ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1561.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1561/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně R.E. A., s. r. o., proti žalovaným 1) V. Š., a 2) M. Š., o zaplacení částky 1 081 537,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 172/96, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2002 č. j. 4 Cmo 695/2000-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dřívější Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. května 2000, č. j. 21 Cm 172/96-47, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (Komerční bance a. s.) částku 1 081 537,11 Kč s úrokem ve výši 20% p. a. z částky 1,050.737,11 Kč od 1.10.1994 do zaplacení a na nákladech řízení částku 43.264,-Kč, s tím, že žalobkyně se může domáhat zaplacení této částky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, tj. domu č.p. 2199 nacházejícího se na pozemku parc. č. 6041/7 - zastavěná plocha, o výměře 173 m2, dále pozemku parc. č. 6041/4 - ostatní plocha, o výměře 487 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1239 pro katastrální území F.u Katastrálního úřadu ve F.
Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 27.1.1992 s V. T. smlouvu o úvěru, na základě které poskytla jmenovanému úvěr 1 400 000,- Kč. K zajištění tohoto úvěru uzavřela žalobkyně (jako zástavní věřitelka) se jmenovaným (jako osobním dlužníkem a zástavcem) téhož dne zástavní smlouvu, ve které jako zástavy byly uvedeny nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu F.-M. na listu vlastnictví č. 1239 pro katastrální území F., a to dům č.p. 2199 na stavební ploše 6041/7, a parc. č. 6041/4 a 6041/7. Žalovaní, v jejichž bezpodílovém spoluvlastnictví se tyto nemovitosti v době podpisu zástavní smlouvy nacházely, s touto smlouvou výslovně souhlasili, což potvrdili jejím podpisem. Soud dále zjistil, že Krajský obchodní soud v Ostravě platebním rozkazem ze dne 29.9.1995, sp. zn. 4 Ro 2385/94, uložil V. T. zaplatit žalobkyni částku poskytnutého úvěru; jmenovaný však úvěr nesplatil. Žalobkyně dvakrát jednala jak s osobním dlužníkem, tak i s oběma žalovanými, přičemž je upozornila, že podá návrh na prodej zajištěných nemovitostí. Ani poté nebyl úvěr zaplacen. K námitkám druhé žalované soud uvedl, že v zástavní smlouvě je řádně označen předmět zástavního práva, popsané nemovitosti odpovídají výpisu z katastru nemovitostí a zajištěná pohledávka je řádně označena. Soud pak dospěl k závěru, že žalobkyně platnými listinami prokázala jak vznik zajišťované pohledávky, tak platný vznik zástavního práva; prokázala také, že osobní dlužník nesplnil závazek ze smlouvy o úvěru řádně a včas. Zavázal proto žalované (jako zástavní dlužníky) k plnění vyplývajícímu ze zástavní smlouvy.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované v záhlaví citovaným rozsudkem především připustil částečné zpětvzetí žaloby spočívající v omezení doby a výše požadovaných úroků, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Dále potvrdil rozsudek soudu stupně co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 1 081 537,90 Kč s úrokem stanoveným s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby, s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se zaplacení této částky jen v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 43.264,- Kč (výrok II.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III) a zamítl návrh na připuštění dovolání (výrok IV.).
Odvolací soud při přezkoumání rozsudku napadeného odvoláním postupoval podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“). Po doplnění dokazování a přezkoumání skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil správný právní závěr, s nímž se ztotožnil. Dále uvedl, že zástavní smlouva o zástavě věci cizí byla uzavřena mezi žalobkyní a úvěrovým dlužníkem platně. Souhlasil se soudem prvního stupně, že V. T. byl podle §151a a násl. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) oprávněn dát sporné nemovitosti do zástavy a zdůraznil, že k uzavření zástavní smlouvy došlo s plným vědomím a výslovným souhlasem žalovaných jako vlastníků zastavovaných nemovitostí (jak vyplývá z jejich prohlášení v čl. I. a čl. VII. této smlouvy). Souhlasil rovněž se závěrem, že předmět zástavy je ve smlouvě označen dostatečně určitě a že zástavní smlouva splňuje kriteria obsažená v §151a, §151b, §151d a §37 obč. zák. v rozhodném znění. Měl také za prokázáno, že úvěrový dlužník (osobní dlužník) dluh nezaplatil.
Odvolací soud dodal, že i kdyby žalovaní neudělili souhlas se zastavením svých nemovitostí, neměla by tato skutečnost zásadní význam. Zástavní právo ke sporným nemovitostem by totiž vzniklo za podmínek §151d odst. 1 obč. zák. odevzdáním nemovitosti zástavnímu věřiteli vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch, což bylo zápisy v katastru nemovitostí ve smyslu citovaného ustanovení prokázáno.
Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku podala druhá žalovaná ve lhůtě jednoho měsíce podle §240 odst. 1 o. s. ř. dovolání, s tím, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. (podle úpravy platné do 31.12.2000) a je důvodné podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatelka setrvala na námitce neplatnosti zástavní smlouvy s odůvodněním, že ve smlouvě není jasně, určitě a srozumitelně popsán předmět zástavního práva, není specifikována pohledávka, kterou má zástava zajišťovat, smlouvu nepodepsali vlastníci nemovitosti, ani k ní nepřistoupili. Zřejmou nekonkrétnost předmětu zástavní smlouvy spatřovala v rozdílném označení nemovitosti v rozsudcích soudů obou stupňů. Zatímco v rozsudku odvolacího soudu jsou nemovitosti označeny dům č.p. 2199, parc. 6047/7, parc. č.6041/4, v rozsudku nalézacího soudu jsou označeny dům č.p. 2199 nacházející se na parc. 6041/7, parc. 6041/4, takže je zřejmé, že soud upravil znění žalobkyní požadovaného petitu. Dále v zástavní smlouvě při označení předmětu zástavního práva je použito jednotné číslo označení zástavy „nemovitost zapsaná na LV č. 1239“ a není zřejmé, která nemovitost to má být. Vyslovila přesvědčení, že pohledávka, k jejímuž zajištění měla zástava sloužit, nebyla dostatečně přesně označena, neboť pouhý odkaz na úvěrovou smlouvu, jejíž obsah jí nebyl znám, nepostačuje. Ani ona ani první žalovaný nebyli stranou uzavřené zástavní smlouvy a proto jim nelze obsah bodu I. a VII. přisuzovat jako jejich projev vůle, když není prokázáno, že s celým textem smlouvy byli obeznámeni, samotné podpisy neznamenají přistoupení k jejímu obsahu. Text, že vlastníci nemovitosti výslovně souhlasí se zástavní smlouvou, není proto možno vzhledem k neznalosti jejího obsahu hodnotit jako závazný projev vůle. Dovolatelka zdůrazňovala nejasnost celé zástavní smlouvy s poukazem, že v bodě I. je uvedeno, že dlužník je vlastníkem nemovitosti, v bodě III. se dlužník zavazuje, že nemovitost nebude převedena na jiného a že dlužník není a nebyl vlastníkem. Podpisy na smlouvě nebyly platně ověřeny, pracovník banky je nemohl ověřit platně, když podpisy může ověřovat jen notář případně matrikář. Soudy se nezabývaly otázkou, zda v případě nedostatku souhlasu žalovaných s uzavřením zástavní smlouvy převzala žalobkyně zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a uložil odvolacímu soudu ve věci znovu jednat.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítala, že nebyla splněna podmínka zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Jak v návrhu na připuštění dovolání, tak i v samotném dovolání druhá žalovaná nespecifikovala otázku, pro jejíž řešení má být dovolání připuštěno. Žalobkyně se dále ztotožnila se závěrem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně postoupila pohledávku vůči V. T. s veškerým příslušenstvím a dalšími právy společnosti G. C. B. a. s., což doložila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28.5.2003. Společnost G. C. B., a. s., která souhlasila s tím, aby s ní v řízení bylo pokračováno namísto původní žalobkyně, pak tutéž pohledávku postoupila R.E. A., s. r. o., se sídlem v O., což doložila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22.9.2004. Posledně označená společnost rovněž souhlasila s tím, aby s ní v řízení bylo pokračováno jako se žalobkyní. Procesní nástupnictví formou singulární sukcese, o které tu jde, se rovněž řídí občanským soudním řádem ve znění účinném před 1. 1. 2001. Ve shodě s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při posuzování této formy procesního nástupnictví (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, pod číslem 82 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001, uveřejněné v témže časopise, č. 7, ročník 2002, pod číslem 126, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171), proto Nejvyšší soud jako se žalobkyní dále jednal se společností R. E. A., s. r. o.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka dovoláním výslovně napadla i výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení; přípustnost dovolání proti usnesení pak upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají a o případy uvedené v §238a odst. 1 a §239 odst. 1 o. s. ř. nejde. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. pak není dovolání proti uvedenému výroku přípustné již proto, že usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé. Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237, §238 a §239 o. s. ř. Vady dle §237 odst. 1 o. s. ř. dány nejsou (jak již výše uvedeno) a o případy podle §238 odst. 1 a §239 odst. 1 o. s. ř. nejde.
Dovolatelka uplatňuje přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněným nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Toto rozhodnutí musí být nejen významné pro projednávanou věc, ale musí mít zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Dovolací soud se může zabývat rozhodnutím odvolacího soudu z hlediska zásadního právního významu jen na základě takové právní otázky, kterou dovolatelka v dovolání označila. Předpokladem přípustnosti je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, tedy napadené rozhodnutí musí být na řešení takové obecné právní otázky založeno (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka však ani v návrhu na přípustnost dovolání předneseném v závěru odvolacího jednání ani v dovolání samém nespecifikovala žádnou obecnou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena. Námitky dovolatelky, směřující proti platnosti zástavní smlouvy, se týkají konkrétních údajů individualizujících předmětnou zástavní smlouvu, svou podstatou se týkají jen skutkových zjištění a neobsahují žádnou právní otázku přesahující svým významem projednávanou věc. Nesouhlas dovolatelky, směřující proti závěru odvolacího soudu založeném na ustanovení §151d obč. zák., z hlediska přípustnosti dovolání též neobstojí, a to vzhledem ke skutečnosti, že soudy obou stupňů se uzavřením zástavní smlouvy bez souhlasu vlastníků nezabývaly (naopak po skutkové stránce uzavřely, že tento souhlas udělen byl), nehledě k tomu, že problematika zástavy cizí nemovitosti bez souhlasu vlastníka byla již judikaturou vyřešena (srov. závěry poprvé Nejvyšším soudem formulované a odůvodněné v rozsudku ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, k nimž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 131, v rozsudku ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 1, v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 168, v usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002, v rozsudku ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 182/2004 a v usnesení ze dne 27. 4.2005, sp. zn. 29 Odo 890/2004).
Nejvyšší soud v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. i v této části odmítl pro jeho nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §234b odst. 4 v návaznosti na §224 odst. 1 a §146 odst. 2 první větu o. s. ř. (per analogiam) a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v souvislosti s tímto dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu