ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1022.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1022/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně G., a. s., proti žalovaným 1) Ing. Dr. J. D., 2) S. N. H., státnímu podniku, a 3) K. r. a. s., o zaplacení částky 16,556.904,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 103/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2005, č.j. 6 Cmo 283/2004-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2002, č.j. 9 Cm 103/96-144, ve znění usnesení ze dne 11. listopadu 2002, č.j. 9 Cm 103/96-155 a usnesení ze dne 14. února 2002 (správně 14. února 2003), č.j. 9 Cm 103/96-164, uložil prvnímu a druhému žalovaným zaplatit žalobkyni částku 4,900.000,- Kč, s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I.), žalobu, jíž se žalobkyně proti třetí žalované domáhala zaplacení částky 4,900.000,- Kč společně a nerozdílně s prvním a druhým žalovaným, zamítl (výrok II.), prvnímu a druhému žalovanému uložil zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení státu částku 9.690,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV. a V.).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy předchozí rozsudek ze dne 2. října 2000, č.j. 9 Cm 103/96-79, jímž uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 16,434.912,10 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 15.838,39 Kč od 13. dubna 1999 do zaplacení, druhému a třetí žalovaným částku 4,900.000,- Kč, s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnit ostatním, byl k odvolání druhého a třetí žalovaných usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001, č.j. 6 Cmo 48/2001-95, ve vztahu k druhému a třetí žalovaným zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že ředitel právního předchůdce druhého žalovaného (S. r. K., státního podniku) podepsal dne 27. dubna 1992 prohlášení ručitele k závazku prvního žalovaného do výše 4,900.000,- Kč ze smlouvy o úvěru č. P-ÚS/92/224 uzavřené dne 24. dubna 1992. Vznikl tak platný ručitelský závazek podle §303 a násl. obchodního zákoníku a druhý žalovaný jako právní nástupce ručitele má z titulu ručení povinnost zaplatit žalobkyni částku 4,900.000,- Kč. Zamítnutí žaloby proti třetí žalované soud prvního stupně odůvodnil nedostatkem její pasivní věcné legitimace, když ručitelský závazek privatizací S. r. K., státního podniku na tuto nepřešel.
K odvolání druhého žalovaného (směřujícího proti výroku ve věci samé i proti výrokům o nákladech řízení) a třetí žalované (proti výroku o nákladech řízení mezi žalovanými) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2005, č.j. 6 Cmo 283/2004-203, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni 196.000,- Kč a odvolání druhého žalovaného proti zbývající části rozsudku (tj. proti výroku o zamítnutí žaloby proti třetí žalované) odmítl; ve vztahu ke třetí žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil zaplatit třetí žalované částku 209.626,40 Kč (první výrok). Dále rozhodl, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení třetí žalované ve výši 450,- Kč (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že druhý žalovaný jako ručitel má povinnost zaplatit žalobkyni část dluhu prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. dubna 1992 v rozsahu 4,900.000,- Kč, s tím, že plněním prvního žalovaného zaniká v rozsahu poskytnutého plnění i povinnost plnění druhého žalovaného.
Neakceptoval námitku druhého žalovaného, podle níž je takový závazek nad rámec „dlužné částky“, neboť v rozsahu plnění poskytnutého „na závazek druhého žalovaného“ se snižuje povinnost k plnění, k níž byl pravomocně zavázán první žalovaný.
Výhradu, že ručitelské prohlášení je s ohledem na výpověď tehdejšího ředitele S. r. K., státního podniku, J. V. nevěrohodné, neshledal s odkazem na závěry znalce o pravosti podpisu jmenovaného na ručitelském prohlášení oprávněnou. Věrohodnost ručitelského prohlášení pak nezpochybňuje - pokračoval odvolací soud - ani okolnost, že bylo vyhotoveno doplněním údajů do formuláře, když takový postup není v rozporu se zákonem ani smluvním ujednáním stran a rozdílnost data uzavření smlouvy o úvěru a podepsání ručitelského prohlášení není významná, neboť právní důsledky ručitelského prohlášení nejsou závislé na tom, kdy bylo podepsáno.
Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku o neprovedení výslechu svědka D. k ručitelskému závazku společnosti T. a. s., když druhý žalovaný tento důkaz k prokázání svých tvrzení nenavrhl a pokud byl navržen třetí žalovanou, pak její obrana byla prokázána jinými důkazy a tato žalovaná byla ve sporu úspěšná. Stejně tak nepřisvědčil výtce, podle níž nebyl proveden výslech prvního žalovaného s odkazem na ustanovení §131 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož lze účastníka řízení vyslechnout pouze s jeho souhlasem a nedostavil-li se první žalovaný ani k jednomu jednání před soudem prvního stupně, dal dostatečně najevo nezájem o řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Vadu řízení dovolatel spatřuje ve vadně podané žalobě, o níž bylo rozhodnuto, aniž by žalobkyně byla vyzvána k její úpravě, v důsledku čehož bylo žalobkyni přiznáno více, než se v řízení domáhala. Celkový dluh ze smluv o úvěru činí 16,556.904,06 Kč, přičemž je zajištěn ručením do částky 4,900.000,- Kč. Domáhala-li se žalobkyně proti prvnímu žalovanému zaplacení částky 16,556.904,06 Kč a proti ostatním žalovaným zaplacení další částky 4,900.000,- Kč společně a nerozdílně, požaduje celkem 21,456.904,06 Kč.
Dovolatel považuje za nesprávný i postup soudu prvního stupně, jenž zavázal prvního žalovaného rozsudkem ze dne 2. října 2000, č.j. 9 Cm 103/96-79, k úhradě částky 16,434.912,10 Kč s příslušenstvím a rozsudkem ze dne 25. června 2002, čj. 9 Cm 103/96-144, k úhradě částky 4,900.000,- Kč, přestože jeho dluh činí pouze první z uvedených částek. V této souvislosti pokládá za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání prvního žalovaného.
Další vadu řízení dovolatel shledává v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy, které byly navrženy již v řízení před soudem prvního stupně. Potud namítá, že jde o důkazy přípustné ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť jimi měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatečně zjištěný skutkový stav pak - podle přesvědčení dovolatele - vyústil „do nesprávných právních závěrů“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Jelikož v době po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně změnila obchodní firmu z G., a. s. na G. M. B., a. s. (viz úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 5403), Nejvyšší soud označil žalobkyni v záhlaví tohoto usnesení v souladu s uvedenou změnou.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrady akcentující vady žaloby a neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění věrohodnosti ručitelského prohlášení. Je tak nepochybné, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož existence ale přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá založit není.
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele co do „postupu“ soudu prvního stupně, pokud jde o rozhodnutí, jimiž uložil povinnost k plnění prvnímu žalovanému. Případné pochybení v tomto směru totiž nemá na správnost závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a dovolatelem spočívá, žádný vliv.
Přestože dovolatel namítá i nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neuvádí, v čem konkrétně tuto nesprávnost shledává.
Jelikož dovolání druhého žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Vyjádřila-li se třetí žalovaná k dovolání, pak ani jí nebyly přiznány náklady dovolacího řízení, neboť účastnicí dovolacího řízení nebyla.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu