ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2598.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2598/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. L. S., a 2. V. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7.3.2005, sp.zn. 17 Co 91/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 46 C 171/91 (žalobců Ing. L. S. a V. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. K. B., státnímu podniku v likvidaci, a B. K. B., akciové společnosti (v likvidaci), zastoupeným JUDr. Jiřím Bonischem, advokátem, 621 00 Brno, Ječná 29a, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 9.7.1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 25.8.2000, čj. 46 C 171/91-262. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované akciové společnosti K. B. uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalujícím do jejich podílového spoluvlastnictví (rovným dílem) budovu mlýna čp. 38 a pozemky parc. č. 712/1 (o výměře 247 m2), parc. č. 712 (o výměře 90 m2), parc. č. 713 (o výměře 468 m2), parc. č. 713/4 (o výměře 848 m2) v katastrálním území R., zapsané na listu vlastnictví 168 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu B. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla žaloba žalobců zamítnuta proti žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) K. B. Žalované akciové společnosti K. B. bylo uloženo zaplatit žalujícím na náhradu nákladů řízení 7.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní vlastnice A. P. a V. V. nabyly uvedené nemovitosti v letech 1931 a 1937. Objekt mlýna čp. 38 v R. sloužil svému účelu od roku 1937 do roku 1959, kdy byl mlýn znárodněn. Státu patřící mlýn byl pak uzavřen a v roce 1960 bylo zařízení mlýna odmontováno a odvezeno. V roce 1970 byl mlýn původním majitelům vrácen v desolátním stavu. Pak došlo k tomu, že si žalovaný státní podnik K. B. objekt pronajal a ještě později žalující tyto nemovitosti prodaly za nevýhodných podmínek (za 77.000 Kč) státnímu podniku K. B. Žalobci dne 12.4.1991 vyzvali tento podnik k vydání nemovitostí (uvedených v žalobě žalobců) s poukazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.; protože této výzvě nebylo vyhověno, podali žalobci žalobu o vydání nemovitostí. Žalující ještě dodávali, že po prodeji mlýna nebyly prováděny v objektu žádné velké rekonstrukce; v budově bývalého mlýna byla provedena úprava sociálního zařízení a byl tu zaveden výtah.
Soud prvního stupně měl za to, že ze strany žalujících bylo v řízení prokázáno, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., jejichž nemovitosti přešly v rozhodném období (smlouvami z 5.12.1972, z 24.2.1975 a z 30.7.1981) na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Uvedené kupní smlouvy byly ze strany prodávajících A. P. a V. V. uzavřeny v tísni, spočívající v jejich špatné ekonomické situaci, která na ně těžce doléhala, takže uzavřely kupní smlouvy se žalovaným státním podnikem K. B. Nápadně nevýhodné podmínky pak spatřoval soud prvního stupně v tom, že nemovitosti byly prodány za kupní cenu, která se v podstatě rovnala rozsahu ročnímu pronájmu, ale také v tom, že mlýn byl původním vlastníkům odňat bez právního důvodu, po několika letech byl vrácen v desolátním stavu, takže nemohl již sloužit svému účelu a cena za tento objekt tak nemohla odpovídat ceně reálné.
Soud prvního stupně pokládal rovněž za prokázáno, že žalující podali dne 12.4.1991 výzvu k vydání nemovitostí, a když tyto nemovitosti nebyly povinnou osobou vydány oprávněným osobám, podali žalující žalobu u soudu ve lhůtě stanovené v §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Ze soudu předloženého privatizačního projektu vyplývalo, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, měly být převedeny do vlastnictví akciové společnosti K. B. (s výjimkou budovy mlýna, která v privatizačním projektu uvedena není). Na tyto nemovitosti byl však řádně a včas uplatněn nárok podle restitučních předpisů, takže ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. tu nemohlo dojít k privatizaci tohoto majetku. Proto vycházel soud prvního stupně z výsledného právního závěru, že žalovaná akciová společnost K. B. se nikdy nestala vlastníkem uvedených nemovitostí; má je však nyní ve svém držení, takže je tu povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto soud prvního stupně uložil této žalované povinnost vydat žalobcům nemovitost uváděné v jejich žalobě a o náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesením Městského soudu v Brně ze 16.10.2000, čj. 46 C 171/91-267, bylo ještě dodatečně rozhodnuto, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) K. B.; akciové společnosti K. B. bylo uloženo zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 5.425 Kč na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení.
O odvolání žalobců a žalované akciové společnosti K. B. (také již v likvidaci) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 7.3.2005, sp.zn. 17 Co 91/201. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalované akciové společnosti K. B. bylo uloženo vydat žalobcům do jejich „rovnodílného podílového spoluvlastnictví“ budovu mlýna č. 38 a pozemky parc. č. 712/1, parc. č. 712/2, parc. č. 712/3 a parc. č. 712 i parc. č. 713 v katastrálním území R. Dalším výrokem uvedeného rozsudku odvolacího soudu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců proti žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) K. B. potvrzen v upřesněném znění co do označení a výměry pozemků uváděných v žalobě žalobců. Ohledně nákladů řízení byly výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem změněny tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; také ohledně náhrady nákladů řízení vůči státu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se státu tato náhrada nepřiznává. Posléze bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že žalobkyně A. P. v průběhu řízení (dne 3.1.2002) zemřela, jejím závětním dědicem je Ing. L. S., který vstoupil do řízení na jejím místě, a že tedy nadále bude s ním jednáno jako s účastníkem řízení. Bylo také uvedeno, že žalovaná akciová společnost K. B. vstoupila do likvidace a došlo také ke změně jejího sídla.
Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně sice dostatečně zjistil skutkový stav věci, ale právní věc nesprávně posoudil po právní stránce. Odvolací soud měl za to, že k doložení toho, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., bylo tu nutno se zevrubně zabývat tím, zda v daném případě byly splněny podmínky přechodu věcí na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., jak na to poukazovali žalobci ve své žalobě. Tyto zákonné předpoklady však soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, nesprávně posoudil. K naplnění podmínky tísně při uzavírání smluv z 5.12.1972, 24.2.1975 a z 30.7.1981, jimiž v tomto případě přešly nemovitosti na stát, nestačily žalobci uváděné skutečnosti, že nemovitosti jim byly po neuskutečněném znárodnění vráceny v neudržovaném a zanedbaném stavu, ani to, že ekonomická situace původních vlastníků jim nedovolovala provádět opravy a údržbu mlýna; mlýn byl totiž v období po jeho vrácení úplatně pronajímán, a to „za v té době nemalou částku“; nájemce měl o odkoupení nemovitosti zájem a nebylo zjištěno, že by k tomuto prodeji byli původní spoluvlastníci nuceni, nebo že by jim bylo vyhrožováno anebo působeny jim nějaké potíže. Při placení daně z nemovitostí se však posléze jevilo původním spoluvlastníkům výhodnější nemovitosti prodat.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že nebyla-li v daném případě zjištěna tíseň při prodeji nemovitostí, nemusel se už odvolací soud zabývat zkoumáním otázky, zda tu byly dány nápadně nevýhodné podmínky při tomto prodeji.
Odvolací soud měl také za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku pasívní věcné legitimace žalovaných právnických osob v tomto sporu. Ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byla tu pasívní legitimace ve sporu vázána na ten subjekt, který věci držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1.4.1991); k tomuto dni však nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, držel žalovaný státní podnik a teprve později v průběhu soudního řízení přešly v roce 1993 nemovitosti v důsledku privatizace na žalovanou akciovou společnost K. B. V době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo však o uplatněném restitučním nároku rozhodnuto, takže nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek zahrnout do privatizace, neboť to bylo v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. pasívně legitimován v tomto sporu tedy nebyla žalovaná akciová společnost K. B. Ale ani žalovaný státní podnik tu nebyl pasívně legitimován, protože u něho nebyly splněny, jak měl odvolací soud za to, zákonné podmínky přechodu věci na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně rozhodl tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta ve výroku, jímž bylo žalobě žalobců vyhověno; v zamítavé části byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen (ovšem s úpravami a upřesněními tohoto zamítavého výroku). Ohledně nákladů řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §150 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 3.5.2005 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 29.6.2005 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací sud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládali dovolatelé za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vytýkali především, že odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. se zabýval pouze pojmem „tíseň“ a nikoli také otázkou „nápadně nevýhodných podmínek“ při uzavírání kupních smluv z let 1972, 1975 a 1981, jimiž v daném případě přešly na stát nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení. Pojem tíseň pak odvolací soud vyložil jen jako okolnost, která v době uzavření smluv nebyla takového charakteru, jež by u prodávajících vyvolaly takový stav, že by nemovitosti prodali proti své vůli. Při tomto zúženém výkladu pojmu tíseň odvolací soud v rozporu s důkazy provedenými v řízení bagatelizoval tu skutečnost, že právě jen pro tehdejší politické poměry došlo k tomu, že nebylo možné pokračovat v provozování mlýna, což bylo rodinnou tradicí vlastníků mlýna, jenž byl v tomto případě provozován už od roku 1863; mlýn utrpěl po nezákonném znárodnění ztrátu veškerého svého vybavení a došlo i k zasypání náhonu mlýna. Odvolací soud sice připustil, že právní předchůdci žalobců měli tíživou ekonomickou situaci, že se pokoušeli řešit údržbu mlýna jeho pronájmem, ale dovozoval z toho nesprávně, že z nájemného bylo možné opravy mlýna realizovat a z nájemného i žít; situace byla ovšem tehdy taková, že nebyl dostatek zájemců o nájem mlýna a že mnozí nájemci budovu mlýna devastovali a nájemné řádně neplatili. Tato situace vedla právě k tomu, že právní předchůdci žalobců nemovitosti včetně budovy mlýna prodali; v tehdejších politických poměrech byli titu původní vlastníci mlýna, jako živnostníci, společensky nežádoucí. U mlýna čp. 38 v R. vedla předchozí likvidace strojního a vodního zařízení k podstatnému snížení hodnoty mlýna.
Podle názoru dovolatelů v daném případě šlo v daném případě o prodej nemovitostí ve stavu tísně, protože nebýt uvedených politických i hospodářských poměrů té doby neměli právní předchůdci žalobců důvodů prodávat mlýn a již vůbec ne v takovém stavu, v jakém byl v době podpisu smluv o jeho prodeji státu, což podstatně ovlivňovalo jeho prodejní cenu. Pokud by tito právní předchůdci byli schopni vykonávat mlynářskou živnost, tak jako tomu bylo v předchozí generaci rodiny, nikdy by se rodinného majetku nevzdávali.
Přípustnost dovolání dovolatelů v tomto případě byla dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., které se na tuto právní věc nepochybně vztahovalo. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také řádně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle tohoto ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
Z uvedených právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. Stejně však tyto závěry měl na zřeteli i odvolací soud, když v odůvodnění svého rozsudku ze 7.3.2005 (sp.zn. 17 Co 91/2001 Krajského soudu v Brně) zejména uvedl, že k naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. musejí být předpoklady tísně a nápadně nevýhodných podmínek splněny současně a že „splnění pouze jedné z nich k uplatnění tohoto důvodu nestačí“.
V rozsudku soudu prvního stupně z 25.8.2000 (čj. 46 C 171/91-262 Městského soudu v Brně) bylo uvedeno, že stav tísně, spočívající ve špatné ekonomické situaci, odvíjející se od toho, že objekt mlýna byl majitelům vrácen v nedobrém stavu, bez vybavení a znemožnění funkce mlýna jako takového, na původní spoluvlastníky těžce doléhala, takže uzavřeli s žalovaným státním podnikem K. B. kupní smlouvy, týkající se žalobci nyní uváděných nemovitostí. Zároveň soud prvního stupně uváděl, že nápadně nevýhodné podmínky spatřoval ve výši kupní ceny (77.000 Kč) a také v tom, že mlýn byl původním vlastníkům odňat bez právního důvodu, po několika letech byl vrácen v devastovaném stavu, když nemohl již sloužit svému účelu a cena za tento objekt tak nemohla odpovídat ceně reálné, pokud by objekt mlýna sloužil k účelu, pro který byl postaven a pro který byl do znárodnění řádně udržován.
V rozsudku odvolacího soudu ze 7.3.2005 (sp.zn. 1 Co 91/2001 Krajského soudu v Brně) bylo uvedeno, že sama původní žalobkyně A. P. připustila, že mlýn (čp. 38 v R.) byl celkem v dobrém stavu, nicméně k jeho prodeji původní spoluvlastníky dovedla okolnost, že z pronájmu nemovitosti museli odvádět vysoké daně, takže výhodnější bylo pro ně mlýn prodat. Zjištěné okolnosti „samy o sobě, podle názoru odvolacího soudu, k naplnění tísně nestačí“. „Jelikož tedy kupní smlouva, jíž tu stát nabyl nebyl nemovitostí, nebyla uzavřena v tísni, nemusel se dále odvolací soud zabývat zkoumáním toho, zda byl také splněn předpoklad existence nápadně nevýhodných podmínek“; oba předpoklady - tíseň a nápadně nevýhodné podmínky - musí být splněny současně.
Dovolatelé v dovolání namítali, že se neztotožňují s názorem odvolacího soudu, že tu ekonomický a psychický nátlak nevytvářel stav tísně u prodávajících v daném případě; odvolací soud tu přehlédl „zejména psychický tlak tehdejší společnosti na bývalé živnostníky“. Dovolatelé rovněž vytýkali, že pokud jde o pojem „nápadně nevýhodné podmínky“ byl tento pojem odvolacím soudem posuzován velice úzce a nikoli v intencích restitučního zákona, nýbrž z pohledu současné doby.
Za těchto uvedených okolností ohledně závěrů soudů obou stupňů, odůvodňujících jejich rozhodnutí v této právní věci, a ohledně výtek dovolatelů vůči rozsudku odvolacího soudu, napadenému jejich dovoláním, musel dovolací soud při posuzování správnosti rozsudku odvolacího soudu (viz §243b odst. 2 občanského soudního řádu) mít na zřeteli, zda a do jaké míry se právní závěry soudů obou stupňů i právní závěry, obsažené v dovolání dovolatelů, shodují či liší od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, shora již citovaných.
Je třeba mít za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, vycházel v podstatě z právních závěrů, obsažených v rozhodnutí (již zmíněném), uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nezaujal při aplikací a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. jiné odlišné právní závěry. Ve vztahu k námitkám dovolatelů je třeba z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zdůraznit zejména současné naplnění obou zákonných předpokladů (tísně a nápadně nevýhodných podmínek), stanovených v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., dále vždy konkrétní posouzení okolností jednotlivých konkrétních případů (nikoli tedy pouze odkaz na politické a hospodářské poměry v době, kdy objekt byl státu prodán) a také objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu, jež nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Nepřihlížení k těmto zásadám výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. nelze dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu přesvědčivě vytýkat.
Pokud by pak výtky dovolatelů proti výslednému závěru rozsudku odvolacího soudu spočívaly v tom, že tu nejsou v tomto případě prodeje nemovitostí státu dány zákonné předpoklady podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., směřovaly jen do neúplnosti zjištění těchto předpokladů a do nesprávného hodnocení provedeného dokazování, bylo nutno v dovolacím řízení vycházet i z těch procesních právních závěrů, které jsou obsaženy v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jimiž bylo vyloženo, že i vadná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech, dále že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatě oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo nepokládá-li za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Nic takového však v daném případě nebylo možné v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu konstatovat.
Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a přikročil proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů jako nedůvodného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu