ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1534.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1534/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce D. K., proti žalovanému JUDr. J. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. M. a. s., za účasti společnosti K. Z., spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 34/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 54/2006-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. září 2005, č.j. 45 Cm 34/2001-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně M. M. a. s., vyloučení ve výroku specifikovaných pozemků (dále jen „sporné pozemky“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 54/2006-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že k zajištění půjčky ve výši 15,000.000,- Kč poskytnuté úpadkyni vedlejším účastníkem bylo ke sporným pozemkům ve vlastnictví žalobce zřízeno zástavní právo. V závislosti na postupu splácení půjčky, strany zástavní smlouvy sjednaly postupné „rušení zástavního práva“ s tím, že po úhradě adekvátní části půjčky se vedlejší účastník jako zástavní věřitel zavázal „oznamovat Katastrálnímu úřadu v M. zánik zástavního práva“ k jednotlivým sporným pozemkům. Odkazuje na ustanovení §151b odst. 2 a §151g občanského zákoníku a konstatuje, že žalobce přes poučení podle §118b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) [a podle obsahu spisu i přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. - viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. června 2006] neprokázal zánik zástavního práva k některému ze sporných pozemků, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je protiprávné a zmatečné.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tvrzeným porušením smluvních povinností vedlejšího účastníka spočívajícím „ve zmaření postupného vyjímání ze zástavy u příslušného Katastrálního úřadu v M.“, které vyústilo v zápis sporných pozemků do soupisu konkursní podstaty. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s námitkou, podle níž žalobce zastavil sporné pozemky (patřící do společného jmění manželů) bez souhlasu manželky. Kritizuje také „razantní“ postup při zápisu sporných pozemků do majetku konkursní podstaty, uváděje, že žalovaný „vydal urychleně právo na těžbu jinému subjektu, prodal stroje pravděpodobně bez řádného výběrového řízení“ a neposkytl žalobci možnost vypořádat se s dluhy úpadkyně. Konečně soudy nižších stupňů - pokračuje dovolatel - věc (nesprávně) posoudily jen z hlediska úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, aniž by aplikovaly příslušná hmotně právní ustanovení občanského zákoníku. Potud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolatel sám žádnou obecnou právní otázku zásadního významu v dovolání neformuluje, ač se mu v napadeném rozhodnutí dostalo řádného poučení o tom, že dovolání může být přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž mu vytýká, že pominul pro posouzení případu zásadní skutečnosti (které vyšly v průběhu řízení najevo), čímž zpochybňuje úplnost skutkových zjištění rozhodných pro (následné) právní posouzení věci odvolacím soudem. Potud dovolatel ovšem uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost dovolání v daném případě založit nelze.
Výhrada, podle které odvolací soud ponechal bez povšimnutí porušení povinnosti vedlejšího účastníka oznamovat příslušnému katastrálnímu úřadu zánik zástavního práva, je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, když odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - uzavřel, že dovolatel nenavrhl žádný důkaz prokazující zaplacení půjčky (její části) jako předpokladu pro podání návrhu vedlejším účastníkem na výmaz zástavního práva k některému ze sporných pozemků.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že žalobce zastavil sporné pozemky (patřící do společného jmění manželů) bez souhlasu manželky, když v řízení nebylo tvrzeno (natož prokázáno) dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy manželkou žalobce ve smyslu ustanovení §40a občanského zákoníku.
Konečně po právní stránce zásadně významným nečiní napadené rozhodnutí ani výtka, podle níž odvolací soud neaplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu. Ten totiž založil své rozhodnutí právě na závěru, že žalobce neprokázal zaplacení zajištěné pohledávky, byť jen v rozsahu nezbytném pro zánik zástavního k některému ze sporných pozemků (§151g občanského zákoníku).
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 14. prosince 2006
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu