ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.650.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 650/2005-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR, 11810 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.11.2004, sp.zn. 20 Co 299/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 62/2001 (žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -Ministerstvu financí ČR, 11810 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 20.6.2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15.6.2004, čj. 22C 62/2001-56. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice – Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci 1,042.472,60 Kč s 9% úrokem z prodlení od 15.5.2001 do zaplacení, a to 10.000 Kč v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Bylo také žalované uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 47.440 Kč rovněž ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že náklady řízení, vynaložené na znalečné v částce 9.500 Kč nese stát.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.11.2004, sp.zn. 20 Co 399/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zaplacení částky 1,042.472,60 Kč s 8% úrokem z prodlení od 15.5.2001 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení. Došlo však ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované vůči žalobci, a to tak, že se žalobcova žaloba zamítá ohledně úroku z prodlení, ve výši 1% ročně z částky 1,042.472,60 Kč od 15.5.2001 do zaplacení. Žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 47.290 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí ČR nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně v řízení zjistil, že žalobce byl rozsudkem bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 8.4.1958, sp.zn. 12 T 46/58, odsouzen pro tehdy trestný čin opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí jmění. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 17.5.1991, sp.zn. 2 Rt 1689/91, byl tento rozsudek prohlášen za zrušený a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobce byl v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) vlastníkem domu čp. 1696 a pozemků parc. č. 1595 a parc. č. 1596 v katastrálním území P.-V. Pozemky byly již žalobci vydány, ale dům čp. 1696 mu vydán být nemohl, neboť v mezidobí od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. (na základě něhož se žalobce stal oprávněnou osobou) byl prodán společnosti s ručením omezeným dům čp. 1696 v katastrálním území V. Podle znaleckého posudku znalce Ing. J. K., CSc., činila cena domu čp. 1696 1,042.472,60 Kč. Žalobce nepřestal byt státním občanem ČR a nárok na finanční náhradu za uvedený dům uplatnil u Ministerstva financí ČR písemně dne 15.5.2001.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že jedinou spornou otázkou mezi žalobcem a žalovanou, zůstala v tomto soudním řízení ta okolnost, zda je opodstatněný nárok žalobce vůči žalované za situace, když by se na uvedenou domovní nemovitost vztahovala mezivládní dohoda, uzavřená mezi vládou ČSSR a USA dne 29.1.1982. Podle soudu předloženého potvrzení Ministerstva spravedlnosti USA ze dne 26.3.1991 neobdržel žalobce žádnou kompenzaci v souvislosti se svojí pohledávkou vůči čs. vládě, uplatněnou v USA u Komise pro vyrovnání zahraničních pohledávek. V této souvislosti odvolací soud dovozoval, že není-li v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přímo stanovena jako důvod vyloučení rehabilitačního nároku existence mezivládní dohody o vypořádání finančních otázek, dopadající na tento majetek, pak lze restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. vyloučit jen tehdy, jestliže majetkový nárok oprávněné osoby, dotčené zásahem státu, byl na podkladě takové dohody skutečně uspokojen; v opačném případě k reparaci vzniklé majetkové újmy nedošlo. Měl proto odvolací soud za to, že soud prvního stupně v daném případě správně dospěl k závěru, že žalobní nárok na finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. náleží, a to ve výši vyčíslené znaleckým posudkem.
Pokud šlo o nárok žalobce na úrok z prodlení z jemu náležející finanční náhrady, byl odvolací soud toho názoru, že odmítlo-li Ministerstvo financí ČR v daném případě nedůvodně uspokojení nároku žalobce, pak se dnem tohoto odmítnutí stát ocitl v prodlení s tímto plněním. Odvolací soud měl však za to, že soud prvního stupně nesprávně určil výši úroku z prodlení, protože ke dni 15.5.2001 představovala diskontní sazba, stanovená Českou národní bankou, 4%, takže výše úroku z prodlení tu činila ve smyslu ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. pouze 8% ročně.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně v převážné části podle §219 občanského soudního řádu potvrdil a změnil jej (podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu) pouze ve výroku o části příslušenství pohledávky v rozsahu 1% úroku z prodlení z dlužné částky od 15.5.2001 do zaplacení, a to na zamítnutí žaloby. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR (za žalovanou Českou republiku) dne 7.12.2004 a dovolání ze strany této žalované bylo dne 27.1.2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výrocích označených I. a III.) z 18.11.2004 (sp.zn. 20 Co 399/2004 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 15.6.2004 (čj. 22 C 62/2001-56 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka trvala na to, že žalobci nenáleží finanční náhrada podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť nárok žalobce byl již vypořádán Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou USA, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, z roku 1982. Touto dohodou byly úplně vypořádány a vyrovnány všechny nároky vlády USA a státních příslušníků USA vůči čs. vládě, zakládající se na znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatřeních, na jejichž základě s majetky, právy a zájmy bylo nakládáno, nebo zakládajících se na jiných omezujících opatřeních, zahrnujících převzetí vlastnictví nebo výkon kontroly nad jejich majetkem, právy a zájmy, které vznikly přede dnem vstupu této Dohody z roku 1982 v platnost. Podmínkou pro vypořádání těchto nároků byla dále skutečnost, že tyto nároky náležely ode dne dotčení majetku do dne Dohody v platnost nepřetržitě osobám, které byly příslušníky USA. Čs. vláda zaplatila vládě USA globální náhradu, jejíž rozdělení spadalo výlučně ve smyslu článku 3 dohody do působnosti americké vlády v souladu s právním řádem USA. Podle názoru žalované zaplacením této částky byla čs. vláda osvobozena od všech závazků vůči USA nebo jejich státním příslušníkům. V článku 8 této dohody bylo uvedeno, že vláda USA nebude vůči vládě ČSSR uplatňovat, ani jí předkládat žádné nároky na odškodnění podle této Dohody a v případě, že by takové nároky byly předloženy přímo státními příslušníky USA, čs. vláda je odkáže na vládu USA.
Dovolatelka poukazovala na to, že žalobce uplatnil u americké náhradové komise (Foreign Claims Commissions of the United States), pod č. CZ . 2-1029, nárok na odškodnění za dům čp. 1696 s pozemky v katastrálním území V. Uvedená komise zaslala dne 3.3.1998 žalobci přípis, v němž ho upozornila, že pokud k dotčení jeho majetku došlo na základě rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 8.4.1958, sp.z. 12 T 46/58, pak je nutno jeho nárok odmítnout, neboť podle americké právní normy č. 97-127 je možno kompenzovat pouze ztráty, ke kterým došlo po 8.8.1958, což se v tomto případě nestalo. Nároky osob podle mezivládní dohody ČSSR a USA z roku 1982 byly v USA uplatňovány ve dvou etapách; první etapa se týkala nároků dotčených čs. opatřeními v rozmezí od 1.1.1945 do 8.8.1958; druhá etapa se týkala dotčení majetku v ČSSR v období po 8.8.1958 do 2.2.1982 (do počátku účinnosti Dohody z roku 1982). Jestliže žadatel nepodal přihlášku podle stanovených pravidel v první etapě, nýbrž až v rámci druhé etapy, nebyl na takový nárok americkou náhradovou komisí brán zřetel. Podle názoru žalované žalobce tím, že nepřihlásil svůj nárok ve lhůtě první etapy odškodňování, jak mu to ukládal americký právní řád (žalobce byl státním občanem USA od 11.11.1956), zavinil si sám, že jeho žádost byla americkou náhradovou komisí jako opožděná odmítnuta. Žalovaná má proto za to, že k zániku nároku žalobce vůči české straně došlo vyplacením globální náhrady americké straně a další nároky žalobce mohou být uplatněny vůči USA; čs. vláda byla osvobozena nejen od všech závazků vůči USA, ale i od všech závazků vůči americkým státním příslušníkům. Dohoda z roku 1982 byla schválena i americkým zákonodárným sborem – Kongresem a byla závazná i pro státní příslušníky USA.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přípustné i proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 22 C 62/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je rozhodována odvolacími soudy rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatelky, bylo uvedeno, že tato projednávaná právní věc byla odvolacím soudem posouzena zejména podle ustanovení §1 odst. 1, §13 odst. 1, §19 odst. 1 a §20 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení uvedeného zákona se projednávané právní věci nepochybně týkala. Odvolací soud se tu také zabýval souvislostí nároku žaloby ve smyslu uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. s Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, která je z 29. ledna 1982.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že „při rozhodování o sporech, jež se týkají nároků státních příslušníků USA vůči čs. státu a čs. státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými čs. subjekty nakládáno před 2.2.1982, musí čs. soud posoudit případný dopad ustanovení dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA z 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, na právní vztahy mezi uvedenými účastníky“.
V usnesení Ústavního soudu ČR ze 14.8.2001, II. ÚS 265/99, uveřejněném pod č. 29 /usnesení/ ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR, se uvádělo: Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických ze dne 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek, nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. Důsledkem převzetí náhrady postiženou osobou podle této Dohody bylo jen, že vláda USA již nemohla v budoucnu poskytnout odškodněnému nárok na ochranu. Převzala-li fyzická osoba (která měla státní občanství USA) podle uvedené Dohody náhradu (v amerických dolarech), je to nutno považovat za reparaci újmy vzniklé jí v důsledku odnětí vlastnického práva do dne vstupu Dohody v platnost a bylo vyloučeno, aby se mohla ze stejného titulu úspěšně domáhat další reparace.
Také v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.7.2002, II. ÚS 305/01, uveřejněném pod č. 23 /usnesení/ ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno k problematice vztahu nároku na nápravu majetkové újmy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nároku na náhradu podle mezivládních dohod, uzavřených vládou bývalé ČSSR s vládou jiného státu: „Nelze nic namítat proti názoru, podle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, neboť tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“.
Z citovaných právních závěrů dovolací soud vycházel i v daném případě při posouzení toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, bylo či nebylo v rozporu s hmotným právem (tedy hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Bylo však třeba zároveň konstatovat, že i odvolací soud vycházel v podstatě z těchto citovaných právních závěrů z uváděné judikatury obecných soudů, jakož i ze zmíněných usnesení Ústavního soudu ČR. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu tu řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), když tu byl přiznán nárok žalobci podle ustanovení §1, §3 odst. 1, §13 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na finanční náhradu za nemovitost (jež v roce 1958 přešla na stát na základě rozhodnutí trestního soudu o propadnutí majetku), kterou již nebylo možné žalobci vydat (po jejím převodu na jinou právnickou osobu) a za kterou se žalobci fakticky nedostalo žádné skutečné (nikoli jen možné) nápravy vzniklé majetkové újmy, a to újmy, jejíž možnost nápravy tu byla založena zákonem č. 87/1991 Sb. (který nabyl účinnosti dne 1.4.1991 /viz §35 zákona č. 87/1991 Sb./). A protože tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, neřešil ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), ani neřešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesen není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu