ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2807.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2807/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu R., zastoupenému advokátem, o náhradu za nemovitosti ve výši 2,362.797 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 9 C 370/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.7.2005, čj. 7 Co 1465/2005-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.července 2005, čj. 7 Co 1465/2005-188, a dále rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14.dubna 2005, čj. 9 C 370/99-173, s výjimkou výroku ad IV.,týkajícího se vrácení soudního poplatku, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 14.4.2005, čj. 9 C 370/99-173, rozhodl o návrhu žalobkyně na náhradu za znehodnocené a odstraněné budovy bývalé zemědělské usedlosti. Nárok, opírající se o §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), shledal sice po právu, a zjistil, že byl v prekluzivní lhůtě uplatněn u povinné osoby, avšak návrh zamítl z důvodu promlčení, jehož se žalovaný dovolal.
Krajský soudu v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20.7.2005, čj. 7 Co 1465/2005-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z jeho skutkových zjištění, podle nichž pozemkový úřad rozhodl o vydání nemovitostí dne 20.1.1995 a žalobkyně učinila písemnou výzvu žalovanému k náhradě za nemovitosti dne 25.8.1995. Po učiněné výzvě měl žalovaný do šesti měsíců plnit, a pokud tak neučinil, začala dnem 26.2.1996 běžet obecná tříletá promlčecí lhůta, jež skončila dne 26.2.1999. Žaloba byla podána až dne 14.5.1999, tedy po jejím uplynutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože má zato, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolání odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Podle jejího názoru neměla být aplikována obecná ustanovení občanského zákoníku, jde-li o nároky přiznané restitučními zákony, jež jsou vlastnickým právem a tedy nepromlčitelné. Podle nich mělo dojít k obnově vlastnických práv v co nejširším měřítku. Zákon o půdě je zákonem speciálním a jde tedy o právní pojetí restitučního nároku, tj. zda se jedná o pohledávku či o vlastnické právo. Dále poukazuje na to, že mezi ní a žalovaným, který neplnil v době určené mu zákonem o půdě, následně probíhala jednání. Soud podle ní nerozhoduje o existenci nároku, ale jen o formě náhrady. Existence práv na náhradu nebo vydání nemovitosti je konstituována správním rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 20.1.1995, jež bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.5.1995 a nabylo právní moci dne 2.6.1995. Vlastnické právo žalobkyně, chráněné Listinou základních práv a svobod jako zákonem nejvyšší síly, tak bylo konstituováno až rozhodnutím pozemkového úřadu. Dále upozorňuje na to, že s ohledem na jednání účastníků připadá počátek promlčecí doby na 17.5.1996, kdy byla skončena jednání o způsobu náhrady za znehodnocené budovy. I pokud by se tedy mělo přihlížet k promlčení, byla žaloba dne 14.5.1999 podána včas a k promlčení nedošlo. Navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud, když konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 a §241 o.s.ř., posuzoval jeho přípustnost, tj. zda napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., když důvody jeho přípustnosti podle §237 odst. 1 písm.a) nebo b) nejsou dány. Přitom vycházel z obsahu dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka v podstatě uplatňuje dva argumenty - v prvé řadě, že s ohledem na specifika zákona o půdě nelze aplikovat obecná ustanovení o promlčení, včetně toho, že právo na náhradu za znehodnocené nemovitosti podle zákona o půdě nepředstavuje nárok závazkový, ale jde o právo vlastnické. Tímto argumentem se dovolací soud nezabýval pro jeho zřejmou nesprávnost, a odkazuje v tomto směru na správné posouzení charakteru práva, obsažené v rozsudku odvolacího soudu. Ostatně otázkami prekluze tohoto práva a jeho promlčením se zabýval dovolací soud např. již v rozsudku ze dne 16.1.2001, sp.zn. 28 Cdo 2022/99, a běžná judikatura, včetně rozsudku napadeného v této věci dovoláním, je v souladu s ním.
Dovolací soud však považuje dovolání za důvodné, pokud jde o stanovení počátku běhu promlčecí lhůty. V rozsudku ze dne 22.10.2002, sp.zn. 28 Cdo 1266/2002, dovolací soud uzavřel, že závěry odvolacího soudu, týkající se použití ustanovení občanského zákoníku pro institut promlčení považuje za správné, v invencích rozhodování Ústavního soudu však zastává názor, že je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a vzít v úvahu nejasnosti, které provázely uplatňování nároků podle zákona o půdě a způsob jejich vypořádávání. Nešlo o obvyklé a ustálené právní vztahy, jaké jsou známy z klasických forem občanského práva hmotného, důraz byl kladen na dohodu účastníků, a vypořádání se často realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To se týká případů, kdy povinné osoby nárok uznávaly a jednaly s oprávněnými osobami dále o formě náhrady, jež v době transformace právnických osob, přesunů majetku zemědělských organizací a množství restitučních nároků jakož i změn zákona o půdě často nebyla od počátku jasná. To vede i k posunu v právním hodnocení počátku subjektivní promlčecí lhůty u takových nároků. Rovněž může z dohody účastníků (výslovně i mlčky, s ohledem na podmínky vzniku nároku) vyplynout i pozdější doba plnění, pokud např. nárok oprávněné osoby závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu.
V rozsudku ze dne 14.5.2002, sp.zn. 28 Cdo 1898/2001, dovolací soud dospěl k závěru, že promlčecí lhůta u nároků podle §20 zákona o půdě počíná běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nároky plnit. Tento závěr lze bez dalšího aplikovat i na náhradu za znehodnocené a odstraněné stavby. Obdobně posoudil dovolací soud počátek promlčecí doby v rozsudku ze dne 23.1.2003, sp.zn. 28 Cdo 995/2002, totiž že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná promlčecí doba běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit. Stejně rozhodl dovolací soud též v rozsudku ze dne 20.2.2002, sp.zn. Cdo 2334/2000. V rozsudku ze dne 18.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2786/2000, dovolací soud dále vyslovil, že při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou osobou, je namístě zkoumat, zda nejde o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.( viz též nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 309/95).
Z hlediska uvedené judikatury považuje dovolací soud za rozhodné, jak probíhalo jednání účastníků po uplatnění nároku na náhradu za odstraněné stavby, a zejména posoudit obsah jejich jednání, o němž byl učiněn zápis z 3.5.1996 na Okresním úřadu v J. H. Podle něj žalované družstvo přistoupilo na určité řešení nároku žalobkyně na tuto náhradu, a počítalo se s další schůzkou k jejímu řešení ve lhůtě 14 dnů. Touto okolností se odvolací soud z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty nezabýval a jeho rozsudek proto není z hlediska judikatury Nejvyššího soudu přezkoumatelný.
Dovolací soud proto zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, 3 a 5 o.s.ř., a věc v souladu s ním vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí bude nově rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu