ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.437.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 437/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ S. Š., zastoupené advokátem, B/ M. P., zastoupené jako obecným zmocněncem, C/ B. H., zastoupené K. Š., jako obecným zmocněncem, D/ J. P., zastoupené B. H., jako obecnou zmocněnkyní, E/ A. V., zastoupené B. H., jako obecnou zmocněnkyní, F/ K. H., zastoupeného B. H., jako obecnou zmocněnkyní, a G/ S. P., zastoupené B. H., jako obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému D. N. T., státní podnik, o náhradu za odstraněné nemovitosti 1,116.154,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 11 C 220/95, o dovolání žalobkyně ad A/ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.6.2005, čj. 9 Co 950/2003-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali podle ustanovení §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), náhrady za stavby bývalé zemědělské usedlosti, které byly odstraněny v souvislosti s těžbou hnědého uhlí. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 19.6.2003, čj. 11 C 220/95-195, řízení zastavil co do částky 462.183,40 Kč, ohledně níž byla žaloba vzata zpět, a co do částky 653.973 Kč žalobě vyhověl. Uzavřel, že právní předchůdci žalobců R. a R. H. byli nuceni předmětné stavby spolu s pozemky převést kupní smlouvou ze dne 8.9.1975 národnímu podniku SHR D. N. v T. za kupní cenu 98.678,20 Kčs, z čehož na stavby připadalo 84.958 Kčs. Cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, které však podhodnocovaly stavby nesloužící k bydlení. V tom spatřoval soud prvního stupně nápadně nevýhodné podmínky prodeje.
Žalovaný podal odvolání, jež směřovalo proti výroku, jímž mu byla uložena povinnost k zaplacení částky 653.973 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání vyhověl, rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrh zamítl. Vyšel z toho, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, a za správný považoval i jeho právní závěr, že postupní smlouva, kterou právní předchůdci žalobců převedli nemovitosti, byla uzavřena v tísni. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě. Za takovou okolnost nelze dle jeho právního závěru považovat to, že kupní cena byla stanovena podle tehdy platných cenových předpisů, které podhodnocovaly některé stavby, byť podle pozdějších předpisů mohla být cena určena vyšší částkou. Jde o objektivní skutečnosti, nikoli specifickou okolnost jednotlivého případu. Podhodnocení hospodářských budov vyplývalo z tehdejších poměrů a náhledu na soukromé vlastnictví, postihovalo však každého, kdo tyto budovy prodával.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně S. Š. Neztotožnila se s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že nebyla naplněna skutková podstata převodu nemovitosti za nápadně nevýhodných podmínek. U úplatného převodu mělo být posouzeno, zda nedošlo k porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění a zda objektivně byl v daných souvislostech poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. Z těchto hledisek odvolací soud věc neposuzoval. Dovolatelka zastává názor, že existenci nápadně nevýhodných podmínek je nutno posuzovat i z pohledu cenových předpisů platných ke dni 24.6.1991, o kterých se zmiňuje zákon o půdě v ustanoveních §14 a §16, a která nejsou ovlivněna tím, zda jde o majetek v soukromém či jiném vlastnictví. Ze znaleckých posudků lze dovodit, že převážná část reálné hodnoty převáděných nemovitostí nespočívala ve stavbě hlavní, ale s ohledem na to, že se jednalo o zemědělskou usedlost, ve stavbách vedlejších, tj. stáji, mlýnu, stodole, přičemž tyto stavby byly oceněny částkou minimální. Propočet podle použitých předpisů v době prodeje a předpisů platných ke dni zákona o půdě pak vykazuje v procentech velký rozdíl mezi cenou stavby hlavní a staveb vedlejších, takže poměr získané hodnoty za stavby vedlejší byl nápadně nevýhodný a restituční titul podle §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě je tedy dán. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku o povinnost žalobců zaplatit státu náhradu nákladů řízení 12.080 Kč.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, splňuje zákonem stanovené formální náležitosti, je přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., a obsahuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal věcně v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o.s.ř.). Tím je právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyly zjištěny okolnosti související s prodejem staveb bývalé zemědělské usedlosti, uskutečněným jejich právními předchůdci, jež by mohly být kvalifikovány jako nápadně nevýhodné podmínky prodeje.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, opírajícího se o závěr znaleckého ústavu, že cena prodávaných budov byla stanovena v plném souladu s tehdy platným právním předpisem o cenách nemovitostí, převáděných z vlastnictví občanů do vlastnictví státu. Jeho závěr, že kupní cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nepředstavuje sama o sobě nápadně nevýhodné podmínky prodeje, je v souladu s obecně známou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; podle ní nelze spatřovat nápadně nevýhodné podmínky prodeje v tom, že kupní cena vycházela z cenových předpisů v té době platných, i když tyto předpisy nereflektovaly - a to spíše u obytných budov - jejich reálnou hodnotu. Není důvod vyčleňovat z tohoto okruhu hospodářské budovy, i když pro ně tehdejší cenové předpisy stanovily nízkou cenu. Správný je i závěr odvolacího soudu, že takto byly státem běžně vykupovány stavby, a nelze proto spatřovat nápadně nevýhodné podmínky prodeje v jednom konkrétním případě.
Dovolací soud shledal, že ani v dovolání nejsou uvedeny jiné důvody, z nichž by bylo možno usuzovat na existenci nápadně nevýhodných podmínek předmětného prodeje. Dovolatelka nemá pravdu v tom, že soud měl vycházet z ceny staveb vypočtené podle cenového předpisu platného v den účinnosti zákona o půdě. Tak by tomu bylo v případě, kdyby byl restituční důvod dán, tedy byla naplněna skutková podstata obsažená v ustanovení §6 odst. 1 písm.k) zákona po půdě. V takovém případě by stavby by byly vydány, pokud by existovaly, nebo byla za ně poskytnuta náhrada podle §14 a §16 zákona o půdě podle cenového předpisu platného v době účinnosti zákona o půdě. Odvolací soud tento předpis správně nepoužil, protože řešil primární otázku, totiž zda je vůbec dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě, tedy zda k převodu nemovitostí z právních předchůdců žalobců došlo na základě kupní smlouvy sjednané nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek. Právě pro zkoumání existence nápadně nevýhodných podmínek převodu pak je rozhodující jen situace v době tohoto převodu a nelze ji vykládat podle situace, která nastala později, včetně cenových přepisů později vydaných. Z tohoto důvodu je bez významu i procentuální srovnávání cen jednotlivých staveb podle předpisů platných v době převodu, s předpisy pozdějšími.
Pokud dovolatelka poukazuje na judikaturu, podle níž se posuzuje ekvivalence plnění poskytnutého při prodeji zemědělského majetku, týká se tato judikatura jiného právního vztahu. Jde o ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, podle něhož se převodci zemědělské půdy, převedené v souvislosti s prodejem domu, k němž patřila, mohli domáhat zrušení kupní smlouvy v části, kterou byly bezúplatně převedeny zemědělské pozemky. Uvedená judikatura postihuje případy, kdy formálně byly pozemky spolu s domem předmětem prodeje, ve skutečnosti však za ně nebyla poskytnuta odpovídající protihodnota. Tato judikatura tedy na problematiku, řešenou v tomto sporu nedopadá.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení pak bylo nadbytečné rozhodovat o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobkyni uložena proto, že žalovanému, který měl v tomto řízení úspěch, prokazatelné náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu