ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1473.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1473/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně H. b., a. s., proti žalovaným 1) JUDr. P. K., a 2) A. K., o zaplacení částky 280.743,61,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 207/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2005, č.j. 15 Co 918/2003-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 8. července 2003, č.j. 5 C 207/2002-77, ve znění opravného usnesení ze dne 22. prosince 2004, č.j. 5 C 207/2002-117, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 280.743,61 Kč s 8,6% úroky z úvěru a 15% sankčními úroky za období od 22. března 2002 do zaplacení, úroky z úvěru ve výši 33.135,27 Kč se sankčními úroky 23,6% za období od 22. března 2002 do zaplacení, částku 4.417,- Kč s 23,6% sankčními úroky od 22. května 2002 do zaplacení a částku 2.250,- Kč, to vše do tři dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.). Dále žalobu na zaplacení sankčních úroků „z úroku naběhlých“ od 22. března 2002 do zaplacení ve výši 23,6 % „z částky vypočtené dle bodu b) petitu na č.l. 39“ za dobu od 22. března 2002 do zaplacení a sankčních úroků „z poplatků naběhlých“ od 22. března 2002 do zaplacení ve výši 23,6 % „z částky vypočtené podle bodu h) petitu na č.l. 39“ za období od 22. března 2002 do zaplacení a sankčních úroků naběhlých do data 21. března 2002 ve výši 6.697,07 Kč [bod h) petitu] zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. ledna 2002, č.j. 15 Co 918/2003-132, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do 17,1% úroku z prodlení z částky 4.417,- Kč od 22. března 2002 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl; jinak jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž 24. dubna 1996 byla mezi Č. h. b., akciovou společností (dále jen „banka“) a žalovanými uzavřena smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 1,000.070,- Kč (správně „1,070.000,- Kč“) - dále jen „smlouva o úvěru“. Jelikož žalovaní závazek splatit poskytnutý úvěr ve sjednaných splátkách nesplnili, banka je v souladu se smlouvou o úvěru vyzvala k okamžitému jednorázovému splacení jistiny úvěru včetně příslušenství, což žalovaní rovněž neučinili. S odkazem na ustanovení §497 a §293 obchodního zákoníku odvolací soud přitakal soudu prvního stupně rovněž co do závěru o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 280.743,61,- Kč včetně úroků, poplatků za správu úvěru a upomínky, považuje žalobou uplatněný nárok v tomto směru za souladný se smlouvou o úvěru a obchodními podmínkami.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §236 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle dovolatele měl odvolací soud zkoumat „tvrzení o skutečnosti“, že žalobkyně zástavu prodala vlastně sama sobě, a to za nižší cenu, než ve skutečnosti měla a že postupovala „v rozporu se smlouvou“; neučinil-li tak, věc „nesprávně posuzoval“.
S poukazem na skutečnost, že mu rozsudek odvolacího soudu nebyl doručen a že „zpracovaný návrh dovolání je ovlivněn“ jeho zdravotním stavem, když je schopen se soustředit maximálně na 30 až 40 minut a neměl možnost se spojit s některým advokátem, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V průběhu dovolacího řízení (k 1. lednu 2006) došlo u žalobkyně ke změně obchodní firmy na H. b., a. s. (srov. úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 3511) a Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu - v dovoláním napadeném výroku ve věci samé - rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Výhrada, podle které měl odvolací soud zkoumat „tvrzení o skutečnosti“, že žalobkyně prodala zástavu „vlastně“ sama sobě, a to za nižší cenu, a že postupovala v rozporu se smlouvou, způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není. Jejím prostřednictvím totiž dovolatel tvrdí existenci vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci, přičemž taková vada řízení (i kdyby existovala) sama o sobě založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže.
Navíc - jak ostatně v důvodech svých rozhodnutí uvedly soudy nižších stupňů (a u jednání před soudem prvního stupně dne 6. května 2003 potvrdil i dovolatel - viz č.l. 34 až 36) - nemovitosti (zástavu), kterými dovolatel zajistil pohledávku žalobkyně ze smlouvy o úvěru, byly prodány P. P. (tj. nikoli žalobkyni). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je rovněž zřejmé, že se oba soudy námitkami žalovaných i v rozsahu dovoláním vytýkaném zabývaly. Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatele, podle níž byla zástava prodána „za nižší cenu“; i kdyby byla opodstatněná, sama o sobě totiž na výši dluhu z titulu smlouvy o úvěru nemá vliv.
Jelikož dovolání prvního žalovaného není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vůči dovolateli vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu