ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.439.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 439/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. A. S., s. r. o., a 2. L. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 10. 2005, sp. zn. 10 Co 296/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 125/97 (žalobkyně V. D., zastoupené JUDr. J. D., proti žalovaným: 1. A. S. a 2. L. V., zastoupeným advokátem, o 617.231 Kč) takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 15. 7. 1997, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 617.231 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně získala podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. zpět do svého vlastnictví pozemky par. č. 433, parc. č. 434, parc. č. 435/2 a parc. č. 438/3 v katastrálním území D. (obec V.), okres L., jakož i pozemek parc. č. 436 v katastrálním území D.; nyní je zapsána na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v L. ze 6. 8. 1992 (č.j. Zem. 821/92-1016) a z 23. 2. 1992 (čj. 1311/1623/91-250) jako vlastnice uvedených pozemků na listech vlastnictví č. 224 a č. 220 pro katastrálním území D. (obec V.) u Katastrálního úřadu v L. V žalobě žalobkyně bylo dále uvedeno, že před touto restitucí pozemků, které byly ve vlastnictví státu, měl k nim právo hospodaření (s výjimkou pozemku parc. č. 436) K. D., který pak dne 4. 9. 1992 uzavřel se žalobkyní nájemní smlouvu, v níž bylo dohodnuto měsíční nájemné 66.500 Kč; dále byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,5 % za každý den prodlení s úhradou nájemného; K. D. zaplatil žalobkyni nájemné naposledy za březen 1994. Dne 15. 1. 1995 došlo v rámci privatizace státního podniku K. D. k prodeji tohoto podniku žalovaným Ing. L. V. a společnosti s ručením omezeným A. S., kteří převzali veškeré závazky uvedeného státního podniku. Vzhledem k tomu, že tyto převzaté závazky ohledně nájemného žalovaní neplnili, žalobkyně svou žalobou z 15. 7. 1997 uplatňuje v tomto občanském soudním řízení nárok na úhradu nájemného ve výši 66.500 Kč měsíčně od července 1994.
K návrhu žalovaných Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 31. 7. 2000, č.j. 7 C 125/97-61, přerušil řízení s poukazem na probíhající občanské soudní řízení u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 98/97, v němž je řešena otázka platnosti dohody o vydání nemovitostí žalobkyni, která se nyní domáhá zaplacení dlužného nájemného za užívání těchto nemovitostí. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 3. 2002, sp. zn. 10 Co 647/2000, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze 4. 12. 2002, č.j. 7 C 125/97-103, bylo toto občanské soudní řízení zastaveno ve vztahu k původně rovněž žalovanému F. n. m. ČR. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému F. n. m. ČR na náhradu nákladů řízení 18.541,80 Kč.
Na základě žaloby žalobkyně V. D. proti žalovanému Ing. L. V. a žalované A. S., s. r. o., pak při jednání dne 4. 11. 2002, k němuž se žalovaní nedostavili, vynesl Okresní soud v Litoměřicích rozsudek, č.j. 7 C 125/97-109, jímž bylo oběma žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 617.231 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Oběma žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 40.204,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že shledal prokázaným, že oba žalovaní jsou odpovědni za plnění z nájemní smlouvy, uzavřené žalobkyní V. D. a K. D., státním podnikem, ze 4. 9. 1992, jako platné nájemní smlouvy podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že oba žalovaní nesplnili své povinnosti vyplývající z uvedené smlouvy a nezaplatili dlužné nájemné. V této smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta ve smyslu ustanovení §544 občanského zákoníku, kterou posoudil soud prvního stupně jako platnou.
Bylo-li v uvedené smlouvě dohodnuto měsíční nájemné 66.650 Kč, žalobkyní požadované nájemné činí za dobu 6,5 měsíců částku 433.225 Kč.
Smluvní pokuta byla dohodnuta ve výši 0,5 % za každý den prodlení. Počet dnů prodlení s úhradou nájemného tu činila za červenec 1994 169 dnů, za srpen 1994 138 dnů, za září 1994 107 dnů, za říjen 1994 77 dnů, za listopad 1994 169 dnů a za prosinec 1994 16 dnů; za každý den prodlení tu příslušela částka 333,25 Kč. Uložil proto soud prvního stupně platební povinnost žalovaných částkou 184.006 Kč.
Pokud žalovaní poukazovali na to, že uzavřeli dne 29. 5. 1997 smlouvu o prodeji části podniku se společností P. K., a. s., která však žalobkyni nic nezaplatila a je na ni prohlášen konkurs, byl soud prvního stupně toho názoru, že prodávající tu ručí za splnění převedených závazků kupujícím ve smyslu ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku; oba žalovaní tu tedy nastupují jako ručitelé z uvedené smlouvy a žalobkyně je přitom oprávněna podat žalobu samostatně vůči ručitelům, aniž by musela podávat žalobu vůči hlavnímu dlužníkovi.
Z uvedených důvodů proto soudní prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze 4. 11. 2002, č.j. 7 C 125/97-109, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 11. 10. 2005, sp. zn. 10 Co 296/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 51.408 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným; odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud zdůrazňoval, že mezi žalobkyní a státním podnikem K. D. došlo k uzavření dohody o vydání pozemků, o něž jde v tomto řízení, podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a tato dohoda byla schválena rozhodnutím pozemkového úřadu ve správním řízení. Soudní řízení o neplatnost této dohody, jež bylo uvedeno u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 154/2003, byla negativně vyřešena otázka neplatnosti uvedené dohody o vydání nemovitostí. Pozemky, jichž se tato dohoda týkala, byly žalobkyni vydány před privatizací uvedeného privatizovaného podniku, netvořily zákonem č. 92/1991 Sb. vymezený majetek privatizovaného podniku a ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 téhož zákona přešel na žalované závazek k zaplacení dlužného nájemného i smluvní pokuty.
Dalším následným prodejem podniku ze strany žalovaných vůči akciové společnosti P. K. došlo sice v souladu s ustanovením §477 obchodního zákoníku k dalšímu přechodu závazku (k zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty) vůči žalobkyni, ale podle názoru odvolacího soudu, se žalovaní nezbavili odpovědnosti za splnění tohoto závazku, když jim ze zákona (§477 odst. 3 obchodního zákoníku) vzniklo vůči žalobkyni (věřitelce) žalovaným ručení za splnění převedeného závazku kupujícím. Žalobkyně se může domáhat svého nároku na žalovaných jako na ručitelích (§306 a §321 obchodního zákoníku), stejně jako vůči přímému dlužníkovi (akciové společnosti P. K., na niž je nyní uvalen konkurs); není tu důvod „upřednostňovat konkurs dlužníka“, jak požadují žalovaní a nejde tu o překážku litispendence ve smyslu ustanovení §83 občanského soudního řádu.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 1. 11. 2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 19. 12. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Litoměřicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že tu šlo o posouzení závažné otázky, zda závazek hradit nájemné tu přešel ze žalovaných na akciovou společnost P. K., a. s., na základě smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené dne 29. 5. 1997, a zda se žalobkyně může domáhat dlužného nájemného na žalovaných či nikoli, tedy zda žalobkyně může svůj nárok vznést vůči přímému dlužníku nebo vůči jeho ručitelům. Na majetek akciové společnosti P. K., byl prohlášen konkurs (usnesením Městského soudu v Praze z 22. 4. 2002, č.j. 99 K 4/2000-147). Žalobkyně přihlásila do tohoto konkursu úpadce pohledávku v celkové výši 4.093.740 Kč. Vzhledem k popření pohledávky ze strany správce konkursní podstaty bylo vydáno Městským soudem v Praze rozhodnutí z 21. 6. 2005, sp. zn. 13 Cm 227/2003, kterým byla žalobkyně V. D. určena věřitelkou úpadce s pohledávkou 863.784 Kč; toto rozhodnutí nabylo právní moci. Z uvedeného rozhodnutí konkursního soudu vyplývalo, že závazek hradit dlužné nájemné za červen až prosinec 1994 mělo směřovat proti jinému subjektu než proti žalované A. S., s. r. o., a žalovanému Ing. L. V., protože v době podání žaloby žalobkyní byla žalobkyně věřitelem akciové společnosti P. K. Pokud by žaloba měla směřovat proti žalovaným z titulu jejich ručitelství, „tato skutečnost by se musela objevit a musela by být zdůvodněna v samotném žalobním návrhu, což se nestalo“. Dovolatelé jsou tedy toho názoru, že žaloba žalobkyně byla dne 15. 7. 1997 podána proti žalovaným jako proti přímému dlužníkovi, když žalovaní mohli být v postavení žalovaných jen jako ručitelé, tedy jako osoby jen zajišťující závazek.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovala, aby mu nebylo vyhověno, neboť měla za to, že oběma soudy obou stupňů byly posouzeny veškeré okolnosti tohoto případu skutkově i po právní stránce správně. Žalobkyně zdůrazňovala zejména, že „odkaze žalovaných na incidenční žalobu, projednávanou Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 227/2003, považuje žalobkyně za zavádějící a irelevantní, neboť toto řízení se týkalo pouze dlužníka P. K. a nelze je tedy vztahovat na ručitele, proti kterým byly žaloby řádně a včas podány“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 125/97 Okresního soudu v Litoměřicích), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda byla odvolacím soudem řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem anebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 10. 2005 (sp. zn. 10 Co 296/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, argumentoval jednak procesními ustanoveními §135 odst. 2 a §159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu a dále pak hmotněprávními ustanoveními: §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., §306 a §312 a §477 odst. 3 obchodního zákoníku i §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Tato odvolacím soudem uváděná ustanovení právních předpisů se na projednávanou právní věc vztahovala a aplikaci těchto ustanovení na daný případ neshledal dovolací soud chybnou nebo neodpovídající. Odvolacím soudem zaujaté výkladové závěry se také neliší od souvisejících výkladových závěrů z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovením §6 a §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, odpovídá, aby pozemkový úřad ve svém rozhodnutí podle citovaného zákona rozhodoval jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost (identifikovanou parcelními čísly, případně dalšími identifikačními údaji) a jednak o tom, že vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zejména z ustanovení §6 tohoto zákona (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 124 /258/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: „Pro uplatnění nároku věřitelem proti ručiteli dlužníka není rozhodné, zda a v jakém rozsahu může ručitel vymoci na dlužníkovi náhradu za plnění, které věřiteli za dlužníka poskytl“.
„Věřitel mohl návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o niž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto“ (viz č. 52/1998, str. 176, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: „Zjištěná pohledávka konkursního věřitele zaniká i v případě, že byla v souladu se zákonem uspokojena mimo konkurs“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přisvědčit tomu, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, nebyla řešena (jak již shora uvedeno) ani právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a ods.t 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobkyně učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu