ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1030.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1030/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně P. a g. r. a l. f., a. s., proti žalovanému J. M., o zaplacení částky 2,388.697,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 110/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2005, č.j. 6 Cmo 318/2004-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2005, č.j. 6 Cmo 318/2004-128 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 24 Cm 110/2001-98, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 30,5% úroku z prodlení z částky 2,388.697,- Kč za dobu od 24. března 2000 do 14. října 2003 a 30,5% úroku z prodlení z částky 2,184.362,- Kč za dobu od 15. října 2003 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 24 Cm 110/2001-98, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2,184.362,- Kč (I. výrok), řízení o zaplacení částky 204.335,- Kč a 20% úroku z částky 2,388.697,- Kč za dobu od 24. března 2000 do zaplacení zastavil (II. výrok), žalobu o zaplacení 30,5% úroku (správně „úroku z prodlení“) z částky 2,388.697,- Kč od 24. března 2000 do 14. října 2003 a úroku (správně „úroku z prodlení“) 30,5% z částky 2,184.362,- Kč od 15. října 2003 do zaplacení zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok).
Podle soudu prvního stupně mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že A. P., a. s. (dále jen „banka“) a žalovaný uzavřeli 11. července 1995 smlouvu o úvěru reg. č. 176/95-704, ve znění následných dodatků, přičemž žalobkyně prohlášením o ručitelském závazku č.j. 1859/95-3115/1 ze dne 27. června 1995, ve spojení s ručitelským prohlášením ze dne 4. března 1997, prohlásila, že pohledávku banky z úvěrové smlouvy uspokojí, neučiní-li tak žalovaný, a to v rozsahu 70 % jistiny úvěru, tj. do částky 2,390.000,- Kč. V situaci, kdy na základě výzvy banky k plnění ručitelského závazku ze dne 6. srpna 1998 žalobkyně 23. března 2000 uhradila ve prospěch banky 2,388.697,- Kč a následně vyzvala žalovaného, aby jí tuto částku do 5. května 2000 zaplatil, dospěl soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §303, §306 odst. 1, §307 odst. 2, §308 a §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - k závěru, že žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na úhradu částky (po snížení v důsledku započtení vzájemných pohledávek) 2,184.362,- Kč.
Žalobou uplatněný nárok na úhradu úroků (správně „úroků z prodlení“) shledal soud prvního stupně nedůvodným, když žalobkyně v tomto směru požadovala - zastávaje právní názor, že nabyla práv banky ze smlouvy o úvěru - příslušenství v sazbě 30,5 % ročně (tj. v sazbě dohodnuté stranami smlouvy úvěru), aniž takové plnění z titulu ručitelského závazku bance poskytla.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. února 2005, č.j. 6 Cmo 318/2004-128, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v zamítavém výroku co do 30,5% úroku z prodlení z částky 2,388.697,- Kč od 24. března 2000 do 14. října 2003 a 30,5% úroku z prodlení z částky 2,184.362,- Kč od 15. října 2003 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v intencích ustanovení §308 obch. zák. ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele, tj. stává se místo uspokojeného věřitele novým věřitelem dlužníka, a to v rozsahu, v jakém uhradil jeho závazek. Jelikož žalobkyně bance neuhradila úroky z prodlení, nestala se ani věřitelkou ohledně takového „plnění“. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že ručiteli, který splnil závazek dlužníka, vzniká vlastní pohledávka vůči dlužníkovi na náhradu toho, co věřiteli plnil, přičemž součástí „náhrady za poskytnuté plnění“ nejsou ani případné náklady řízení vzniklé ručiteli ve sporu vedeném proti němu věřitelem, ani úroky z prodlení, na něž vzniklo věřiteli právo, jestliže ručitel plnil opožděně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka namítá, že splněním jejího ručitelského závazku vůči bance nedošlo k zániku závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru, nýbrž práva věřitele (banky) z tohoto závazku, včetně práva na příslušenství, jež bylo v této smlouvě sjednáno, přešlo „zákonnou cessí“ podle ustanovení §308 obch. zák. na žalobkyni.
Pro případ, že by tato její argumentace nebyla dovolacím soudem shledána opodstatněnou, odvolacímu soudu vytýká, že jí měl být přiznán úrok z prodlení „v zákonné výši jdoucí od prvního dne prodlení s plněním dle výzvy, tj. od 6. května 2000 do zaplacení“; v takovém případě - pokračuje dovolatelka - odvolací soud pochybil, když se otázkou úroků z prodlení v intencích podle §369 a §502 obch. zák. nezabýval a žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši nepřiznal.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a v témže rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný, maje právní závěry odvolacího soudu za správné, požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Jelikož dovoláním napadeným výrokem odvolacího soudu ve věci samé bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvého stupně, zabýval se Nejvyšší soud v prvé řadě řešením otázky, zda dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z pohledu dovolatelkou předestřené otázky, zda splněním ručitelského závazku došlo ve smyslu ustanovení §308 obch. zák. k přechodu práva věřitele na plnivšího ručitele, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že ručení je subsidiární a akcesorický právní vztah mezi ručitelem (tj. osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem, který slouží k zajištění věřitelovy pohledávky z hlavního právního vztahu (mezi věřitelem a dlužníkem) a jehož obsahem je závazek ručitele uspokojit konkrétní (ručením zajištěnou) pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Tím, že ručitel splní věřiteli dlužníkův dluh, zaniká právo věřitele domáhat se dále úhrady této pohledávky a to nejen vůči dlužníku, nýbrž (případně) i vůči dalším osobám, které tuto pohledávku svým majetkem zajišťovaly; jinak řečeno zanikla tím věřitelova pohledávka vůči dlužníku. Ručitel, který uhradil závazek dlužníka, se stává namísto „uspokojeného“ věřitele „novým“ věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek, a současně „vzniká ručiteli nové právo vůči věřiteli“. Plnivší ručitel tak nenabývá nárok, který měl věřitel vůči dlužníku, nýbrž nárok „nový“ na náhradu plnění poskytnutého věřiteli.
Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem s výše uvedeným judikatorním závěrem v souladu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky vzniku nároku ručitele vůči dlužníku na úhradu úroku z prodlení, když v tomto směru považuje právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, za rozporné s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že peněžitý závazkový právní vztah je obecně pojímán buď jako hlavní nebo vedlejší. Hlavním závazkovým právním vztahem je peněžitý závazkový právní vztah tehdy, jestliže jeho kauza směřuje přímo k zaplacení, respektive k získání určité částky peněz. Vedlejším a akcesorickým peněžitým závazkovým právním vztahem je závazkový právní vztah úrokový, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní. Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek (smluvní nebo zákonný) zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Přitom občanský zákoník (a v návaznosti na něj obchodní zákoník) rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním závazku, přičemž prodlením dlužníka s plněním peněžitého závazku nastává ze zákona změna obsahu právního poměru [tím, že vedle trvající povinnosti splnit závazek, vznikají i nová (další) práva a povinnosti] bez ohledu na to, zda dlužník prodlení zavinil.
Podle ustanovení §365 obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) dále určuje, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určena obdobně podle §502.
Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné (§502 odst. 1 obch. zák.).
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která nebyla [a ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] ani nemohla být zpochybněna, je zřejmé, že žalobkyně (plnivší ručitelka) vyzvala žalovaného (jehož závazek splnila), aby jí poskytnuté plnění ve lhůtě do 5. května 2000 zaplatil, přičemž žalovaný na uvedenou výzvu nereagoval.
Žalovaný se tak dostal do prodlení s plněním „nového“ peněžitého dluhu vůči žalobkyni (§365 obch. zák.) a ve smyslu ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. mu vznikla ze zákona povinnost platit z neuhrazené částky úroky z prodlení.
Právní závěr odvolacího soudu, který se omezil pouze na posouzení, zda žalobkyni (ne)přísluší úrok z prodlení za prodlení s plněním závazku dle smlouvy o úvěru (a to v sazbě v této smlouvě dohodnuté), a který se nezabýval, byť mu to tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se sporu umožňovala, důvodností žalobou uplatněného nároku na úhradu úroku z prodlení z titulu včasného nezaplacení žalobkyni „nově“ vzniklého nároku (viz argumentace shora), je tak neúplný a tudíž i nesprávný.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud - ve stejném rozsahu - i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu