ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2923.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2923/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ N. S., b/ R. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 208/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č. j. 25 Co 140/2006-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovitosti uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí. Řízení o vyklizení nemovitosti předpokládá vyřešení předběžné otázky vlastnického práva ke sporným nemovitostem, přičemž tato již byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 209/96, postavena najisto, neboť žaloba žalobců na určení spoluvlastnického práva ke sporným nemovitostem byla pravomocně zamítnuta. Za této situace tak žalobci nemají aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu. Pokud navíc žalobci sami přiznávají, že mají německé státní občanství a nejsou tedy osobami oprávněnými k uplatnění restitučních nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), pak podání žaloby na vyklizení nemovitostí směřuje toliko k obcházení účelu restitučního zákonodárství.
Žalobci namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Sporné nemovitosti přešly na stát v důsledku odsouzení žalobců pro trestný čin opuštění republiky a vyslovení trestu propadnutí majetku, přičemž oba žalobci byli následně pravomocně rehabilitováni. Vzhledem k tomu, že německé státní občanství bylo podmínkou možnosti osvojení nezletilého dítěte ve S. r. N., nemohli žalobci zažádat o vydání nemovitosti na základě zákona č. 87/1991 Sb., přičemž tento považují z tohoto důvodu za diskriminační. Jestliže došlo cestou soudní rehabilitace ke zrušení trestního rozsudku vyslovující propadnutí jejich majetku, odpadl tím také důvod, na základě kterého se žalovaný stal vlastníkem vyklizovaných nemovitostí. Za dané situace tak svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem žalobcům samým. Navrhli proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Hodnocení námitek, jež dovolatelé v dovolání vznesli, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nepřípadným - a to nejen pro výslovný rozpor se zněním §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. - je nezbytné shledat argument dovolatelů namítající „diskriminační“ povahu podmínky tohoto restitučního zákona u tzv. oprávněných osob, spočívající v požadavku státního občanství České republiky. Je to důsledkem skutečnosti, že zákon č. 87/1991 Sb., vychází z konstrukce, podle které je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle tohoto restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství České republiky. V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry dovozené v Nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 4. června 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, podle kterých cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější (srov. Nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94).
Nesplňuje-li tedy osoba, jejíž vlastnické právo jí bylo odňato či jakkoliv omezeno způsobem předpokládaným §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy i vyslovením trestu propadnutí majetku, jenž byl posléze cestou soudní rehabilitace zrušen), požadavky kladoucí na tzv. oprávněnou osobu určené §3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních předpisů (v daném případě žalobou na vyklizení); přijetí opačného závěru by ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 35/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 135/2005).
Není případnou ani námitka dovolatelů poukazující na nedostatečné zkoumání existence či neexistence jejich vlastnického práva k vyklizovaným nemovitostem odvolacím soudem. Ve smyslu ustanovení §126 obč. zák. je k podání žaloby na vyklizení nemovitosti aktivně věcně legitimován její vlastník, a v případě držby (§129 obč. zák.), popř. detence i tento držitel či detentor (nájemce, uživatel). Pokud i sami dovolatelé již ve svém žalobním podání a stejně tak i v dovolání ohlašují důvod svého postupu, spočívající v nenaplnění podmínky dané restitučním zákonodárstvím (české státní občanství) pro navrácení jejich vlastnického práva k vyklizovaným nemovitostem, které jim nyní nesvědčí, a ani netvrdí, že jsou jejich držiteli či detentory, pak odvolací soud nepochybil, pokud - vedle dalšího - dovodil také nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců k podání žaloby na vyklizení sporných nemovitostí.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto, žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu