ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.767.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 767/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně Z. C., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ P. f. Č. r. a 2/ Č. s. l., s.p. o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 46/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2005, čj. 24 Co 59/2005-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, čj. 24 Co 59/2005-73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. října 2004, čj. 14 C 46/2003-46, se zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) napadla žalobkyně správnost rozhodnutí pozemkového úřadu – Magistrátu m. P. ze dne 15.7.2002, jímž bylo rozhodnuto, že není vlastnicí pozemku č. 440 v katastrálním území K., který je nyní částí parcel č. 2547 – ostatní plochy, č. 2548 – ostatní plocha, a č. 2551/1 – ostatní plocha. Rozhodnutí bylo vydáno na základě návrhu žalobkyně na vydání tohoto pozemku v řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Pozemkový úřad vyslovil názor, že pozemek nelze vydat s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě proto, že zčásti zahrnuje startovací dráhu a zčásti s ní souvisí a je nezbytně nutný k zajištění jejího provozu. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasila a uváděla, že pozemek nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24.6.1991 zastavěn. K stavebním pracím, které byly prováděny až po tomto datu, dávala souhlas jako oprávněná osoba v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, kterou se zavázala předmětný pozemek prodat prvnímu žalovanému poté, co jí bude vydán v řízení před pozemkovým úřadem. Domáhala se proto, aby soud vydal kladné rozhodnutí o jejím návrhu učiněném ve správním řízení, tj. aby rozhodl namísto něj, že je vlastnicí zmíněného pozemku.
Obvodní soud pro Prahu 6 shledal rozhodnutí pozemkového úřadu správným a žalobu proto zamítl.
Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shledal správným jeho právní závěr, že vydání pozemku, který je dnes částí tří nově vzniklých pozemků, oprávněné osobě, brání okolnost, že již ke dni 31.12.1980 procházela na pozemku 2548, dnes označeném jako ostatní dopravní plocha, vzletová a příletová dráha 07/25, později označená jako RWY 06/24, a práce realizované po roce 1991 byly provedené na stavbě již existující. Dnešní parcely č. 2547 a 2551/1 v katastrálním území R. zasahují původní pozemek č. 440 v K. v ochranných pásmech vzletových a přistávacích drah, jež byla stanovena dle tehdy platného zákona č. 47/1956 Sb. Podle výnosu Federálního ministerstva dopravy odpovídá ochranné pásmo požadavkům jím stanoveným tak, že překrývá původní pozemek č. 440 v K. a jde tedy o pozemky zastavěné, a to i k datu 24.6.1991.
Odvolací soud uzavřel, že tyto závěry soudu prvního stupně jsou správné, a že na původním pozemku č. 440 v K. dnes pozemcích č. 2548, 2547 a 2551/1 v R. stojí stavba, která byla zahájena před 24.6.1991 a realizována v 80. letech jako VPD, a nyní jde o RWY 06/25, případně bezprostředně sousedí s letovou dráhou a nacházejí se v ochranném pásmu náležejícímu k letové dráze, takže jsou nezbytně nutné k provozu této stavby. Odvolací soud nepovažoval za rozhodující důkazy, nabízené žalobkyní o tom, že stavební práce byly na zmíněném pozemku prováděny po roce 1991, protože zaujal názor, že tyto práce se vztahovaly ke stavbě již existující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci soudem podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Soudy podle ní nesprávně vyložily zákon a navíc na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Opíraly se mj. o změnu magnetické deklinace provedenou v roce 1993, když dovodily, že stavba letecké dráhy zasáhla i pozemek č. 440, ač výkon zeměměřičských činností při výstavbě liniové stavby neodpovídal normám, a k převodu vlastnictví k pozemku č. 440 došlo až po vydaném rozhodnutí Speciálního stavebního úřadu pro letecké stavby. Dovolatelka se zabývá nedodržením náležitostí stavebního řízení a nedostatečně zpracovanou zeměměřičskou činností při výstavbě, a namítá, že soudy nepřihlížely k jejím argumentům, zejména nezajistily příslušnou dokumentaci stavby se stavebním povolením, souhrnnou technickou zprávou, vyznačením hranic pozemků ve stavebním výkresu a jinou dokumentaci, která by umožnila posoudit stavební a ochranná zatížení pozemku č. 440 do roku 1991. Na pozemku nebyla zaznamenaná žádná stavba a druhý žalovaný také až v roce 1995 odůvodňoval připravovanou koupi pozemku od žalobkyně tím, že na něm bude realizována stavba. Soud se ostatně opíral zejména o zprávy a blíže neověřené dokumenty žalované strany a nezajistil tak nestranný a spravedlivý proces. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný, (který rozhodnutí pozemkového úřadu nepovažoval za správné a navrhoval, aby žalobě bylo vyhověno), ani druhý žalovaný, se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem. Jeho přípustnost je možná jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolání je tedy přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru dovolací soud dospěl, protože odvolací soud sice použil při svém rozhodování správný právní předpis, jímž je ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, ale nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, i Ústavního soudu, jej vyložil při posuzování zastavěnosti pozemku, jehož vydání žalobkyně požadovala podle §6 odst. 1 a §9 zákona o půdě. Oprávněnost základního nároku žalobkyně podle těchto ustanovení nebyla v řízení sporná.
Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že zákon o půdě je zákonem speciálním ve vztahu k jiným normám, a to nejen normám správního práva, ale i hmotného občanského práva (viz §1 odst. 3 zákona o půdě), všude tam, pokud tento zákon právní vztah výslovně upravuje. Tak je tomu právě ve stanovení podmínek, kdy pozemek oprávněné osobě vydat proto, že byl zastavěn. Rozhodující proto není, zda byl tento pozemek začleněn do jiného pozemku nebo nově označen, ale okolnost, zda byl jako určitá část zemského povrchu zastavěn před 24.6.1996, resp. zda k tomuto dni byla na něm stavba alespoň započata. Otázkou, co je stavba, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze dne 11.4.1999, sp.zn. 28 Cdo 572/99, ze dne 28.2.2006, sp.zn. 22 Cdo 1118/2005) a v již konstantní své judikatuře zastává názor, že stavbou nelze rozumět pojem dynamický, směřující k uskutečnění díla, ale statický, jako věc v právním smyslu. Z hlediska ustanovení zákona o půdě je proto rozhodující, zda ke dni 24.6.1991 byla stavba vzletové a příjezdové dráhy vybudována na ploše, představující část původního pozemku č. 440 v K., resp. bylo s touto stavbou reálně započato. Není důvodem nevydání pozemku, jestliže stavba dráhy byla v té době vybudována na pozemku jiném, byť i sousedícím. Z hlediska zákona o půdě pak není rozhodující, že novou stavební činností byla původní dráha rozšířena tak, že se stavba (pokud šlo o stavbu z hlediska shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu) realizovala též na předmětném pozemku, pokud ke stavební činnosti došlo až po 24.6.1991.
S tím souvisí i posouzení charakteru části původního pozemku, dnes označených jako ochranné pásmo. V dané věci není zřejmě pochyb o tom, že původní pozemek, jehož část dnes tvoří část ochranného pásma přistávací a vzletové dráhy, není zastavěn. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že tím je naplněno ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle něhož nelze vydat část pozemku se stavbou bezprostředně související, jež je nezbytně nutná pro provoz stavby. Původní ustanovení §11 odst. 1 písm. c) takové omezení práva na vydání původního pozemku neobsahovalo a bylo do něj vloženo až novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1.7.1993. Dovolací soud nepochybuje o tom, že toto ustanovení, jež omezilo právo na vydání části pozemku, se vztahuje i na případy, kdy k vydání pozemku ještě ke dni 1.7.1993 nedošlo, nelze je však aplikovat jinak než ve vztahu k základní větě tohoto ustanovení, tj. ke stavbě, která byla vybudována na původním pozemku před 24.6.1993. Navíc zákonodárce zřejmě tím, že nově hovořil jen o části původního pozemku, nezastavěného stavbou, ale nezbytně nutnou pro provoz stavby, se snažil toto omezení minimalizovat. Kdy jde o část pozemku nezbytně nutnou pro provoz stavby, bude záležet na posouzení konkrétního případu – jde v prvé řadě nesporně o případy, kdy bylo třeba obsluhovat budovu, stroje a zařízení a šlo zejména o přístupové cesty, manipulační plochy a pod. Dovolací soud zastává názor, že ochranná pásma, zřízená podle správních předpisů, nelze automaticky považovat za nezbytně nutná k provozu stavby a že jde o otázku odbornou, kterou v konkrétním případě je třeba posoudit. Obdobné případy pozemků, jejichž režim je regulován zvláštními předpisy, totiž řeší zákon o půdě v ustanovení §11 odst. 3 odlišně, a ponechává na vůli oprávněné osoby, zda pozemek převezme (včetně omezení, které z takového režimu pro ni vyplývají), nebo bude požadovat převod jiného pozemku ve vlastnictví státu.
Uvedené úvahy vedou k tomu, že je třeba nejprve objektivními důkazy zjistit, zda a na které části původního pozemku č. 440 byla ke dni 24.6.1991 vybudována stavba, a zda zbývající, stavbou v té době nedotčená část původního pozemku byla nezbytně nutná k provozu stavby, případně v jakém rozsahu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovoval názor, že výkladu restitučních předpisů je třeba věnovat zvláštní pozornost a mít na zřeteli, že jejich účelem je náprava křivd z minulosti. Nelze je proto vykládat zužujícím způsobem, jakým je např. posuzování staveb, provedených na původních pozemcích po dni účinnosti zákona o půdě, byť jimi měla být rozšířena stavba do té doby existující na jiném původním pozemku. Dovolací soud v konkrétním případě shledal, že pro zjištění, zda tomu tak bylo v konkrétním případě, chybí dostatečné objektivní důkazy, jimiž jsou např. geodetické dokumenty zpracované před 24.6.1991, doklady stavebního úřadu o tom, zda dráha, vybudovaná před tímto dnem, byla vystavěna i na původním pozemku č. 440 v K. a v jakém rozsahu. V tom spatřuje vadu řízení, bez jejíhož odstranění nelze věc objektivně posoudit.
Z uvedených důvodů se dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu a jeho rozhodnutí zrušil podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Stejné důvody se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, jehož rozsudek byl proto rovněž zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení podle §243b odst. 3 o.s.ř. V novém rozhodnutí bude nově rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu