ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3166.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3166/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. M. S., 2. E. R., 3. D. Z., 4. J. Ž., 5. P. S., a 6. O. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 25. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 87/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 C 102/92 (žalobců M. S., E. R., D. Z., J. Ž., P. S., O. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: a) E. M., a b) A. M., zastoupeným advokátem, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 25. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 87/2004.
II. Věc se vrací uvedenému odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 17. 10. 2002, č.j. 8 C 102/92-517.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 25. 4. 2005, č.j. 8 C 102/92-517. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným Ing. E. M. a A. Mikulkové uloženo uzavřít s žalobci M. S., E. R., D. Z., J. Ž., P. S. a O. S. dohodu o vydání objektu bydlení čp. 45 a pozemku parc. č. 24 v katastrálním území U. (zapsaných na listu vlastnictví č. 352 pro katastrální území U. u Katastrálního úřadu v O.), a to M. S. z jedné devítiny, E. R. z pěti osmnáctin, D. Z. z pěti osmnáctin, J. Ž. z jedné devítiny, P. S. z jedné devítiny, O. S. z jedné devítiny. Žalovaným E. M. a A. M. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení M. S. 10.700 Kč, E. R. 10.700 Kč, D. Z. 10.700 Kč, J. Ž. 2.625 Kč, O. S. 2.625 Kč; dále bylo žalovaným E. M. a A. M. uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení ještě žalobkyním E. R. a Ing. D. Z. 7.200 Kč a žalobcům J. Ž., P. S. a O. S. 8.075 Kč. Rovněž bylo žalovaným E. M. a A. M. uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Olomouci na náhradu nákladů řízení 3.395 Kč a na úhradu soudního poplatku 1.000 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. (podle §3), jako dědicové po zemřelých podílových spoluvlastnících domu čp. 45 a pozemku parc. č. 24 v U., a že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, koupili od státu za 20.000 Kč, třebaže podle znaleckého posudku činila výsledná cena nemovitostí 111.427 Kč.
Soud prvního stupně měl za to, že tu existuje důvod k vydání nemovitostí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když bylo prokázáno, že v daném případě výměr o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty, do níž spadaly i nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení (tj. výměr Ministerstva výživy ze 14. 3. 1950, č.j. 6080/50-III/29) nebyl podepsán ministryní výživy, ale jen úředníkem ministerstva, takže při znárodnění tu došlo k postupu v rozporu s předpisy o ústavní odpovědnosti ministra v procesu znárodnění.
Soud prvního stupně se zabýval také námitkou žalovaných, týkající se toho, že „projednávané nemovitosti byly zastaveny k zajištění úvěru v celkové výši 2,700.000 Kč“, ale byl toho názoru, že nemovitosti, na nichž úvěr vázl, byly převzaty před 1. 4. 1964 (před nabytím účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.) a že se tento úvěr nevztahoval na rodinný domek, který nyní vlastní oba žalovaní, takže tu nelze brát v úvahu ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně pozemku parc. č. 24 v katastrálním území U. byl soud prvního stupně toho názoru, že byl získán žalovanými do osobního užívání, přičemž ohledně stavby, jež na pozemku stojí, byly splněny zákonné předpoklady pro restituci vydané stavby, takže bylo na místě přiznat žalobcům i vydání tohoto pozemku.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem z 25. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 87/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 9.975 Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a v téže lhůtě i na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.032 Kč. Rovněž bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení, placených z finančních prostředků státu 6.108 Kč na účet Okresního soudu v Olomouci do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že skutková zjištění soudu prvního stupně zahrnují všechny okolnosti podstatné pro jejich právní posouzení, a to z hlediska možnosti aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ.
Odvolací soud byl však toho názoru, že se odvolatelům podařilo zpochybnit skutečnost, že nemovitý majetek, o nějž v tomto řízení šlo, nepřešel na stát podle ustanovení §6 ods.t 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy tu není dán restituční titul.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a že ze strany žalobců byla dodržena zákonná lhůta k uplatnění restitučního nároku podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že také pasívní věcnou legitimaci žalovaných soud prvního stupně správně dovodil podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod vydání nemovitostí lze v tomto případě podřadit pod ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud naproti tomu vycházel z názoru, že majetek právních předchůdců žalobců přešel na stát podle zákona č. 115/1948 Sb. ve spojení s dekretem č. 101/1945 Sb. ke dni 3. 7. 1948. Znárodnění bylo vyhlášeno vyhláškou ministryně výživy č. 1476/1948 Úředního listu a majetková podstata, jíž se znárodnění týkalo, byla začleněna, pokud šlo o závod v U., do národního podniku F. vyhláškou ministryně výživy z 21. 6. 1949, č. 2507/1949 Úředního listu II, a pokud šlo o závod ve S., byla jeho majetková podstata začleněna do n.p. S. m. O., a to vyhláškou ministryně výživy z 12. 12. 1949, č. 460/1949 Úředního listu II. Odvolací soud vycházel z toho názoru, že znárodnění je originárním způsobem nabytí majetku, přičemž ke znárodnění dochází na základě znárodňovacích dekretů, byly-li splněny všechny právním předpisem požadované okolnosti, a to ze zákona (ex lege) a nikoli až příslušným správním rozhodnutím, byť i vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Stal-li vlastníkem znárodněného majetku stát ex lege dekretem č. 101/1945 Sb. (a toto nabytí vlastnictví bylo následně vyhlášeno příslušným ministrem /ministryní/ v Úředním listě), nemohl se stát ohledně takového majetku stát novým vlastníkem ve smyslu zákona č. 115/1948 Sb. Odvolací soud měl za to, že „okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, ale jemu podřízeným úředníkem, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž toliko jejich nezákonnost, a s nimi spojené právní účinky se uchovaly (když nebylo zjištěno, že by zákonem předepsaným způsobem byly tyto účinky odstraněny). Takovým účinkem je i ten účinek, který měl být tímto aktem ustanoven, především totiž dokončení změny vlastnických poměrů v daném případě právních předchůdců žalobců (znárodněním jejich určitého majetku zestátněním)“. Podle názoru odvolacího soudu nebylo také v tomto soudním řízení prokázáno, že by tu znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, když počet pracovníků znárodněného podniku byl jen do 50 osob. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci se připojili se svým nárokem do velké privatizace a pak také akceptovali závěry této velké privatizace původně znárodněného majetku.
Protože tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nebyl dán důvod k vydání majetku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., přikročil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že žalobu žalobců zamítl.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo proti tomuto rozsudku podáno u Okresního soudu v Olomouci dne 14. 10. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatele poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelé vytýkali zejména nesprávný právní názor odvolacího soudu při aplikaci a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Šlo o právní názor odvolacího soudu, že totiž ke znárodnění podniku právních předchůdců žalobců tu došlo ex lege a nikoli až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu, a že „okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány ministrem, leč úředníkem ministru podřízeným, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž toliko jejich nezákonnost a s nimi spojené právní účinky se uchovaly“.
Dovolatelé poukazovali i na to, že nesprávný právní názor zaujal odvolací soud také v otázce, že „nebyl prokázán ani další důvod, jímž žalobci argumentovali, že znárodnění bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, když počet pracovníků byl do 50 osob, a tuto skutečnost neprokázali“. Dovolatelé jednak uváděli, že „zmiňovaným důvodem neargumentovali“ v řízení před soudem prvního stupně a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vůbec nepodávali. Soud prvního stupně se sám touto otázkou zabýval a provedl důkazy prohlášeními P. S. a Ing. V. Č., kteří potvrzovali, že znárodňovaná firma počtu 50 zaměstnanců nedosahovala.
Dovolatelé vytýkali i nesprávnost závěru odvolacího soudu, že to, že „došlo ke znárodnění, v podstatě akceptovali i žalobci, když se připojili se svým nárokem do velké privatizace a pak také akceptovali závěr této velké privatizace“, jež se týkala i majetku, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatelé naopak zdůrazňovali, že při jednání restituentů na Ministerstvu zemědělství ČR bylo restituentům sděleno, že v rámci velké privatizace budou restituce vyřízeny mnohem rychleji než soudním sporem podle zákona č. 87/1991 Sb., a bylo jim doporučeno, aby žalobu proti státnímu podniku S. O. (respektive proti právnímu nástupci státnímu podniku P. P., provoz U.) vzali zpět, neboť jenom tak je možno privatizační projekt schválit, k čemuž také došlo; pouze toto bylo důvodem zpětvzetí žaloby z jejich strany.
Dovolatelé také vytýkali, že odvolací soud ve svém rozsudku se nevypořádal se všemi skutečnostmi a tvrzenými žalobců, v nichž žalobci ve vztahu ke znárodnění předmětných nemovitostí spatřují rozpor s tehdy platnými předpisy. Např. dům čp. 45 v U. nikdy nesloužil provozu znárodněné majetkové podstaty, byl používán k bytovým účelům, nikoli znárodňované firmě k jejím výrobním účelům a jejímu provozu; tento domek tedy nesouvisel s majetkovou podstatou firmy B. S.
Dovolatelé posléze vytýkali rozsudku odvolacího soudu „porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí“. Odvolací soud neučinil vůči žalobcům žádnou výzvu k doplnění vylíčených rozhodných skutečností a žalobce nepoučil, o čem mají svá tvrzení a své důkazní návrhy doplnit.
Dovolání dovolatelů je tu dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvody uplatňovali ty dovolací důvody, které mají na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze dovolání podat z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při posuzování vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu bylo třeba mít i v daném případě na zřeteli právní závěry, které byly zaujaty v již dříve uveřejněné judikatuře soudů, jak byly vyjádřeny jmenovitě v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem. V těchto rozhodnutích byl vyjádřen zejména právní závěr, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedených důkazů, je nutno, aby důkazy sám opakoval, nebo případně dokazování doplnil, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. Ve smyslu tohoto právního závěru, ze kterého dovolací soud nadále vychází, nevycházel důsledně odvolací soud, když bez dalšího dospěl ve svém rozsudku z 25. 4. 2005 (na str. 9) k jednoznačnému závěru, že „nebyl prokázán odvolací důvod, jímž žalobci argumentovali, že znárodnění bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, když počet pracovníků (ve firmě B. S.) byl do 50 osob“. Tímto obecným hodnotícím závěrem nebylo možné pokládat za vyřešené, rozporné a protichůdné údaje, které naproti tomu uváděl soud prvního stupně ve svém rozsudku ze 17. 10. 2002 (na str. 4) v odstavci odůvodnění, začínajícím slovy „Soud má za prokázané“. Nebylo tedy možné, aby dovolací soud k této dovolateli vytýkané vadě řízení nepřihlížel.
Uvedený nedostatek v postupu řízení, který se projevil v řízení před odvolacím soudem, ale souvisel i s neúplností provedeného dokazování před soudem prvního stupně, vedl dovolací soud i k tomu závěru, že nelze přesvědčivě mít za vyvrácený dovolateli uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (že totiž dovoláním napadené rozhodnutí vychází z části ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolací soud se musel zabývat také dalšími dovolateli uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, vytýkajícímu dovoláním napadenému rozsudku, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud v daném případě posoudil (stejně jako soud prvního stupně) projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které se nepochybně projednávané právní věci týkalo. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
V daném případě šlo v tomto soudním řízení o stavbu čp. 45 a pozemek parc. č. 24 v katastrálním území U., okres O. Tyto dvě nemovitosti jsou uvedeny na str. 4 výměru Ministerstva výživy ze 14. 3. 1950 č.j. 6080/50-III/21, označeném jako „určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku B. S., hanácká továrna na cikorku a kávové náhražky, S.“. V tomto výměru „Ministerstvo výživy, určujíc na základě ustanovení §4 odst. 7 dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zákona č. 115/1948 Sb., rozsah znárodnění majetkové podstaty podniku B. S., jehož znárodnění bylo vyhlášeno vyhláškou ministryně výživy ze 3. července 1948, č. 1476/1998 Úředního listu I, stanovilo, co náleželo do majetkové podstaty podniku B. S., a to pokud šlo o majetkovou podstatu závodu v U., začleněnou do F., národního podniku B., a pokud šlo o majetkovou podstatu závodu ve S., začleněnou do S. m., národního podniku v O.“. Tento výměr ze 14. 3. 1950, č.j. 6080/50-III/2b byl podepsán „za ministryni: Dr. Guttmann v.r.“. Šlo tu nepochybně o výměr vydaný v rámci rozhodovací pravomoci ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 4. 1994, III. ÚS 114/93, uveřejněném pod č. 23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: „Rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho rozsah, nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra (§1 odst. 3 ve znění článku II sub 1, §1 odst. 4 ve znění článku II sub 2, §4 odst. 6,7 ve znění článku II sub 5, §5 odst. 1 ve znění článku II sub 6 zákona č. 115/1948 Sb.), případně v jiných otázkách, ve zvláštních otázkách vládě (§1 odst. 3 písm. b/ ve znění článku II sub 1, §3 ve znění článku II sub 4 zákona č. 115/1948 Sb.). Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za jím pověřeného úředníka bez ústavní odpovědnosti“.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění, které nebyly podepsány přímo ministrem, nýbrž úředníky mu podřízenými, jsou nezákonné, a postup při jejich vydání je třeba hodnotit jako zjevně protiústavní.
Dovolací soud z těchto citovaných právních závěrů i v daném případě vychází a musel tedy rozdílný právní názor odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozsudku z 25. 4. 2005 (sp. zn. 12 Co 87/2004 Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci), posoudit jako nesprávné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Bylo tedy nutno přisvědčit tvrzení dovolatelů o tom, že je tu dán i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, uplatněný v jejich dovolání.
Protože tedy dovolací soud shledal u přípustného dovolání dovolatelů opodstatněnými dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) i odst. 3 občanského soudního řádu, nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatelů, jako rozhodnutí nesprávného podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a danou právní věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, občanského soudního řádu) o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 17. 10. 2002, č.j. 8 C 102/92-517.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), a to jmenovitě co do aplikace a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. V dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu odvolací soud uváží, zda bude v odvolacím řízení postupovat podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu nebo podle ustanovení §221 občanského soudního řádu, aby tak bylo v tomto soudním řízení úplně a všestranně objasněno, zda jsou v daném případě splněny všechny další zákonné předpoklady k vydání nemovitostí, které tu přešly na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Při rozhodování o dosavadních nákladech řízení je třeba mít na zřeteli i náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu