ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.718.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 718/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. Č., 2/ I. Č., zastoupeným advokátem, a 3/ Ing. M. B., jako správci konkursní podstaty úpadce S. pro z., státního podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví, o přechod vlastnického práva k nemovitostem a o uložení povinnosti uzavřít dohodu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 7 C 68/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.7.2005, čj. 9 Co 371/2004-268, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy z 13.8.1990, týkající se prodeje stodol, postavených na pozemcích č. 58/1 a 58/4 ve V., dále na určení, že tyto stodoly jsou ve vlastnictví žalobce, dále že třetí žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem dohodu na jejich vydání, a dále byla zamítnuta žaloba na určení, že pozemky č. 58/1 a 58/4 ve V. jsou ve vlastnictví žalobce, se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.7.2005, čj. 9 Co 371/2004-268, ve vztahu k prvým dvěma žalovaným zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26.3.2004, čj. 7 C 68/93-222, se v části výroku označeného I., jímž byla zamítnuta žaloba na přechod vlastnického práva ke stodolám postaveným na pozemcích č. 58/1 a 58/4 ve V. na žalobce, a ve výrocích o nákladech řízení označených jako VI., V. a VI., zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se několika různými návrhy domáhal obnovení svého původního vlastnictví ke shora uvedeným stodolám, jež tvořily původně součást zemědělské usedlosti, k níž uplatnil restituční nárok na vydání podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Usedlost, jež byla v jeho vlastnictví, převzal stát na základě výroku o propadnutí jeho majetku v trestním řízení vedeném proti němu pro trestný čin opuštění republiky, přičemž po roce 1989 byl tento rozsudek zrušen. Okresní soud v Litoměřicích opakovaně jeho návrhy zamítl, naposledy rozsudkem ze dne 26.3.2004. Dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní závěr na žalobě na určení neplatnosti smlouvy, kterou byly obě stodoly v roce 1990 prodány prvým dvěma žalovaným, ani na určení svého vlastnictví k nim, že návrh na přechod vlastnického práva žalovaných podle §8 odst. 1 zákona o půdě byl podán po uplynutí prekluzivní lhůty, a výrok o stanovení povinnosti třetího žalovaného k vydání stodol žalobci ani není v kompetenci soudu.
Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný a doplnil jeho právní argumentaci o důvody, obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou. Žalobce se mohl domáhat ve vztahu k prvým dvěma žalovaným jako fyzickým osobám pouze návrhem na přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě jako speciálního předpisu, tento návrh však podal po uplynutí lhůty původně stanovené zákonem, tj. do 31.12.1992; v uplatnění tohoto nároku mu nic nebránilo – od počátku si byl vědom toho, že stodoly byly prodány prvým dvěma žalovaným. Uplatnění nároku tedy nezáviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu a na žalobce se proto nevztahuje lhůta k uplatnění návrhu podle §8 odst. 1 zákona o půdě, stanovená uplynutím 6 měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým mu nebyly stodoly vydány. Navíc vyslovil odvolací soud názor, že i pokud by bylo možno dovozovat konec lhůty k uplatnění tohoto nároku uvedeným způsobem, nevztahovalo by se to na žalobce, který mohl nárok uplatnit do 31.12.1992, a když tak neučinil, nemůže svá práva dovozovat z ustanovení, jež nabylo účinnosti až dnem 1.7.1993.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jež posléze naplnil formálními náležitostmi a věcnými argumenty jeho právní zástupce. Uplatňuje nesprávné právní posouzení věci, pokud soudy dospěly k závěru, že návrh podle §8 odst. 1 zákona o půdě byl uplatněn po ukončení prekluzivní lhůty, protože pozemkový úřad v L. teprve 2.2.2005 rozhodl, že žalobce není vlastníkem parcel č. 58/1 a 58/4 a staveb na nich postavených s odůvodněním, že tyto nemovitosti nabyli manželé Č. smlouvou ze dne 13.8.1990 a dnes jsou v katastru nemovitostí evidovány na prvního žalovaného. Protože žaloba na přechod jejich vlastnického práva byla podána 29.4.1999, stalo se tak před vydáním tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Třetí žalovaný podal k dovolání písemné vyjádření, že odvolací soud se podrobně otázkou prekluze práva žalobce podle §8 odst. 1 zákona o půdě zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal. Upozornil též na to, že vztahu k třetímu žalovanému není žaloba v tomto bodu důvodná pro nedostatek jeho pasivní legitimace.
Dovolací soud, když shledal, že dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené zákonem, se zabýval jeho přípustností. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl sice jeho třetím rozsudkem v této věci, soud prvního stupně však rozhodoval i v předchozích rozsudcích shodně, tj. zamítnutím návrhů žalobce. Dovolání není tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Přípustné je jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Takovýto význam dovolací soud neshledal v otázkách, týkajících se nároků uplatněných podle občanského zákoníku, když odvolací soud se řídil právním názorem obsaženým ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu a další judikatuře. Pokud tedy odvolací soud potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně, týkající se těchto návrhů, nebylo dovolání shledáno přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. bylo odmítnuto.
Za zásadně významný po právní stránce však dovolací soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že nárok podle §8 odst. 1 zákona o půdě, uplatněný žalobcem 29.4.1999, byl prekludován. Tento závěr není zastáván v běžné judikatuře soudů, ani v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud sice správně na tuto problematiku aplikoval ustanovení §8 odst. 2 zákona o půdě, nesprávně je však vyložil. Dovolací soud zastává názor, že toto ustanovení nevylučuje z možnosti uplatnit návrh podle §8 odst. 1 tohoto zákona ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí, a to ani v případech, kdy oprávněná osoba po zjištění, že nemovitost byla převedena na fyzickou osobu, mohla toto právo uplatnit již v původně stanovené lhůtě do 31.12.1992. To dovozuje jednak z doslovného znění ustanovení ve znění platném v roce 1999, jakož i z historických souvislostí. Toto ustanovení zní: „Návrh podle odstavce 1 může být uplatněn nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé, nebo od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí, jinak právo zanikne“. Zákon zde klade obě možnosti vedle sebe – prvou zejména pro případ, že oprávněná osoba návrh na vydání nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby u pozemkového úřadu neuplatnila, druhou pro případ, že návrh na její vydání uplatnila a pozemkový úřad o návrhu pravomocně nerozhodl do vypršení doby, původně stanovené pro uplatnění nároku podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Je známo, že v mnoha případech byly okolnosti, týkající se vlastnictví nemovitostí, k nimž byl uplatněn restituční nárok, nejasné, a k rozhodnutí pozemkového úřadu došlo až po letech. To se v daném případě například týkalo pozemků, na nichž byly vybudovány obě stodoly, patřící k původní zemědělské usedlosti žalobce, když pozemky nebyly výslovně spolu se stodolami prodány. Pozemkový úřad opakovaně, a posléze i pravomocně, rozhodl o jejich vydání žalobci. Teprve v roce 2005 vydal nové rozhodnutí, jímž rozhodl ohledně obou stodol, ale nově i ohledně pozemků záporně, tj. že žalobce není jejich vlastníkem. Dovolací soud tedy nepovažuje za správnou úvahu odvolacího soudu, že lhůta pro uplatnění nároku podle §8 odst. 1 zákona o půdě, stanovená šesti měsíci od rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, přichází v úvahu jen v případě, že právo záviselo a rozhodnutí pozemkového úřadu; tato podmínka je totiž stanovena pro nároky na náhradu živého a mrtvého inventáře podle §20 odst. 5 zákona o půdě, nikoli pro nároky podle §8 odst. 1 tohoto zákona.
Dovolací soud proto uzavřel, (obdobně jako např. v rozsudku ze dne 15.3.2000, sp.zn. 24 Cdo 82/99), že právo podle §8 odst. 1 zákona o půdě mohlo být uplatněno nejen do 31.12.1992, ale i později, (pokud byl uplatněn u pozemkového úřadu nárok na vydání předmětné nemovitosti), tj. do šesti měsíců od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, že nemovitost nelze vydat. Jestliže tedy žalobce uplatnil u pozemkového úřadu nárok na vydání obou stodol, a pozemkový úřad o jejich nevydání rozhodl až v roce 2005, byl jeho návrh, podaný v roce 1999, učiněn před uplynutím prekluzivní lhůty.
Protože tedy dovolací soud neshledal uvedený právní závěr rozhodnutí odvolacího soudu správným, zrušil v příslušné části jeho rozsudek ve vztahu k prvým dvěma žalovaným podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., a současně ze stejných důvodů zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení. V něm se bude soud zabývat věcnou stránkou, tj. zda byla naplněna některá ze skutkových podstat vedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud nově rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu