ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2647.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2647/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ Mgr. D. T., b/ MUDr. L. T., c/ Ing. L. T., zastoupeného advokátem, d/ Z. Ch., a e/ D. P., proti žalované České republice, pro uplatnění restitučních nároků, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 162/92, o dovolání žalobce c/ proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2006, č. j. 13 Co 154/2006-178, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud obsahově potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o tom, že v řízení na místě žalobkyně d/ (J. T.) bude v řízení dále pokračováno s dědici – Z. Ch. a D. P. Odvolací soud dovodil, že v řízení byly původní žalobkyní M. T. uplatněny i jiné nároky než nároky vztahující se k vlastnictví nemovitostí, které byly vydány oprávněným osobám dohodou v roce 1995. Jestliže se jedná o takové majetkové nároky, které smrtí nezanikají a které přešly smrtí žalobkyně d/ J. T. (jakožto jedné z dědiců původní žalobkyně M. T.) na její dědice, je správný postup soudu prvního stupně, pokud rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno s těmito dědici na jejím místě.
Žalobce c/ v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Je také toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Pokud soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. D 1199/2001, pak nezohlednily, že dědic D. P. dědil toliko ze závěti, a tudíž má nárok pouze na to, co mu bylo odkázáno, a dále skutečnost, že dědička Z. Ch. sice dědila ze zákona, avšak „restitučně nárokované nemovitosti“ již byly ze strany této zůstavitelky prodány dva měsíce přede dnem jejího úmrtí. S poukazem na genezi převodů vlastnického práva k nemovitostem vydaným na základě Dohody o vydání nemovitostí ze dne 15. března 1995, uzavřené na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), a se zohledněním skutečnosti, že byl z jeho strany dne 31. května 2004 konkretizován žalobní nárok, který se – nyní po této konkretizaci – vztahuje toliko k nemovitosti jím vlastněné, je toho názoru, že předmět sporu vylučuje možnost vstupu dědiců J. T. na její místo v řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 a §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka řízení; důvodné však není.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu se tak stává posouzení závěru odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně, pokud rozhodl o procesním nástupnictví dědiců po zůstavitelce J. T.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povahou věci se ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Jaký bude další postup soudu v případě univerzální sukcese je odvislé od toho, jaká konkrétní práva a povinnosti byla předmětem řízení, jež vedl ten, kdo způsobilost být účastníkem ztratil. Tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení, kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení jde, nebo tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce, nelze v řízení pokračovat a proto soud řízení zastaví. V ostatních případech je úkolem soudu, aby z úřední povinnosti objasnil, kdo převzal po zemřelém účastníku řízení práva a povinnosti, o něž v řízení jde, neboť jeho právní nástupce je jeho nástupcem v řízení.
Při úvaze, zda povaha věci umožňuje v dané procesní situaci pokračování v řízení s procesními nástupci žalobkyně d/ – J. T., která byla sama jednou ze tří procesních nástupců původní žalobkyně – M. T., je potřebné přihlédnout k tomu, že procesním nástupcem účastníka mohou v témže řízení být jen ti, kteří vstoupili do jeho práv a povinností, popřípadě ti, kteří převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde, k datu úmrtí účastníka, tedy v daném případě ke dni 21. září 2001.
Dovolatelem použitá argumentace nemůže být úspěšná již proto, že k okamžiku zániku právní subjektivity zůstavitelky – J. T., tedy ke dni 21. září 2001, nebylo postaveno najisto, co je předmětem uplatňovaných restitučních nároků, přičemž případná následná (taktéž neurčitá) konkretizace žalobního nároku pouze dovolatelem – jedním z pěti žalobců (právních nástupců původní žalobkyně) – realizovaná dne 31. května 2004 tyto následky – bez dalšího – mít nemůže. Odvolatel ostatně sám v tomto podání požaduje peněžní, popř. jinou náhradu za nevrácenou část pozemku, dále pak za zabavené strojní zařízení, zásoby a další vybavení umístěné v nemovitosti, která je nyní v jeho výlučném vlastnictví, a tedy, byť nepřímo, připouští, že se restituční nárok vztahuje i na jiná práva, než která jsou podle hmotného práva vázána na jeho osobu. Ze stejného důvodu je také nepřípadná dovolatelova námitka poukazující na existenci toliko závětního dědického titulu u dědice D. P., neboť již s ohledem na neurčitost žalobního petitu nelze tohoto závětního dědice – v dané procesní fázi řízení – opominout. Odvolací soud proto (se zohledněním všech okolností) nepochybil, pokud dovodil, že se jedná, resp. může jednat o takové majetkové nároky, které smrtí nezanikají a přecházejí, popř. mohou přecházet na dědice původní žalobkyně d/.
V dalším řízení bude muset soud prvního stupně výzvou předpokládanou §43 odst. 1 o.s.ř. adresovanou všem žalobcům postavit najisto (vedle náležitého označení žalovaného, který stále není řádně označen), co konkrétně je předmětem žalobního nároku, tedy zda-li se jedná o vydání (individuálně určené) věci ve smyslu §4 a násl. zákona č. 403/1990 Sb., nebo se jedná o uplatňování (určitě vyčíslené) peněžité náhrady ve smyslu §14 a násl. uvedeného zákona, popř. obojí. Pouze na tomto základě lze stanovit aktivní věcnou legitimaci jednotlivých žalobců (dědiců), což se následně promítne i do samotného výsledku sporu. V současné fázi řízení – při řešení procesního nástupnictví ve vztahu k jedné z předchozích žalobkyň – taková otázka však řešena navzdory snaze dovolatele být nemůže.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobce c/ jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu