ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2450.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2450/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně E. D., zastoupené advokátem, proti žalované V. S., zastoupené advokátkou, o zaplacení 65.767,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1228/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.12.2004, č.j. 20 Co 539/2004-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.667,- Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21.7.2004, č.j. 6 C 1228/2000-223, kterým bylo vyhověno žalobě o stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 65.767,10 Kč s příslušenstvím, jak podrobně popsáno v rozsudečném výroku soudu prvního stupně; žalovaná byla též zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je důvodný požadavek žalobkyně vůči žalované na zaplacení dluhu v celkové výši 65.767,10 Kč, jakožto úhrady nájemného a služeb v měsících červen - září 2000, kdy žalovaná užívala nebytové prostory, které jí byly žalobkyní pronajaty za podnikatelským účelem. V době od 1.6.2000 do 30.9.2000 existoval mezi účastnicemi platný nájemní poměr, který se vztahoval k nebytovým prostorám, kde žalovaná jako podnikatelka provozovala vinárnu. Mezi účastnicemi byla sjednána smlouva složená ze smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a dále o ze smlouvy o podnikatelském nájmu movitých věcí podle §721 a násl. občanského zákoníku; odlišná výše sjednaného nájemného u nebytových prostor a u movitých věcí by mohla být vyjádřena formou slevy z nájemného. Žalovaná však neprokázala důvodnost takové slevy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž dovodila zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pro věc určující právní otázku zásadního významu spatřovala v tom, že jí žalobkyně nepředala pronajaté prostory ve stavu způsobilém k užívání a vykonávání živnosti. Žalovaná považovala rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, které řeší otázku obsahu nájemní smlouvy a vzniku nároku na slevu z nájemného (§8 zákona č. 116/1990 Sb.) v rozporu s hmotným právem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí.
Dovolání bylo podáno včas a prostřednictvím advokátky. Jeho přípustnost, která musela předcházet případnému posouzení dovolacího důvodu, mohla být – s ohledem na shodu rozsudků nižších instancí bez předchozí skryté diformity - založena jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy na tvrzeném zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání však není přípustné.
V posuzované věci jde o zcela konkrétní právní otázky, jež mají vztah k řešení právě a jen tohoto případu. Je-li řešení takové otázky spojeno s posouzením jedinečného skutkového základu, aniž by tato otázka byla sama o sobě nová či v judikatuře kontradiktorní, nelze dovodit zásadní právní význam napadeného rozsudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS, ve svazku 2, pod označením C 203). Navíc má dovolací soud zato, že odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky zcela v souladu s relevantními hmotněprávními předpisy, a na jeho podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odkazuje.
Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl (§243 odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při odmítnutí dovolání náleží protistraně podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhrada nákladů dovolacího řízení, zde za vyjádření k dovolání. Za tento jediný úkon se podle §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. výchozí odměna redukuje dvakrát o polovinu. Tedy ze 14.370,- Kč (viz výpočet odměny odvolacím soudem) činila konečná výše odměny za úkon 3.592,- Kč, plus 75,- Kč režijního paušálu, celkem tedy 3.667,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek podle občanského soudního řádu přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu