ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2288.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2288/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ing. Jana Huška, a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: A. T. O., B. M. O., a C. J. O., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 13.12.2005, sp. zn. 15 Co 354/2004, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 95/2001 (žalobců: 1. T. O., 2. M. O., 3. J. O., zastoupených advokátem, 4. K. P., a 5. T. K., zastoupených advokátem, proti žalované Správě nemovitostí města B, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 19.3.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 15.5.2004, čj. 49 C 95/2001-317. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně nebylo uloženo žalované uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č. 452 – zastavěné plochy a pozemku parc. č. 453 – zahrady, zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu B., a žaloba žalobců s tímto žalobním návrhem byla zamítnuta. Bylo také uloženo, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vydal ještě doplňující rozsudek z 15.5.2004, čj. 49 C 95/2001-317, jímž upřesnil výrok svého zamítavého rozsudku, pokud šlo o žalobní návrh žalobců K. P. a T. K.
O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně (včetně rozsudku doplňujícího) rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 13.12.2005, sp. zn. 15 Co 354/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé tak, že žalované Správě nemovitostí města Brna bylo uloženo uzavřít se žalobci K. P. a T. K. dohodu o vydání domu čp. 184 na pozemku parc. č. 452 (každému z těchto žalobců jednou ideální polovinou), zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro katastrální území V. (obec B.) u Katastrálního úřadu B. Rozsudek soudu prvního stupně byl však potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby žalobců Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. Bylo také rozhodnuto, že žalobci K. P. a T. K. a žalovaná Správa nemovitostí města B. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. a žalovaná Správa nemovitostí města B. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo z předchozího řízení v této právní věci připomenuto, že tu došlo ke zrušení předchozího rozsudku Městského soudu v Brně z 26.4.1996, č.j. 49 C 43/92-51, i předchozího rozsudku Městského soudu v Brně z 11.9.1998, sp. zn. 21 Co 438/96, a to nálezem Ústavního soudu ČR z 20.3.2001, I. ÚS 539/98. Podle názoru Ústavního soudu, jak na něj poukazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, stěžovatelé Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. správně ve své ústavní stížnosti namítali, že právní závěr, podle něhož stát nabývá věc v případech podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací je z ústavně právního hlediska neudržitelný. Smysl tohoto zákonného ustanovení nespočívá v konstituování nového nabývacího titulu pro stát, nýbrž v úpravě případů držby věcí státem, k níž bez právního důvodu došlo. Proto po zrušení rozsudků soudů obou stupňů nálezem Ústavního soudu ČR tu mělo dojít k vyhodnocení nároků stěžovatelů Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. i z hlediska občanskoprávních předpisů.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. odvozují své vlastnické právo k domu čp. 184 a k pozemkům parc. č. 452 a parc. č. 453 v katastrálním území V. (obec B.) od původní vlastnice MUDr. M. N., která však v roce 1960 podepsala návrh dokumentu nazvaného „nabídka dobrovolného převodu nemovitosti na stát – Městský národní výbor v B.“, a to k úhradě hypotekárního dluhu ve výši 56.925,80 Kč. Podle názoru uvedených žalobců se tu však stát nestal vlastníkem pozemků ani domu čp. 184 (dříve čp. 266) v B., protože uvedená smlouva o převodu byla absolutně neplatná pro neurčitost, nesrozumitelnost a pro absenci skutečné, vážné a svobodné vůle převodkyně. MUDr. M. N. zemřela 24.6.1978 a závětí odkázala přesně vymezené podíly na nemovitostech dceři jejího manžela MUDr. E. O. a svým příbuzným L. S., K. P., Ing. I. K., T. K. a MUDr. J. F.; všechen ostatní majetek odkázala svému manželovi B. K. B. K. zemřel 28.2.1981 bez zanechání závěti. Dvě jeho dědičky JUDr. E. O. a O. J. uzavřely dohodu, podle níž dědička O. J. z tohoto dědictví nic nepožadovala. MUDr. E. O. pak zemřela 20.9.1991 a jejími dědici se stali Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. Tito žalobci se nyní domáhají svého vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl z toho důvodu, že žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. nežalovali o určení svého vlastnictví, ale pouze o vyklizení nemovitostí. Tento právní názor nepokládal odvolací soud za správný, ale protože měl za to, že soud prvního stupně učinil dodatečné skutkové zjištění, odvolací soud tento zjištěný skutkový stav podřadil pod jiné zákonné ustanovení. Odvolací soud měl za to, že je tu nutné vyřešit otázku, zda nárok žalobců Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. má být posouzen podle obecného předpisu či podle speciálního předpisu restitučního, a to zvláště s ohledem na souběžně projednávaný nárok žalobců K. P. a T. K., kteří se domáhají nahrazení projevu vůle žalované Správy nemovitosti města B. k uzavření dohody o vydání stejných nemovitostí, jejichž vyklizení se domáhají žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O.
Odvolací soud byl toho názoru, že nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, přešel na stát v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) způsobem předvídaným v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takže se lze jeho vydání domáhat jen podle tohoto speciálního zákona. Žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. nejsou však podle tohoto předpisu restituční povahy oprávněnými osobami (srov. §3 zákona č. 87/1991 Sb.) a z obecných občanskoprávních předpisů tu nelze dovodit vydání sporných nemovitostí těmto žalobcům a ani to, aby za něj byla poskytnuta náhrada. Proto odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně vůči žalobcům Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení jich se týkajícího), byť i na základě odlišného právního posouzení.
Pokud šlo o nárok žalobců K. P. a T. K., uplatněný podle zákona č. 87/1991 Sb., měl odvolací soud za to, že z důkazů v řízení provedených vyplývá, že tito žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.; jde u nich o děti sourozence osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, proto ve vztahu k původní majitelce nemovitostí MUDr. M. N.-K. jsou tito žalobci její neteří a jejím synovcem. Odvolací soud měl na základě výsledků provedeného dokazování za to, že tito žalobci podali výzvu k vydání nemovitostí; také žaloba těchto dvou žalobců byla podána včas u soudu. Jejich nárok směřoval k vydání domu čp. 184 i k vydání pozemků parc. č. 452 a parc. č. 453 v katastrálním území V. (obec B.); tito žalobci rozšířili v tomto smyslu svou žalobu podáním ze dne 17.4.2002 a změna jejich žaloby byla připuštěna soudem prvního stupně dne 25.4.2002.
Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že žalobci K. P. a T. K. „znovu uplatněný nárok na vydání nemovitostí, a to pozemku parc. č. 452 (zastavěné plochy) a pozemku parc. č. 453 (zahrady), zapsaných na listu vlastnictví č. 10 v katastrálním území V., není opodstatněný vzhledem k tomu, že nárok těchto dvou uvedených žalobců na vydání těchto pozemků zanikl“. Proto ohledně těchto dvou pozemků bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem rovněž potvrzeno podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Avšak předmětem řízení tu byl ještě i nárok žalobců K. P. a T. K. na vydání domu čp. 184 (postaveného na parcele č. 452) v katastrálním území V. Tento nárok uvedení dva žalobci uplatnili jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., vyzvali řádně a včas povinnou osobu k vydání této domové nemovitosti a svůj nárok uplatnili řádně ve lhůtě vyplývající z ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tu sdílel názor soudu prvního stupně, že smlouva o darování, uzavřená mezi MUDr. M. N. a čs. státem – MěstNV B. (na základě nabídky z 21.4.1960, přijaté Městským národním výborem v B.), byla ze strany uvedené dárkyně uzavřena v tísni. Šlo tu o dlouholetý proces politického nátlaku, jehož výsledkem bylo to, že uvedená darující fyzická osoba učinila právní úkon, který by jinak neučinila. Pokud šlo o hodnotu domu čp. 184 ve V., vyplývalo ze znaleckého posudku, že hodnota tohoto domu a pozemků parc. č. 452 a 453 v katastrálním území V. činila 47.189,80 Kč; pokud tedy nemovitost v této hodnotě byla nabídnuta k úhradě hypotekárního dluhu ve výši 56.925,80 Kč, podle názoru odvolacího soudu, lze v tom spatřovat naplnění podmínky tísně na straně dárkyně“. Proto odvolací soud ve smyslu ustanovení §220 občanského soudního řádu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nahradil projev žalované správy nemovitostí k uzavření dohody o vydání domu čp. 184, postaveného na pozemku parc. č. 452 v katastrálním území V.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobci K. P. a T. K. a mezi žalovanou rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 3 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud šlo o úhradu nákladů řízení mezi žalovanou a žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O., vycházel odvolací soud z toho, že v řízení úspěšné žalované straně náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O., dne 31.1.2006 a dovolání ze strany těchto žalobců bylo dne 17.2.2006 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Tito dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kde jím potvrzuje zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k těmto dovolatelům „ohledně pozemků zapsaných v katastru nemovitostí jako parc. č. 452, zastavěná plocha a nádvoří, a jako parc. č. 453, zahrada, vše v katastrálním území V. (obec B.)“, jakož i ohledně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalovanou a žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. a také ohledně výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení mezi žalovanou a těmito žalobci.
Uvedení dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především vytýkali odvolacímu soudu, že třebaže konstatoval, že písemná smlouva o dobrovolném převodu nemovitostí na stát MUDr. M. N. z 21.4.1960 a z 29.9.1960 se netýkala pozemků parc. č. 452 a parc. č. 453 v katastrálním území V., a proto tak k jejich převodu na stát nedošlo, a přesto, že žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. nabyli vlastnické právo k těmto pozemkům, dospěl odvolací soud k závěru, že tito žalobci nemají na tyto pozemky nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a že „tímto zákonem se prý zakládá nebo legalizuje vlastnictví státu i tam, kde neexistuje“.
Podle názoru dovolatelů jsou závěry odvolacího soudu v daném případě i v rozporu se závěry Ústavního soudu ČR, obsaženými v jeho nálezu z 20.3.2001, I. ÚS 539/98, že totiž právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ústavně právního hlediska neudržitelný. Podle názoru dovolatelů nebyl tento závěr Ústavního soudu dotčen žádným pozdějším vývojem judikatury.
Dovolatelé byli i toho názoru, že matka žalobců i samotní žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. „dodrželi v této právní věci postup podle zákona č. 87/1991 Sb.“. Matka těchto žalobců MUDr. E. O. podala 23.8.1991 právnímu předchůdci žalovaného písemnou výzvu k vydání věcí, přičemž „v její prospěch podala výzvu k vydání věci dne 23.4.1991 i její matka O. J.“. Dne 26.9.1991 se přihlásili k její výzvě (v zákonné lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) i žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O., kteří také včas uplatnili své právo u soudu. Dovolatelé měli tedy za to, že na jejich straně nejde o případ zmeškání lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., nebo o případ neuspění s nárokem podle zákona č. 87/1991 Sb. a následné domáhání se ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, ani o případ, v němž by přicházela v úvahu aplikace některé skutkové podstaty upravené v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nešlo tu také o případ, kdy pro přechod vlastnického práva na stát existoval alespoň zdánlivý právní důvod a kdy žalobci podle speciálního restitučního předpisu pravomocně neuspěli nebo by uplatnili své právo z důvodu na své straně po uplynutí lhůt podle restitučních předpisů. Žalobci Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O., podle jejich názoru, aplikovali při svém postupu adekvátně zákon č. 87/1991 Sb. a jeho požadavkům ve vztahu ke sporným pozemkům beze zbytku vyhověli. Nelze tu proto založit žalované správě nemovitostí vlastnické právo, které na ni nikdy nebylo převedeno a která stejně jako stát k nim vlastnictví nenabyla.
Žalobci K. P. a T. K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. navrhovali, aby dovolání těchto dovolatelů nebylo vyhověno. Poukazovali na to, že vůči uvedeným dovolatelům bylo na místě aplikovat v této právní věci předpis speciální (zákon č. 87/1991 Sb.) a nikoli obecný právní předpis, a protože uvedení dovolatelé nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., nebylo možné o jejich nároku rozhodovat jinak než zamítnutím jejich žaloby.
Přípustnost dovolání dovolatelů Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O. bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 49 C 95/2001 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku z 13.12.2005 (sp.zn. 15 Co 354/2004 Krajského soudu v Brně), zejména podle ustanovení §3 odst. 4 a §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala; v řízení o dovolání bylo nutno posoudit i to, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil zejména v souladu s hmotněprávní povahou uváděných ustanovení s přihlížením i k tomu, jak jsou použitá ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. vykládána v rozhodnutích dovolacího soudu, jakož i v nálezech, usneseních a stanoviscích Ústavního soudu ČR.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona, nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v tomto pořadí: a/ dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví; b/ dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; c/ děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem; d/ rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a e/ sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Výčet dalších oprávněných osob v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je výčtem taxativním, který nelze rozšiřovat podpůrně či analogicky s využitím jiného právního předpisu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát také smlouvou o darování nemovitosti, uzavřenou dárcem v tísni. Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1 téhož ustanovení, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví věci státem je nezbytná pro úspěšnost nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.
V rozhodnutí z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, vyneseném tzv. velkým senátem Nejvyššího soudu (§19 zákona č. 6/2002 Sb.), byl zaujat právní názor, že i oprávněná osoba, jejíž nemovitost přešla na stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práv podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu namísto uplatnění nároku podle předpisu restituční povahy.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů) bylo vyloženo: Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy vzniklé majetkové újmy. Úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Zákon č. 87/191 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se týká majetku státu, který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
S poukazem na uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i na citované uveřejněné výkladové závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů a v němž tento soud vycházel v podstatě z týchž ustanovení právních předpisů a z týchž výkladových závěrů z judikatury, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Odvolacímu soudu tu nelze přesvědčivě vytýkat, že dospěl ve svém rozhodnutí k právním závěrům, jež by byly v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo se závěry z rozhodování dovolacího soudu, když ve svém rozhodnutí aplikoval ustanovení §3 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na posouzení nároku na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí, které přešly v roce 1960 na stát darováním domové nemovitosti v tísni a v souvislosti s tím přešly na stát i pozemky k domu přiléhající, a to oprávněným osobám podle ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. (na rozdíl od dalších osob, kterým se v řízení před soudy obou stupňů nepodařilo doložit, že jsou oprávněnými osobami podle téhož zákona) ze strany povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. A protože, jak již shora bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle těchto ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaná správa nemovitostí neměla v řízení o dovolání náklady řízení. K přiznání náhrady nákladů řízení, vynaložených žalobci K. P. a T. K. na vyjádření k dovolání dovolatelů Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O., nebyly dovolacím soudem shledány zákonné předpoklady podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 a násl. občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu