ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1646.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1646/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. K., proti žalovanému K. H., o zaplacení částky 327 185,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 212/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2005, č. j. 15 Co 331/2005-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 7 575,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, do rukou JUDr. R. P., advokáta v Sokolově.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 4.2.2005, č. j. 14 C 212/2002-120, zamítl žalobu o zaplacení částky 327 185,20 Kč se 14% úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chebu náklady řízení v částce 10 844,- Kč.
Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 29.2.1996 se žalovaným a s M. H. společenskou smlouvu o sdružení za účelem podnikání v dopravě a rozvozu nápojů, podle které vložil žalovaný do sdružení 17 nákladních vozidel, žalobkyně a M. H. každý 250 000,- Kč zajištěné úvěrem. Po odchodu M. H. k 31.1. 1997 pokračovali žalobkyně a žalovaný ve společném podnikání ve sdružení a dne 30.4.1997 podepsali novou smlouvu o sdružení, podle které měl žalovaný na starosti provoz dopravy a žalobkyně nákup a prodej zboží a vedení účetnictví sdružení, příjmy a výdaje měly být mezi nimi děleny na polovinu. Podle této smlouvy vložili účastníci do sdružení veškerý majetek, který nabyli po dobu trvání předešlého sdružení, na které navázali založením nového sdružení a který jim po vypořádání s předešlým účastníkem zůstal. Soudem ustanovený znalec Ing. J. H. poukázal na to, že po vystoupení M. H. ze sdružení nebyl stanoven jeho vypořádací podíl a vyslovil názor, že tato skutečnost nasvědčuje tomu, že po jeho odchodu nevzniklo sdružení nové, ale došlo pouze ke změně účastníků sdružení. Znalec současně vytkl, že účetnictví sdružení nebylo řádně vedeno a neobsahuje inventarizaci majetku v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví a dále odkázal na shodný závěr znalce K. L. zpracovaný pro účely trestního řízení vedeného proti žalobkyni u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 9/2002.
Soud konstatoval, že spornou zůstala otázka výše majetku získaného činností sdružení k 31.12.1997. Nezabýval se otázkou vypořádání třetího člena sdružení M. H. s tím, že nebyla předmětem sporu. Po ukončení společného podnikání ponechali si účastníci určitou část společného majetku, a to žalobkyně část vztahující se k velkoskladu a žalovaný k autodopravě, oba také převzali část závazků. Dospěl pak k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení žalované částky, přestože znalec ve svém posudku dospěl k opačnému závěru, a to proto, že znalcem provedený výpočet majetkového podílu nebyl proveden podle zákona o účetnictví, což znalec sám zdůraznil, ani v souladu s ustanoveními §839 a §841 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) řešícími způsob vypořádání účastníků zaniklého sdružení. Poukázal dále na to, že závěr znalce o výši aktiv a pasiv účastníků řízení převzatých po zániku sdružení, podle kterého u obou aktiva převyšují pasiva, a to u žalobkyně o částku 451 901,- Kč, u žalovaného o částku 1 541 819,- Kč, jsou v rozporu nejen se zjištěními učiněnými Finančním úřadem v Ch. a popsanými ve zprávách o daňové kontrole účetnictví účastníků za rok 1997, ale i se skutkovým tvrzením žalobkyně, že ona utrpěla ztrátu, zatímco žalovaný skončil se ziskem. Zdůraznil, že žalovaný byl výlučným vlastníkem 18 vozidel, po havárii jednoho z nich 17 vozidel, které po rozpadu sdružení měly být vráceny žalovanému, jenž však 3 z nich převedl do vlastnictví žalobkyně, jak bylo zjištěno v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 C 247/98. Poukázal také na ustanovení §841 obč. zák., které zakládá účastníku nárok na poměrnou část majetku získaného společnou činností a nikoliv na úhradu poměrné ztráty z takového společného podnikání.
Krajský soud v Plzni rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 45 263,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že bylo třeba provést vypořádání majetku sdružení podle §841 obč. zák ke dni 31.12.1997 a vypořádání dodatečně vzniklého závazku, který plnila sama žalobkyně vůči Finančnímu úřadu v Ch. částkou 152 315,- Kč. Ze shodné výpovědi účastníků v průběhu řízení také vyplynulo, že žalobkyně nevložila do sdružení žádné finanční prostředky a že převzala od žalovaného tři nákladní automobily, které byly jeho výlučným vlastnictvím v hodnotě, kterou sama stanovila částkou 717 102,- Kč. Vycházel ze závěru znalce, který uvedl, že na vypořádání ke dni zániku sdružení by měl žalovaný plnit částku 591 420,- Kč, poukázal však na to, že tento závěr se týká pouze vypořádání majetku ze společné činnosti účastníků sdružení v době jeho zániku, nikoliv dalších závazků a vzájemných plnění účastníků po této době, kdy žalovaný převedl na žalobkyni vlastnictví ke třem nákladním vozidlům v hodnotě 717 102,- Kč a žalobkyně uhradila společný závazek účastníků, a to dodatečně vyměřenou daň 152 315,- Kč. Znalec správně zohlednil ve svých výpočtech částky, které byly za dobu sdružení zaplaceny na splátky úvěru za společně užívané automobily, které zůstaly jako věci individuálně určené ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný tedy měl poskytnout žalobkyni majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení ve výši 591 420,- Kč a polovinu částky, kterou zaplatila žalobkyně po zániku sdružení na úhradu daňových pohledávek, tedy celkem částku 667 578,- Kč. Žalovaný však převodem svého majetku plnil nejméně částku 717 102,- Kč, takže závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud vznikla povinnost žalovaného podílet se na ztrátě žalobkyně, byla jí ztráta kompenzována poskytnutými vozidly, je správný.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že rozsudek napadený tímto dovoláním má podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (v dovolání nesprávně citované ustanovení §214a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opravila následným podáním).
Dovolatelka podrobila rozboru jednotlivé položky znaleckého posudku, oproti kterému nezahrnula do aktiv, vyčíslených v její prospěch, splátky úvěru, které přesunula do aktiv žalovaného, do pasiv si připočetla doměřenou daň a po připočtení ceny žalobkyní převzatých automobilů a na ně nesplaceného úvěru dospěla k závěru, že zůstalo nevypořádáno 532 435,- Kč. Vytýká oběma soudům, že nezkoumaly důkazy založené ve spise a logicky je nehodnotily, odvolacímu soudu pak, že neporozuměl znaleckému posudku a důkazům uvedeným v žalobě. Předmětné sdružení neskončilo ztrátou, ale ziskem, jehož vypořádání se žalobkyně domáhá. Pokud jeden z účastníků sdružení použije většinu zisku na úhradu svých závazků z jemu poskytnutých úvěrů na nákup automobilů do jeho vlastnictví a druhý účastník nezíská nic, je povinen takto neoprávněné získané prostředky vypořádat tak, aby každý z účastníků měl stejně. Odvolacím soudem převzatý závěr soudu prvního stupně o ztrátě není správný a ani nevyplývá ze znaleckého posudku. Uvedla, že převzala předmětné automobily, které však nebyly majetkem sdružení, aktivem ze sdružení byly pouze splátky za tyto automobily, provedené z finančních prostředků sdružení. S odkazem na tyto skutečnosti, znalecký posudek a provedené důkazy dovodila, že jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i rozsudek odvolacího soudu řeší předmětnou právní otázku v rozporu s ustanovením §841 obč. zák. Dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, aplikuje sice na věc správný právní předpis, ale nesprávně jej vykládá.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolání je zjevně bezdůvodné. Žalobkyně se nemůže dovolávat ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť rozsudek, proti kterému podává dovolání, je rozsudkem potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně. Žalobkyní uváděné důvody, a to zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, jsou účelové a neodpovídají skutečnému stavu věci. Poukázal na znalecký posudek Ing. J. H., který uvedl, že způsob vedení účetnictví, za které odpovídala výhradně žalobkyně, je v rozporu se zák. č. 563/1991 Sb., a že za způsob vedení účetnictví čelí žalobkyně obžalobě pro trestný čin podle §125 trestního zákona u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 9/2002, kde jiný znalec rovněž konstatuje vedení účetnictví v rozporu se zák. č. 563/1991 Sb. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti podle §236 odst. 1 a §237 odst. 3 o. s. ř. pro neexistenci právní otázky zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se na prvním místě otázkou přípustnosti dovolání.
I když žalobkyně přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., z následného textu a odkazu na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že dovolání bylo podáno podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Jde o první rozsudek odvolacího soudu, takže ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nepřichází v úvahu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento význam má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešen anebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud postupovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka se zabývá především způsobem výpočtu uplatňovaného nároku a jednotlivými jeho položkami z hlediska účetnictví a vytýká soudům, že nesprávně či nedostatečně hodnotily ty či ony jednotlivé důkazy a účetní položky. Všechny námitky dovolatelky tak směřují proti skutkovým zjištěním, popřípadě proti hodnocení učiněných skutkových zjištění. Jde tedy ve skutečnosti o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. U dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., však skutkové námitky uplatnitelné nejsou a v rovině právního posouzení těchto specifických skutkových závěrů (zvláště ve vztahu ke konkrétním účetním položkám a závěrům znaleckého posudku) postrádá věc potřebný judikatorní přesah.
Z toho zároveň vyplývá, že ve shora uvedených dílčích skutkových otázkách a jejich hodnocení nemůže jít ani o rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.)
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není z výše uvedených důvodů v posuzovaném případě dána a dovolací soud proto dovolání - bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., jakož i podle §14 a §15 advokátního tarifu (vyhl. č. 484/2000 Sb.), podle kterého náleží dovolateli odměna 15 000,- Kč, snížená na polovinu podle §18 odst. 1 tarifu, tj. 7 500,- Kč a náhrada hotových výdajů v částce 75,- Kč za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb., tj. celkem 7 575,- Kč. Daň z přidané hodnoty nebyla přiznána, neboť nebylo předloženo osvědčení o registraci plátce dané z přidané hodnoty ( §19a odst. 2 vyhl. č.110/2004 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně svou povinnost, uloženou tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. května 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu