ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.102.2005.1
sp. zn. 29 Odo 102/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. B., proti žalovanému Ing. J. B., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 236/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2004, č. j. 14 Co 53/2003-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného JUDr. H.A.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 17.10.2002, č. j. 6 C 236/2000-81, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí - stavby občanské vybavenosti č. p. 3610, na pozemku zastavěná plocha parcelní číslo 4854 a zastavěné plochy parcelní číslo 4854, zapsaných na listu vlastnictví číslo 5242 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu v P. a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.450,- Kč.
Soud dospěl k závěru, že podmínka naléhavosti právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je splněna, neboť rozhodnutím lze dosáhnout shody mezi žalobcovým tvrzením o jeho výlučném vlastnictví k uvedeným nemovitostem a zápisem v katastru nemovitosti, kde jsou uváděni oba účastníci jako podíloví spoluvlastníci. Vycházel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví nemovitostí dražbou podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na právnické nebo fyzické osoby, a jako výlučný vydražitel byl uveden v dražebních listinách, tj. v protokolu o průběhu dražby a v potvrzení o dražbě. Žalovaný byl do uvedených listin připsán až dodatečně. Vyslovil názor, že rozhodující jsou skutečnosti dané v době konání dražby (16. 3. 1991), kdy byl žalobci, který jednal sám za sebe, udělen příklep. Tento závěr nemůže podle soudu ovlivnit ani žalovaným tvrzená smlouva o konsorciu, která je neplatná, takže nemohla vést ke vzniku spoluvlastnických práv k nemovitostem. Bez ohledu na (ne)platnost této smlouvy nemůže být samo o sobě podstatné případné finanční přispění žalovaného na dražební jistotu a jeho účast v dalších právních úkonech, v nichž jsou oba účastníci deklarováni jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí. Takové právní úkony nemohou být nabývacím titulem vedoucím ke vzniku spoluvlastnictví.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6.155,- Kč. Odvolací soud poukázal na to, že z protokolu o veřejné dražbě ze dne 16. 3. 1991 (odůvodnění nesprávně zmiňuje rok 2001) bylo zjištěno, že za původní text, v němž byl jako vydražitel uveden žalobce, bylo dopsáno jméno žalovaného jako druhého vydražitele a tento text byl podepsán oběma účastníky, zástupci organizace, licitátorem, zástupcem komise a zástupcem města. Dopsání protokolu o veřejné dražbě o osobu žalovaného jako vydražitele bylo provedeno na základě zmocnění pracovnice Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci se souhlasem obou účastníků projeveným jejich podpisem na uvedeném protokolu. Je zřejmé, že účastníci jednali jako společníci dražby na základě ústní smlouvy. Žalovaný se fakticky účastnil dražby jako společník žalobce, který jej v průběhu licitace přijetím nejvyššího podání zastupoval. Tento závěr je v souladu se smlouvou o konsorciu a vyplývá i ze skutečnosti, že oba účastníci učinili nemovitosti předmětem zástavního práva a za tím účelem čestně prohlásili, že jsou jejich spoluvlastníky. Rovněž ve specifikaci podnikatelského záměru vystupovali účastníci jako spolumajitelé a v prohlášení ze dne 12. 5. 1992 oba uvedli, že nemovitosti jsou jejich majetkem rovným dílem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání s tím, že odvolací soud učinil o věci nesprávný právní závěr. Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že dne 16. 3. 1991 byl udělen příklep pouze jemu. Právní řád pak nezná změnu vlastnictví tím, že budou doplňovány protokoly a potvrzení vztahující se k dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. Takové doplňování listin je právně irelevantní a nemůže založit spoluvlastnický vztah dalšího subjektu k vydražené nemovitosti. Pokud se žalovaný odvolává na smlouvu o konsorciu, jde o smlouvu neplatnou, neboť nebyl odstraněn rozpor v datu jejího uzavření a tehdejší konsorcium nebylo právnickou osobou. Záměr účastníků spočíval v tom, že budou dražit každý jednu provozovnu a vzájemně si budou při dražbách, zejména při zajištění úvěru, nápomocni. První prodejnu vydražil žalobce, při další dražbě byl žalovaný neúspěšný.
Dovolatel dále namítá, že listiny sepsané po udělení příklepu, které vzal krajský soud za důkaz ve prospěch měnícího rozhodnutí, nemohou navodit právní stav, na jehož základě by se žalovaný mohl stát spoluvlastníkem vydražených nemovitostí. Prohlášení obsažené v dopisech dovolatelova zmocněnce, o tom, že jde o podílové spoluvlastnictví, bylo učiněno z nutnosti tvrdit určité skutečnosti vzhledem k aktuálním událostem a jednáním při rozpadu sdružení mezi účastníky, zejména pak proto, že dopisy koncipoval advokát, který měl za úkol řešit rozpad sdružení a jemuž nebyly detailně známy dřívější vztahy účastníků. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že byl žalovaným zmocněn k účasti na dražbě a že dražil i ve prospěch žalovaného; proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že dovolatel nedefinuje, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci a která právní norma byla nesprávně vyložena. Poukázal též na nález Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 21, pod pořadovým číslem 17 (jde o nález ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000), který podle něj vyvrací dovolatelův názor, že by nemohla existovat dohoda o provedení dražby a z toho vyplývající vznik podílového spoluvlastnictví. Navrhl proto, aby dovolaní bylo jako zjevně bezdůvodné zamítnuto.
V posuzované věci je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozdílnost právního závěru odvolacího soudu a soudu prvního stupně spočívá v řešení otázky, zda lze vydražit provozní jednotku ve veřejné dražbě, provedené v tzv. malé privatizaci podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s právními účinky nejen pro vydražitele, nýbrž i pro třetí osobu a zda na základě toho vznikne podílové spoluvlastnictví této další osoby s vydražitelem k vydražené provozní jednotce.
Ze skutkových zjištění, učiněných oběma soudy, se podává, že předmětem dražby byla provozní jednotka podniku Potraviny B., závod P. a podniku Restaurace a jídelny P., a to restaurace a samoobsluha L. a O. v P. Podle protokolu č. 6/1991/701 o průběhu veřejné dražby konané dne 16. 3. 1991 vydražil tyto provozní jednotky spolu s pozemky žalobce. Okresní privatizační komise vydala podle §12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. a §12 odst. 1 zákona č. 500/1990 Sb. potvrzení o tom, že vydražitelem uvedených provozních jednotek se stal žalobce. V tomto potvrzení bylo dodatečně uvedeno „potvrzení doplněno dozorcem dražby ze dne 16. 3. 1991, na základě zmocnění JUDr. E. H., ředitelkou odboru M. a P v přítomnosti J. N., člena OPK, neboť oba účastníci jednali jako plněprávní účastníci dražby na základě ústní smlouvy (nebyla předložena v den dražby písemně). Tuto skutečnost stvrzují jmenovaní svým podpisem.“ V kartě vydražovaných provozních jednotek byl jako vydražitel uveden žalobce s tím, že dne 15. 4. 1991 doplatil vydraženou cenu 3,157.000,- Kč.
Ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. přechází vlastnictví k věcem vydraženým ve veřejně dražbě na vydražitele příklepem licitátora.
Při dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí licitátor nabídku věci k prodeji za vyvolávací cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy ve smyslu §9 odst. 1 tohoto zákona završuje (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Licitátor je pouze organizátorem dražby. Rozhodné v daném případě je, zda na straně kupující žalobce dražil předmětnou provozní jednotku nejen svým jménem, ale i jménem žalovaného (na základě vzájemné dohody), tedy, zda smluvní vůle účastníků zakládala společné vydražení provozní jednotky a vznik podílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud se pak podle Nejvyššího soudu přiléhavě vypořádal se zjištěními o krocích, jimiž účastníci po dražbě navenek potvrzovali existenci spoluvlastnictví (podpis dodatku v potvrzení o veřejné dražbě, písemné prohlášení z 12. 5. 1992, prohlášení ze dne 10. 8. 1992, zástavní smlouva z 10. 8.1992, dopisy ze dne 2. 10. 1996, 17. 2. 1997 a 13. 3. 1997).
Úsudek odvolacího soudu, že okresní privatizační komise napravila pochybení, k němuž došlo při veřejné dražbě, takže předmětnou provozní jednotku vydražili společně žalobce a žalovaný, vede k závěru, s níž se dovolací soud ztotožňuje, totiž k závěru, že žalobce není výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. Nejvyšší soud nadto připomíná, že závěr, podle kterého provozní jednotku, privatizovanou ve veřejné dražbě může dražitel vydražit i do podílového spoluvlastnictví osoby, která jako dražitel při dražbě nevystupovala, učinil již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 29 Cdo 2532/98 a obdobně se vyslovil i Ústavní soud v cit. nálezu sp. zn. IV. ÚS 67/2000.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není. Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení - je ve shodě s ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného. Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §5 písm. b/ a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 10.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 5.075,- Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. prosince 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu