ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.101.2006.1
sp. zn. 29 Odo 101/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České konsolidační agentury, proti žalovaným 1) V. H., 2) J. K., 3) M. H., a 4) V. H., o zaplacení částky 149.636,80 Kč s příslušenstvím a částky 1.279,73 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 298/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005, č.j. 8 Co 434/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 2. března 2005, č.j. 16 C 298/2004-44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí částku 149.636,80 Kč s 12,55% úrokem z částky 93.198,62 Kč od 18. června 2004 do zaplacení, s 12,45% úrokem z prodlení z částky 93.198,62 Kč od 18. června 2004 do zaplacení a s 25% úrokem z prodlení z částky 47.091,26 Kč od 18. června 2004 do zaplacení, s tím, že „plněním kteréhokoliv ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost dalšího žalovaného“. Dále zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému o zaplacení částky 1.279,73 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že K. b., a. s. (dále jen „banka“) se zavázala na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. října 1999 č. 80099210482 poskytnout prvnímu žalovanému úvěr ve výši 101.000,- Kč na nákup dopravního prostředku, přičemž druhá, třetí a čtvrtý žalovaní prohlásili, že uspokojí věřitele (banku), jestliže první žalovaný nesplní svůj závazek k úhradě jistiny a příslušenství plynoucí ze smlouvy o úvěru. Podle soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo prokázat, že banka a žalobkyně uzavřely smlouvy o postoupení pohledávek č. 9500 2018-04 a č. 9500 2036-04, datované dne 17. července 2004, na základě kterých mělo dojít „k převodu pohledávek, o něž v řízení jde“. O této skutečnosti přitom nemohla být žalobkyně poučena, neboť se k jednání nařízenému na den 2. března 2005 nedostavila a souhlasila s tím, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Dále se - pokračoval soud prvního stupně - žalobkyni nepodařilo prokázat, že se „úvěr“ stal splatným ke dni 25. ledna 2001. Jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že je právní nástupkyní banky jako věřitelky ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. srpna 2005, č.j. 8 Co 434/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. K námitce o porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zdůraznil, že žalobkyně se zbavila možnosti být ve smyslu tohoto ustanovení poučena, neboť se nedostavila k jednání a „v omluvě“ vyslovila souhlas s tím, aby věc byla projednána v její nepřítomnosti. Opodstatněnou neshledal ani výhradu dovolatelky, podle které tato nabídla důkazy vztahující se k postoupení pohledávky, když takové důkazní návrhy byly - v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř. - učiněny až v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [odstavec 2 písm. a)].
Dovolatelka zejména namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene, aniž „se zabýval skutkovou stránkou věci“. Přitom nepřihlédl k předloženým důkazům a „zcela odmítl důkazy ve formě neověřených listin“. V této souvislosti odkazuje dovolatelka i na skutečnost, že soud první stupně ve věci rozhodl platebním rozkazem, který by „v případě nesplnění formálních náležitostí žaloby nemohl být vydán“. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se spokojil toliko s obsahem spisu zaslaným mu soudem prvního stupně, aniž by zvážil i skutečnost, že spis může být neúplný. Potud poukazuje na fotokopie smluv o postoupení pohledávek, jimiž svou aktivní věcnou legitimaci prokazovala.
Proto žalobkyně požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Jelikož dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, poukazujíc na vady řízení při provádění dokazování a na nedostatky ve skutkových zjištěních, tj. namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., je nepochybné, že uplatňuje dovolací důvody, které přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé založit nejsou.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu