní, v důsledku jednání žalovaných, nemohou žalobci řádně vykonávat svá spoluvlastnická práva. Odvolací soud však, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. a tedy ani aktivní věcnou legitimaci – nejsou vlastníky předmětné bytové jednotky a určovací výrok by jejich právní postavení nijak nezměnil. Nelze navíc určovat právo osobě, jejíž způsobilost mít práva a povinnosti zanikla jejím úmrtím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci ve lhůtě a prostřednictvím advokáta dovolání, v němž tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř., tedy procesní vadu s následkem nesprávného meritorního rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřovali v přípustnosti určovací žaloby v tomto sporu, neboť by se tak upevnilo právní postavení žalobců v případných sporech o řešení neoprávněných zásahů do společných prostor domu. Žalobci navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Ještě před případným přezkumem uplatněných dovolacích důvodů byl dovolací soud povinen zabývat se otázkou přípustnosti dovolání; vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí totiž připadala v úvahu jen přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Taková přípustnost však není dána.
Jak patrno ze znění §237 odst. 3 o. s. ř., jakož i z jeho účelu (judikatorní novost rozhodnutí, odstranění kontradikcí při rozhodování) a konstantní judikatury Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení – srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004 – nemůže být v tomto případě předmětem dovolacího přezkumu námitka procesní vady, jejíž obsah odpovídá dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ani otázka naléhavého právního zájmu žalobců na určovací žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.) však nemohla přípustnost dovolání v této věci založit. Za hmotněprávního stavu, kdy žalobci nejsou vlastníky bytové jednotky a šlo jim o řešení zásahu předchozích vlastníků bytu resp. jejich právních nástupců (na základě kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1990) do společných prostor domu, nemohla být naplněna podmínka judikatorního přesahu rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu viz usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí sv. 2, C 203). Dovolací soud je navíc toho názoru, že odvolací soud po stránce hmotněprávní správně dovodil, že naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě není dán.
Přípustnost dovolání tedy nebylo možné dovolatelům podle §237 odst.1 písm.c/, odst. 3 o. s. ř. přiznat a dovolací soud proto jejich dovolání podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Žalovaným nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu