ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1151.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1151/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Z. H., proti žalované ZD K. H. n. V. a. s., o zaplacení částky 224.281,27 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 73/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 167/2003-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 12 C 73/2001-86, Okresní soud v Příbrami (poté, co jeho první vyhovující rozsudek ze dne 2. října 2001, č. j. 12 C 73/2001, Krajský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 30. dubna 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované Z. s. P. u S., a. s., domáhal zaplacení částky 224.281,27 Kč. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že částku vymáhanou jako majetkový podíl z transformace družstva (Z. d. P.), nelze žalobci přiznat, neboť ten se stal účastníkem transformovaného družstva. Ustanovení §13 odst. 2 zákona. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen „transformační zákon“) přitom přiznává nárok na vydání majetkového podílu z transformace pouze osobám, které se nestaly účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 167/2003-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce, který byl členem družstva před transformací, se stal i členem transformovaného družstva, neboť z družstva nevystoupil a jeho členství v družstvu nezaniklo ani jiným způsobem (v této souvislosti odkázal též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 58). Zápis žalobce do evidence samostatně hospodařících rolníků a výpověď z nájmu nemovitostí užívaných družstvem, k zániku členství žalobce v družstvu nevedly. Podle odvolacího soudu mohlo členství v družstvu zaniknout toliko vystoupením na základě písemné odhlášky ve smyslu §28 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, což se nestalo. Žalobci proto nelze postupem dle §13 odst. 2 transformačního zákona vyplatit majetkový podíl z transformace družstva (potud odvolací soud odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1999, pod číslem 114).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaná v tomto ani v předcházejícím řízení (v němž po žalovaném vymohl náhradu za živý a mrtvý inventář) nikdy nenamítala, že by dovolatel byl členem družstva a že by neakceptovala skutečnost, že se nestal členem transformovaného družstva (žalované). Uvádí dále, že ohledně způsobu, jakým probíhala transformace, nebylo vedeno dokazování, když soud prvního stupně se spokojil s konstatováním z rejstříkového spisu, zejména z transformačního projektu (z nějž zjistil, že se dovolatel stal členem transformovaného družstva). To však je podle dovolatele v rozporu s jednáním obou účastníků i s poučením, jehož se mu dostalo pozvánkou na schůzi transformační rady s oprávněnými osobami, která se konala 18. a 19. září 1992 a na valnou hromadu, která se konala 31. října 1992. V této pozvánce - pokračuje dovolatel - byly osloveny všechny oprávněné osoby (tj. oprávněné osoby podle §14 transformačního zákona, tedy členové družstva k 30. listopadu 1991, vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku a občané, jejichž podíl na jmění družstva byl stanoven podle zvláštních předpisů). Všechny tyto oprávněné osoby obdržely členskou přihlášku (kterou se přihlašují za člena Z. o. d. P.) a byly upozorněny, že o návrhu, zda po transformaci má družstvo dále působit, mohou hlasovat pouze oprávněné osoby, které se přihlásí za člena družstva, s tím, že členství je dále podmíněno vložením členského vkladu, jehož výše bude zakotvena ve stanovách. Dovolatel nesouhlasil s jakoukoliv změnou družstva, proto se rozhodl, že okamžitě ukončí své členství v něm a na schůzi ani na valnou hromadu konanou 23. května 1992 nepřišel a přihlášku za člena žalované nepodal. Naopak, dovolatel oznámil, že v družstvu nehodlá dále setrvat a jeho jednání lze v tomto směru označit za okamžité vystoupení z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 162/1990 Sb.; podle poučení, jehož se mu dostalo, totiž členem žádného jiného (než původního) družstva býti nechtěl a nechtěl rovněž s transformací přejít na jiný typ družstva. Vystoupení žalobce z družstva bylo všeobecně známo, neboť ustanovení §30 zákona č. 162/1990 Sb. nepředepisuje žádnou zvláštní formu oznámení okamžitého vystoupení a na základě tohoto vystoupení začal žalobce se žalovanou (správně začala žalovaná se žalobcem) jednat jako s nečlenem. Až do rozhodnutí soudu prvního stupně nikdo nejednal v tom smyslu, že dovolatel není oprávněnou osobou, ale že jde o oprávněnou osobu podle §13 odst. 2 transformačního zákona. Žalovaná pak nikdy nepodala žalobu na neplatnost okamžitého vystoupení žalobce z družstva a nikdy též neprokazovala, že toto vystoupení nevzala na vědomí. Po celou dobu transformace naopak s dovolatelem jednala jako s nečlenem. Vzhledem k těmto skutečnostem - uzavírá dovolatel - se posouzení účasti dovolatele v transformaci odvolacím soudem jeví jako zcela nelogické a posouzení, že dovolatel nedal písemnou odhlášku podle ustanovení §28 zákona č. 162/1990 Sb., přehlíží ustanovení §30 uvedeného zákona, o které dovolatel ukončení svého členství u žalované opírá. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná má ve vyjádření dovolání za nepřípustné a navrhuje je odmítnout.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná zanikla a jejím procesním nástupcem se stala obchodní společnost ZD K. H. n. V. a. s., o čemž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 6. dubna 2006, č. j. 29 Odo 1151/2003-143, které nabylo právní moci 10. dubna 2006. Poté Nejvyšší soud jednal jako se žalovanou s označenou obchodní společností.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prověrku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem tudíž nelze provést způsobem uplatněným v posuzovaném dovolání, totiž tak, že dovolatel zde po skutkové stránce jinak (než odvolací soud) hodnotí provedené důkazy a na nesprávnost napadeného rozhodnutí usuzuje až z takto přetvořeného skutkového stavu. V podobě obsažené v dovolání nevystihují uplatněné argumenty po obsahové stránce dostatečně ani dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží právě k uplatnění výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Jestliže tedy odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že dovolatel neučinil žádný úkon směřující k ukončení jeho členství v družstvu a že toto členství nezaniklo dovolateli ani jiným způsobem, pak je správný i jeho právní závěr, že dovolateli, který se stal i členem transformovaného družstva, nelze postupem dle §13 odst. 2 transformačního zákona vyplatit majetkový podíl z transformace družstva. Ke skutkovým námitkám, jejichž prostřednictvím konstruuje dovolatel v dovolání závěr, že vůči družstvu učinil oznámení o okamžitém vystoupení z družstva, Nejvyšší soud poukazuje na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaného 10. června 2003, při kterém dovolatel k dotazu soudu výslovně prohlásil, že byl členem družstva k 30. listopadu 1989, že z družstva nevystoupil ani později a že se domníval, že členem družstva přestal být na základě výpovědi z nájmu pozemků.
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání opodstatněné není. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je - ve shodě s ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. - odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu