ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.659.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 659/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelel MUDr. J. K., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 5. 2005, sp. zn. 26 Co 471/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 103/98 (žalobce MUDr. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Statutárnímu městu B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 21. 4. 1998, se žalobce domáhal, aby soud svým rozsudkem určil, že vlastníkem domu čp. 517 s pozemkem parc. č. 241 v katastrálním území B. byla ke dni svého úmrtí (k 31. 12. 1962) B. P. V žalobě bylo uvedeno, že uvedené nemovitosti byly postiženy znárodněním celého podniku K. N. v B., provedeného podle ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb., a vyhlášeno bylo vyhláškou č. 593/1950 Úředního listu ke dni 1. 1. 1950; znárodněný majetek byl začleněn do národního podniku M. v K. Uvedené nemovitosti nesloužily provozu znárodněného podniku K. N. a výměr o rozsahu znárodnění (č.j. 239 611/51-A-II-2) nebyl podepsán ministrem průmyslu (v jeho ústavní odpovědnosti), ale jen úředníkem ministerstva. Tyto žalobcem uvedené nemovitosti patřily B. P., která zemřela 31. 12. 1962, a jejím dědicem byl V. K., otec žalobce, a po jeho smrti (13. 8. 1966) se jeho jediným dědicem stal žalobce J. K. (podle výsledků projednání dědictví u bývalého Státního notářství v Uherském Hradišti pod sp. zn. D 906/66 a dodatečného projednání dědictví pod sp. zn. D 1685 a D 1123/75). Protože znárodnění bylo v daném případě provedeno v rozporu se zákonem, vlastnictví žalobcem uvedených nemovitostí nepřešlo na stát, zůstalo B. P. a po její smrti jejím dědicům; Město B. je tedy drží neoprávněně a žalobce má proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Poukazovalo na to, že nárok podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ohledně týchž nemovitostí byl pravomocně žalobci zamítnut rozsudkem v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 142/92; nemůže se tedy žalobce úspěšně domáhat nároku na tyto nemovitosti s poukazem na obecnou právní úpravu; řízení ohledně týchž nemovitostí probíhá i v současné době také u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 12/96. Žalované město namítalo dále i to, že žalobcem uváděné nemovitosti přešly na žalované město v důsledku vydržení, neboť tyto nemovitosti přešly na ně již v roce 1950 a podmínky pro vydržení tu byly splněny ve smyslu ustanovení §115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku), a to již ke dni 1. 1. 1951.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze 4. 3. 2003, č.j. 48 C 103/98-42, byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 517 a pozemku parc. č. 241 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu B., byla ke dni svého úmrtí (k 31. 12. 1962) B. P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle názoru tohoto soudu nebylo možné žalobě žalobce vyhovět, protože tu šlo o nárok, který mohl být řešen jen podle zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle obecné právní úpravy (podle občanského zákoníku nebo určením podle občanského soudního řádu). Jen restituční právní předpis tu umožňoval obnovu vlastnického práva původního vlastníka nemovitostí, popřípadě jeho právních nástupců. Restituční nárok představuje speciální nárok na navrácení majetkových práv a restituční předpis (jako zvláštní zákon) stanoví podmínky a postup směřující k navrácení majetkových práv původního vlastníka. Soud prvního stupně byl toho názoru, že i v daném případě měli ti, kdož restituční nárok uplatňovali, možnost postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb.; soud prvního stupně měl za to, že tu „otec žalobce, pokud by se toho dožil, byl by v okruhu oprávněných osob podle tohoto zákona“. „Žalobce však, jako dědice oprávněného dědice, již restituční předpis do okruhu oprávněných osob nezahrnuje“. Postup podle zákona č. 87/1991 Sb. nemůže být obcházen podle obecného předpisu, protože by tu došlo k nepřípustnému rozšiřování okruhu oprávněných osob a tím i k obcházení účelu a smyslu restitucí.
Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 5. 2005, sp. zn. 26 Co 471/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen (ve výroku označeném I.) tak, že byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 517 na pozemku parc. č. 241 v katastrálním území Město B. obec B., a pozemku parc. č. 241 v tomto katastrálním území, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 u Katastrálního úřadu pro J. kraj se sídlem v B., byla ke dni své smrti, tj. ke dni 31. 12. 1962, B. P. Ve výroku označeném II. (týkajícím se nákladů řízení) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem 10.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na základě v zásadě shodných závěrů dovodil, že podmínky pro vyhovění podané žalobě žalobce nejsou dány. S ohledem na upřesnění žalobního návrhu žalobce, učiněné v průběhu řízení před odvolacím soudem, nebylo tu však možné jen potvrzení všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, ale bylo nutné jej změnit ve smyslu ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 59/2005 Sb); tato změna však neznamená, že by o podané žalobě bylo odvolacím soudem rozhodnuto jinak než soudem prvního stupně.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval nejprve na to, že se žalobce již neúspěšně domáhal v občanském soudním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 142/92, aby Správě nemovitostí města B. byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání týchž nemovitostí (jichž se týká nyní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 103/98); v tomto předchozím řízení byla žaloba žalobce zamítnuta.
Také odvolací soud sdílel názor sodu prvního stupně, že „hledat řešení v obecném právním předpise, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním“. Odvolací soud byl toho názoru, že „vztah speciality a subsidiarity mezi zákonem restitučním, tedy i zákonem č. 87/1991 Sb., a zákonem obecným, brání uplatnění práva k věcem ve smyslu ustanovení obecného právního předpisu (občanského zákoníku) tehdy, když skutková tvrzení, o něž je takto uplatněný zákon opírán, zakládají skutkovou podstatu, s níž restituční předpis spojuje restituci práv k věcem, tedy tehdy, kdy žaloba na ochranu vlastnického práva je opírána o tvrzení, že věci přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) některým ze způsobů v zákoně č. 87/1991 Sb. uvedených (§1, §2 a §6 zákona č. 87/1991 Sb.)“; aplikací obecných předpisů nemůže být založen stav vymykající se cílům, které vedly k přijetí restitučních zákonů, včetně zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud sdílel proto názor soudu prvního stupně, že i v daném případě brání ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. vyhovění žalobě žalobce, domáhajícího se nároku takového druhu, na který pamatuje zákon č. 87/1991 Sb., formou návrhu na určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §149 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupovala, dne 6. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3. 10. 2005 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním dovolatele, má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel měl za to, že odvolací soud se zabýval ve svém rozhodnutí zásadní právní otázkou, zda lze aplikovat obecný předpis ve vztahu k osobě, na niž se právní úprava obsažená ve speciálním předpise nevztahuje, ačkoli jinak jsou podmínky předvídané a upravené speciálním předpisem splněny.
Dovolatel je toho názoru, že v daném případě „chybí ve speciálním právním předpise (v zákoně č. 87/1991 Sb.) úprava jeho dědického práva, a proto lze postupovat podle obecné úpravy podáním žaloby určovací“; jde tu o otázku zkrácení práva dědice testimentálního dědice, jenž se nedožil restitucí, takže tu jde o otázku, zda tu právní úprava nepředvídala tuto konkrétní situaci nebo o úmysl zákonodárce vyřadit některé osoby z okruhu oprávněných osob. Zákon č. 87/1991 Sb. představuje ve vztahu k občanskému zákoníku speciální zákon, který musí být aplikován přednostně, avšak pouze v těch případech, které výslovně upravuje.
Dovolatel zdůrazňoval, že není oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a nemůže se proto domáhat vydání nemovitostí postupem stanoveným tímto speciálním právním předpisem. Nemůže tedy u něho jít o porušování speciálního právního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb.), jestliže uplatňuje své nároky určovací žalobou podle obecných předpisů. Jde tu o to dosáhnout právní jistoty dědického nároku v případě zemřelé B. P. a dědiců po ní ve vztahu vůči žalovanému městu, které mu nikdy neměly připadnout nemovitosti zůstavitelky a pak jejího dědice, jejichž vůlí bylo naložit se svým majetkem ve prospěch testamentárního dědice.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam). Odvolací soud tu sice ve svém rozsudku uvedl, že „mění“ výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, ale sám v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že přes tuto použitou formulaci „nelze mít za to, že o podané žalobě bylo odvolacím soudem rozhodnuto jinak než soudem prvního stupně“. Dovolací soud je tu rovněž toho názoru, že závěr o tom, zda odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze činit jen na základě formálního označení výroku rozsudku, nýbrž především s přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. V daném případě pak skutečně nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, tedy nebylo odvolacím soudem rozhodnuto jinak než soudem prvního stupně; rozsudek odvolacího soudu tu byl rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Zda tento potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, bylo tu třeba posoudit jak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tak i podle ustanovení §237 odst. 3 téhož právního předpisu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 48 C 103/98 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá konkrétní totožná právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem by bylo v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Žalobce se tu svou žalobou domáhal určení, že vlastníkem domu čp. 517 a pozemku parc. č. 241 v katastrálním území B. byla ke dni svého úmrtí (v roce 1962) jejich původní vlastnice, když totiž, podle názoru žalobce, ke znárodnění nemovitostí v roce 1950 nedošlo v souladu s právními předpisy, takže dědic dědice této původní vlastnice nemovitostí má naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení.
Šlo o nemovitosti, při jejichž znárodnění bylo postupováno podle ustanovení zákona č. 114/1948 Sb., znárodnění bylo vyhlášeno vyhláškou uveřejněnou pod č. 593/1950 Úředního listu a vydán byl i výměr ministerstva o stanovení rozsahu tohoto znárodnění (nepodepsaný ovšem samotným ministrem v jeho ústavní odpovědnosti), jenž se týkal i nemovitostí uváděných žalobcem v jeho žalobě.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn v občanském soudním řízení zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Nicotný je správní akt, vydaný absolutně věcně nepříslušným správním orgánem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl také zaujat právní názor, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). U kategorie aktů třeba i věcně vadných, jakož i aktů nezákonných, platí presumpce jejich platnosti (v tomtéž rozhodnutí byl zaujat i právní názor: „Okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů“.).
Z těchto výkladových právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v tomto případě. Nemohl tedy přisvědčit názoru dovolatele, že tu jsou dány předpoklady k určení (podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu) vlastnictví osoby, jejíž nemovitý majetek (uváděný v žalobě žalobce) byl postižen znárodněním z dovolatelem uváděného důvodu, že znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy; obecné právní předpisy totiž nezakládají možnost soudu o občanském soudním řízení zkoumat správní akty (s výjimkou jejich nicotnosti), k nimž došlo i při provádění znárodnění.
Povinnost vydat věc v případech, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) došlo ke znárodnění vykonanému v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, je sice zakotvena v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale možnost domáhat se vydání věci v těchto případech je dána jen za splnění určitých tímto zákonem stanovených a vymezených předpokladů (upravených zejména v ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.), které však v daném případě nebyly žalobcem ani tvrzeny, uplatňovány a dokládány. O vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jednoznačně vyloženo (na str. 114-115 /248-249/), že tu jde o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů, který nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku). Proto ani oprávněná osoba (podle zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (jak na to bylo poukázáno v rozsudku, vydaném podle §19 zákona č. 6/2002 Sb., tzv. velkým senátem Nejvyššího soudu dne 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001).
I ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat právní názor, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
S poukazem na tyto právní závěry z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, nebyla v tomto rozhodnutí odvolacího soudu řešena ani konkrétní totožná právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelel zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou stanoveny v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému městu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu