ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2852.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2852/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. K., 2/ J. K., a 3/ M. V., zastoupených advokátkou, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.zn. 6 C 147/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.6.2005, čj. 22 Co 880/2005-459, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.června 2005, čj. 22 Co 880/2005-459, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil dne 30.12.1992 u Okresního soudu ve Strakonicích návrh na přechod vlastnického práva původně žalovaných manželů F. a M. K. k budovám a stavbám zemědělské usedlosti čp. 14 v Č. a k tomu příslušejícím pozemkům. Později do řízení přistoupili další žalobci M. Ž., V. Ch., V. K. a M. H., jejichž žaloba byla v průběhu řízení pravomocně zamítnuta, protože návrh podali po lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), takže jejich právo, opírající se o ustanovení §8 odst. 1 tohoto zákona, zaniklo.
Soud prvního stupně, i soud odvolací, rozhodovaly v této věci již několikrát. Okresní soud ve Strakonicích nejprve rozsudkem ze dne 8.11.1999 žalobu všech žalobců zamítl. Jeho rozsudek byl zrušen v odvolacím řízení usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.3.2000. Dalším usnesením odvolacího soudu bylo určeno, o jakých podílech na přechodu vlastnického práva má být soudem rozhodováno. Následným rozsudkem ze dne 18.6.2001 soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že na žalobce V. K. přechází vlastnický podíl ideálních dvou šestin předmětných nemovitostí a na ostatní žalobce na každého jejich jedna ideální šestina. Soud neshledal, že by byl dán na straně žalovaných ( u nichž v důsledku úmrtí prvého žalovaného došlo v řízení k procesnímu nástupnictví tak, že na jeho místo nastoupili Z. K., J. K. a M. V.), některý z důvodů uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, či nabytí za cenu nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy. Tento rozsudek odvolací soud potvrdil svým rozsudkem ze dne 6.12. 2001. Proti tomuto rozsudku podali dovolání všichni žalobci; Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.1.2003 jednak zamítl dovolání žalobců M. K., V. Ch., V. K. a M. H., když shledal, že jejich právo před uplatněním u soudu zaniklo, jednak zrušil část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobce V. K., a to z toho důvodu, že odvolací soud se nedostatečně zabýval skutkovou podstatou nabytí nemovitosti za cenu nižší než stanovenou tehdy platnými cenovým i předpisy, a vycházel z nesprávného názoru, že v době nabytí nemovitostí manžely K. neexistoval platný cenový předpis pro nabývání nemovitostí organizacemi.
V následném řízení odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který pak rozhodl znovu za situace, že žalobce upravil žalobní petit opětovně tak, že na něj přechází vlastnické právo žalovaných k celku. O tomto návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 21.12.2004, čj. 6 C 147/2003-429, tak, že vlastnické právo žalovaných k předmětným, nemovitostem přechází na žalobce V. K. jednou ideální šestinou; ve zbytku žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že je dán důvod pro přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě proto, že podle znaleckého posudku žalovaní nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší než byla cena stanovená podle tehdy platných cenových předpisů, a je tedy dána povinnost soudu vyslovit přechod vlastnického práva. Žalobce však nemá právo na přechod vlastnictví k celku, protože osob oprávněných k podání návrhu podle §8 odst. 1 bylo více, a ustanovení
§21 zákona o půdě nelze aplikovat. Toto ustanovení stanoví, že pokud o vydání nemovitosti požádá jen některá z osob oprávněných, vydá se jí nemovitost celá. Podle stanoviska kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, uveřejněného pod č. 16/1006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, má oprávněná osoba, jež uplatňuje nárok na přechod vlastnického práva vůči fyzické osoba, nárok jen k podílu, jenž jí připadá. V dané věci ostatní oprávněné osoby nárok uplatnily, byl však zamítnut. Pokud se vzdali svých nároků ještě před zánikem svého práva, nešlo o platný právní úkon, protože se podle §574 odst. 2 obč. zák. se nelze platně vzdát práva, jež může teprve v budoucnu vzniknout.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.6.2005, čj. 22 Co 880/2005-459, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nabyvatelé nemovitostí je získali za cenu nižší, jež neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, a nárok žalobce uplatněný podle §8 odst. 1 zákona o půdě je tedy co do důvodu oprávněný, nikoli však v rozsahu vlastnického práva k celým nemovitostem. Podle správného zjištění soudu prvního stupně byly dědičkami předmětných nemovitostí sestry A. Ch., jež zemřela 25.3.1996, a to R. M. a L. K. Dědičky odmítly dědictví v tísni, takže přešlo jako odúmrť na stát. Žalobce spolu se sourozenci M. H. a V. K. jsou dětmi L. K., a připadá tak na každého z nich podíl jedné šestiny. K polovině dědictví, jež odmítla R. M., byla oprávněna J. M. Žalobce je tedy nesporně oprávněnou osobou k podílu jedné šestiny nemovitostí. Odvolací soud se vyrovnal s argumenty žalobců, které směřovaly proti závěru soudu prvního stupně, že v minulosti nedošlo k převodu těch staveb, které nebyly obytným stavením, ale dle závěru odvolacího soudu byly příslušenstvím věci hlavní. Pokud by k převodu do vlastnictví žalovaných (jejich právních předchůdců) nedošlo, nebylo by ostatně možno vyhovět žalobě na přechod jejich vlastnického práva. Totéž platí o námitkách žalobců, že nemovitosti byly převedeny neplatně a nestaly se tedy vlastnictvím žalovaných. Odvolací soud rovněž shledal správnými právní závěry soudu prvního stupně, které se týkaly naplnění skutkových podstat podle §8 odst. 1 zákona o půdě, podle nichž pro vyslovení přechodu vlastnictví žalovaných svědčí pouze okolnost, že nemovitosti získali za cenu nižší než za cenu dle tehdy platných cenových předpisů.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.,protože dle jeho názoru „ napadený rozsudek řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem, popřípadě též řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo je odvolacími nebo dovolacími soudy rozhodována rozdílně“. Dovolání odůvodňuje tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato tvrzení obsahově naplňuje takto: Soud se nezabýval neplatným převodem hospodářských budov na stavebních parcelách č. 5 a č.6, jejichž vlastníkem převádějící Jednotné zemědělské družstvo L. nikdy nebylo a nemohlo být. Tyto hospodářské budovy zůstaly proto ve vlastnictví státu, a to i za situace, že družstvo je za svůj majetek považovalo, protože šlo o budovy členů družstva; od státu proto požadovalo jen převod obytného stavení. Podle dovolatele tedy manželé K. nabyli předmětné nemovitosti bez jakékoli protihodnoty, navíc šlo o nemovitosti, které nemohly být v osobním vlastnictví. Bez souhlasu ONV proto také nemohlo dojít k jejich platnému převodu. Poukazuje též na to, že závěru o tom, že JZD L. nebylo vlastníkem těchto nemovitostí, svědčí stav listin uložených dnes na katastrálním úřadu. Dovolatel je si vědom, že závěr o neplatnosti smlouvy, kterou žalovaní získali do svého vlastnictví předmětné nemovitosti, by vedl k zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných, v takovém případě by se mohl domáhat vydání předmětných nemovitostí nebo náhrady ve smyslu §6 odst. 1 písm.s) a t) zákona o půdě. Dále dovolatel napadá závěr soudu o neplatnosti právních úkonů, jimiž se ostatní oprávněné osoby vzdaly svých nároků v jeho prospěch. Nešlo totiž o vzdání se budoucího práva, ale o převod existujících nároků na převod vlastnického práva na žalobce. Za jedinou oprávněnou osobu k celé nemovitosti proto považuje sebe.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, a dovolací soud proto zkoumal, zda je přípustné. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který v zamítavé části rozhodl stejně jako ve svém dřívějším rozsudku. Přichází proto v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., kterou také dovolatel uplatňuje. Dovolání je přípustné jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významný. K takovému závěru dovolací soud nedospěl pokud jde o argumenty dovolatele, směřující k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nikdy předmětné nemovitosti do svého vlastnictví nenabyli v důsledku toho, že směnná smlouva z 15.10.1968, kterou na ně byly převedeny, byla neplatná. Pokud z tohoto důvodu navrhují zamítnutí žaloby s odůvodním, že vlastníkem nemovitostí je dosud stát, není to předmětem řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě, v němž předpokladem je právě vlastnictví žalovaných. Touto otázkou se ostatně již dovolací soud zabýval ve svém předchozím rozsudku. Závěr, že došlo k naplnění jedné ze skutkových podstat uvedených v tomto ustanovení, je pak dostatečný pro vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných, z jehož existence oba soudy na základě svých zjištění vycházely.
Dovolací soud však shledal, že nemůže stejný závěr vyslovit pokud jde o posouzení rozsahu práva žalobce, tj. zda má být vysloven přechod vlastnictví k nemovitosti jako celku, či jen k podílu, jaký by mu příslušel v případě, že by došlo k přirozenému dědictví bez stavu tísně, vyvolaného tehdejším sociálním a ekonomickým režimem.. Odvolací soud posoudil věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vycházela ze stanoviska jeho kolegia ze dne 19.12.1995, uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a konstatovala, že v případě nároků na přechod vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví fyzických osob nelze aplikovat ustanovení §21 zákona o půdě. Tato úprava, jež dává oprávněným osobám možnost, aby jim byla vydána celá věc i za situace, že existují jiné oprávněné osoby, jež nárok neuplatnily, se dle uvedeného stanoviska i judikatury Nejvyššího soudu týká institutu vydání věci povinnými osobami, jimiž jsou stát a právnické osoby, podle §9 zákona o půdě. Nelze však přehlédnout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17.10.2001, sp.zn. I.ÚS 127/99, vyložil analogicky toto ustanovení tak, že je třeba je aplikovat i v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě vůči fyzickým osobám - vlastníkům nemovitostí, tedy vůči osobám, které dle zákona nejsou osobami povinnými. Narušení práv současných vlastníků, zejména v případě jejich dobré vůle při nabytí vlastnictví, shledává Evropský soud pro lidská práv v rozporu s Listinou lidských práv a svobod a ukládá České republice zaplatit vlastníkům finanční náhradu za takto jim odňatý majetek (viz např. jeho rozsudek ze dne 5.11.2002, stížnost č. 36548/97). Právní úprava byl měla dle názoru Evropského soudu pro lidská práva brát ohled na okolnosti jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který (v konkrétním případě) tento majetek dříve zkonfiskoval.
Dovolací soud shledává, že z hlediska uvedeného nálezu Ústavního soudu (který je pro rozhodování příslušných orgánů závazný), jakož i rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, se odvolací soud touto otázkou nezabýval. Podle nálezu Ústavního soudu aplikovaného na věc bez dalších hledisek, by bylo třeba aplikovat ustanoveni §21 zákona o půdě a žalobci převést vlastnické právo žalovaných i ke zbývajícím pěti šestinám nemovitostí. Bude ovšem třeba posoudit věc jednak z hlediska procesního, když ostatní žalobci nárok uplatnili, ale pozdě, takže byl zamítnut, přičemž žalobce zpočátku, a po zamítnutí návrhu ostatních žalobců znovu, požadoval převod nemovitostí jako celku na sebe, a jednak z hlediska věcného. I ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že k přechodu majetku na žalované došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, nikoli tedy jen z důvodu získání nemovitostí za nižší cenu, kterou nabyvatelé zpravidla nemohli ovlivnit. Konkrétní případ tedy bude nutno posoudit i z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Protože z tohoto hlediska se dovolací soud věcí nezabýval, nemohl dovolací soud jeho rozsudek z tohoto hlediska přezkoumat a nezbylo než jej zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.). V novém rozsudku bude rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu