ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.50.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 50/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) PhDr. H. L., b) PhDr. M. Š., c) M. L., d) J. L., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. (částečný a mezitímní rozsudek), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 48/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, č.j. 19 Co 190/2005-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č.j. 11 C 48/2003-51, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., a to za pozemky parc. č. 448/2, 48/1, 447, 449 a 438, všechny v k.ú.B.; výše náhrady na základě tohoto mezitímního rozsudku (jeho výroku I.) měla být vyčíslena v rozsudku konečném. Dále bylo rozhodnuto ve zbylé části řízení výrokem II., že se zamítá žaloba o finanční náhradu podle citovaného zákonného ustanovení za pozemky parc. č. 446/1 a 446/2 opět v k. ú. B.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci, v níž právní nástupci původních vlastníků nemovitostí (veřejné obchodní společnosti A. a V. S.) požadovali náhradu podle zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“); dovozovali, že je dán stav, při němž věci nelze vydat (§13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na zjištěný skutkový stav lze aplikovat zákon č. 116/1994 Sb., jímž byl zákon č. 87/1991 Sb. novelizován. V rámci doplnění zákona č. 87/1991 Sb. byl vložen do §3 nový odst. 2, podle něhož je oprávněnou osobou též fyzická osoba splňující zákonné podmínky, která měla v den přechodu věci na stát podle §6 zákona na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., a k převodu či přechodu (pozbytí) jejího vlastnictví v době německé okupace došlo neplatně z důvodu rasové perzekuce; zmíněný nárok pak nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů podle §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Prvostupňový soud tu vyšel ze znění §2 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a dovodil, že naroveň ztrátě vlastnictví za německé okupace – k té na straně žalující resp. právních předchůdkyň nedošlo – lze postavit stav, při němž se pozemky ocitly, spolu s dalšími věcmi náležejícími k firmě S., v cizí správě. Již v roce 1939 byla zapsána prokura R. Š., v roce 1940 se stala treuhänderem (zplnomocněným správcem) podle §9 protektorátního nařízení o židovském majetku ze dne 21. 6. 1939 O. P., a v roce 1945 byl ustanoven národním správcem opět R. Š. jako prokurista firmy, přičemž tato situace se v následujících letech neměnila. Soud prvního stupně aplikoval §2 zákona č. 128/1946 Sb., podle něhož vznikl restituční nárok nejen v případě neplatných vlastnických změn za německé okupace, ale i „při jiných zásazích do majetku, provedených takovými neplatnými předpisy nebo na jejich základě takovými soudními nebo úředními výroky“. Ze závěrů prvostupňového soudu tedy vyplynulo, že přetrvávající správa předmětných pozemků spolu s ostatními nemovitostmi v. o. s., vedoucí i po roce 1945 k nemožnosti je užívat a s nimi disponovat, vyvolala fakticky stejné následky jakoby bylo vlastnictví právním předchůdkyním žalobců za okupace odňato. Jelikož se po roce 1948 (tehdy došlo k dědění pozemků ve prospěch bezprostředních právních předchůdců žalobců Dr. E. S., Ing. A. S., K. S. a F. a J. Š.) domáhali právní předchůdci žalobců restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., jejich návrh byl 24. 4. 1951 zamítnut, a v. o. s. byla vyhláškou tehdejšího ministerstva vnitřního obchodu ze dne 15. 7. 1949 znárodněna, uzavřel soud prvního stupně, že žalobcům jako oprávněným osobám vznikl restituční nárok, jejich předchozí žaloba na vydání pozemků, podaná ve lhůtě stanovené článkem II. odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb., byla podána včas (2. 12. 1994), a pokud v důsledku platné privatizace v mezidobí (dne 14. 4. 1992 byl schválen privatizační projekt) pozemky nebylo možné vydat, náleží straně žalující finanční náhrada za ně. Současně bylo akcentováno, že právní úkony restituentů je třeba posuzovat s vyšší mírou tolerance než je v občanskoprávních vztazích obvyklé, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, publikovaný v jeho Sbírce nálezů a usnesení sv. 3, č. 37.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č.j. 19 Co 190/2005-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobcům finanční náhradu za předmětné pozemky tak, že se žaloba zamítá. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o včasnosti uplatnění nároku na vydání pozemků (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s článkem II. odst. 1 zákona č. 116/1994 Sb.), na což se pak, v případě nemožnosti věci vydat, váže povinnost zaplatit finanční náhradu. Dovodil, že v celém minulém mezidobí, od počátku okupace až do odnětí pozemků státem formou znárodnění dne 15. 7. 1949, nedošlo ke ztrátě vlastnického práva k předmětným pozemkům. A. a V. S. zahynuly v koncentračním táboře, pozemky se ocitly v okupační správě (nikoli však vlastnictví), ale po ustavení národní správy v roce 1945 došlo posléze v roce 1948 k projednání dědictví po obou zemřelých (prohlášených za mrtvé) a k uzavření dědického řízení odevzdáním dědictví bezprostředním právním předchůdcům žalobců; stalo se tak rozhodnutím Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 11. 1948 pod sp. zn. D 198/47 a dalšími. Vlastnická kontinuita tedy zůstala právně zachována, odnětí pozemků státem v roce 1949 bylo provedeno v rozhodném nynějším restitučním období a žalobcům tak vznikl restituční nárok k pozemkům, aniž by bylo – i v minulosti - třeba aplikace a uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. Žalobci tedy mohli uplatnit svůj nárok již počínaje účinností zákona č. 87/1991 Sb., tedy ode dne 1. 4. 1991, se skončením běhu prekluzivní lhůty dnem 1. 4. 1992 (pro uplatnění nároku u soudu). Jestliže tak neučinili, jejich restituční nárok k pozemkům zanikl, nebylo možné účinně zpochybnit jejich privatizaci, která se následně dne 14. 4. 1992 k právně volným pozemkům uskutečnila, a k pozdějšímu uplatnění nároku na vydání pozemků ze strany žalující dne 25. 11. 1994 (nejprve výzvou) a poté ve lhůtě podle zákona č. 116/1994 Sb. u soudu již tedy došlo po uplynutí běhu zákonné prekluzivní lhůty; zánik nároku na vydání pozemků znamená, že zanikl i případný nárok na zaplacení finanční náhrady, nelze-li je vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytkli v něm odvolací instanci nesprávné právní posouzení věci. Dovodili, že na případ se vztahuje zákon č. 116/1994 Sb., jímž byl zákon č. 87/1991 Sb. doplněn. Ve své rekapitulaci právních aspektů věci považovali dovolatelé za správné použití §2 zákona č. 128/1946 Sb. s tím, že z důvodu rasové perzekuce (jednalo se o židovský majetek) nebylo možné, aby právní předchůdci žalobců pozemky užívali či s nimi disponovali. Za takové situace nelze přijmout závěr, že existoval trvající vlastnický vztah právních předchůdců žalobců k pozemkům, naopak toto vlastnictví bylo odňato již v průběhu německé okupace a je to právě zákon č. 116/1994 Sb., jenž případy tohoto druhu zahrnul mezi restituční nároky a umožnil oprávněným osobám po nabytí účinnosti uplatnit nárok na vydání věci či peněžitou náhradu za ni. Žalobci žádali, aby Nejvyšší soud zrušil pro ně nepříznivý rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Strana žalovaná podala k dovolání písemné vyjádření. Poukázala na stav dřívější pozemkové knihy ve vložce č. 888 pro k. ú. B., kde nedošlo k žádnému zápisu, podle něhož by měly být pozemky v době německé okupace převedeny z vlastnictví v. o. s. S. do vlastnictví Německé říše, německé firmy či jiného obdobného vlastníka. Při dědění v roce 1948 pak došlo ke dni 10. 11. 1948 k odevzdání vlastnictví s nástupnickými účinky. Tyto skutečnosti neprotiřečily existenci restitučního nároku žalobců; ti jej však opomněli v jednoroční zákonné lhůtě, počínající dnem 1. 4. 1991, uplatnit a zánik nároku nemohl být zhojen uplatněním nároku na vydání pozemků v nových lhůtách, otevřených zákonem č. 116/1994 Sb. Žalovaná též poukázala na jiný soudní spor žalobců vedený u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 201/92, v němž se žalobci úspěšně domohli vydání domu čp. 73 v k. ú. B., který prošel (spolu s přilehlým pozemkem parc. č. 1274) v minulosti stejným dědickým řízením jako v. o. s. a v němž byli žalobci úspěšní právě na základě právního závěru soudu o splnění podmínek podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění před účinností zákona č. 116/1994 Sb. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení v souladu s §241 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) advokátem, podali své dovolání v zákonné lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolání bylo přípustné pro neshodu rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a dovolací důvod spatřovali dovolatelé v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání není důvodné.
V chronologickém pořádku je nejprve nutno vyložit soudem prvního stupně aplikované ustanovení §2 zákona č. 128/1946 Sb., podle něhož stejné (pozn. – restituční) nároky jako z neplatných majetkových převodů či přechodů po 29. 9. 1938, provedených na základě neplatných předpisů a úředních výroků z doby nesvobody, vznikly přiměřeně také v případě jiných zásahů do majetku, provedených takovými neplatnými předpisy nebo na jejich základě, anebo takovými soudními nebo úředními výroky.
Soud prvního stupně subsumoval pod tyto „jiné zásahy do majetku“ též přikázání pozemků okupační mocí do správy tzv. treuhändera (O. P., 1940) podle již citovaného protektorátního nařízení, namířeného proti židovským majetkům. Při interpretaci je tu však nutné vzít v úvahu dobový výklad – tedy z dnešního hlediska jde o výklad historický – a též v jeho světle zvážit, zda má aplikační postup soudu prvního stupně potřebnou argumentační oporu. V publikaci Vrácení majetku pozbytého za okupace (s podtitulem Restituční zákon, vyd. V. Linhart, Praha 1946), provádějící výklad zákona č. 128/1946 Sb., uvedli autoři V. Knapp a T. Berman k ustanovení §2 na str. 74 příklady těchto jiných zásahů do majetku: podává se, že za ně lze považovat zřízení služebnosti či nezbytné cesty, výmaz hypotekární pohledávky, knihovních břemen - tedy takové zásahy, které neznamenaly změnu vlastníka, ale bezprostředně se dotýkaly užívání majetku nebo jej po právní stránce zatěžovaly knihovně. Mezi zmíněnými příklady se tamtéž neuvádí svěření správy věci tzv. treuhänderovi. Respekt k výkladu poválečného restitučního zákona by tedy vedl dokonce k závěru, že dědicům předmětných nemovitostí nesvědčila zákonná opora pro restituci.
Relevantní skutkové okolnosti jsou však odlišné a jsou spojeny s dědickými řízeními skončenými poté, co byly obě spoluvlastnice v. o. s. prohlášeny za zemřelé. Jak zjistil již soud prvního stupně, Okresní soud v Benešově pod. sp. zn. D 2/47, D 198/47, D 201/47 a D 143/49 ve dnech 10. 11. 1948 a poté ještě dne 30. 10. 1951 odevzdal mj. i předmětné pozemky postupně K. S., prof. Dr. E. S., ing. A. S. a F. a J. Š. Jestliže byl za tohoto právního stavu podán proti národnímu správci R. Š. těmito dědici „restituční návrh“, a bylo na něm trváno (viz zjištění soudu prvního stupně o přenesení návrhu do rejstříku Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. Nc II. 206/49), pak tento návrh byl nesprávně titulován; nešlo o nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., ale o právní prostředek, za jehož pomoci se vlastníci nemovitostí snažili – marně, poněvadž v období výchozích hospodářských opatření totalitní moci proti soukromým vlastníkům – domoci přístupu, užívání či snad případných dispozic s majetkem firmy S. včetně pozemků.
Při tomto průběhu rozhodných skutečností byl zásadním právním zásahem tehdejšího režimu proti majetku právních předchůdců žalobců, způsobilým přivodit právní účinky z hlediska nynějších restitucí, právní předpis: konkrétně vyhláška tehdejšího ministerstva vnitřního obchodu vydaná dne 15. 7. 1949, kterou byla firma S. znárodněna a její majetková podstata začleněna do národního podniku K. v P. Následoval knihovní zápis z roku 1952 o vložení vlastnického práva pro čs. stát – Sdružený komunální podnik města B.
Žalobcům tedy, jak správně uzavřel odvolací soud (a ostatně již Okresní soud v Benešově v restitučním řízení k domu a pozemku pod sp. zn. 4 C 201/92), vznikl ve vztahu ke všem nemovitostem restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb.; svědčily jim všechny restituční podmínky, včetně restitučního titulu, spočívajícího v odnětí věcí zpochybnitelným znárodněním zjevně bez vyplacení náhrady, eventuálně též s perzekučním podtextem (§6 odst. 1 písm. k/, §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Uplatnili-li žalobci u povinné osoby a posléze žalobou nárok nezahrnující co do identifikace nemovitostí předmětné pozemky, pak ohledně těchto pozemků mohlo dojít k platné privatizaci dne 14. 4. 1992 (srov. též R 65/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS) a co především – jejich nárok na restituci pozemků uplynutím lhůty dne 1. 4. 1992 zanikl (§5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Existence tohoto nároku se již nemohla právně „obnovit“ vydáním zákona č. 116/1994 Sb., už také proto ne, že i účel tohoto zákona byl jiný než děj proběhlý v projednávané věci – jednalo se o pokus umožnit restituci rasově perzekvovaným osobám (jejich právním nástupcům), jimž byl protiprávně odňat majetek německou okupační mocí a v bezprostředně poválečném období se nedomohli jeho restituce za situace, kdy byl tento majetek paradoxně konfiskován jako německý resp. nepřátelský (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 192 ve svazku 35, str. 537).
Zanikl-li restituční nárok žalobců na vydání předmětných pozemků, nemohla být naplněna ani zákonná podmínka pro poskytnutí finanční náhrady za ně, totiž že jde o „nemovitosti, které nelze vydat“ ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Strana žalovaná byla v řízení úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu