ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.2.2005.1
sp. zn. 29 Odo 2/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva financí, proti žalovanému MVDr. J. J., o zaplacení částky 823.500,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 620/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2004, č. j. 1 Cmo 33/2004-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení do rukou zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25.11.2003, č. j. 28 Cm 620/97-117, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Fond národního majetku České republiky) domáhal vydání rozsudku stanovícího žalovanému zaplatit mu částku 823.500,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 113.235,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný vydražil ve veřejné dražbě dne 22.10.1992 privatizovaný majetek M. D., s. p. a v souvislosti s touto dražbou uzavřel se žalobcem smlouvu o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou. Mimo jiné bylo ujednáno, že vydražitel zachová původní předmět činnosti, tj. mlékárenskou výrobu v rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let a v případě nesplnění této podmínky zaplatí majetkovou pokutu ve výši 3.000,- Kč za každý nesplněný den. Současně bylo uvedeno, že podmínka může být limitována rozhodnutím Okresního úřadu v D., které z objektivních důvodu může také lhůtu zkrátit.
Soud prvního stupně se v intencích usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.8.2003, č. j. 1 Cmo 213/2002-98, kterým byl zrušen jeho rozsudek ze dne 29.3.2002, č. j. 28 Cm 620/97-67, zabýval otázkou určitosti smluvního závazku vymezeného slovy „vydražitel zachová původní předmět činnosti, tj. mlékárenskou výrobu ve stávajícím rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let“. Poukázal na to, že žalobce ve smlouvě jednoznačně neuvedl, jaký byl objem výroby let 1992 a 1993 s tím, že i kdyby rozsah mlékárenské výroby mohl vyplynout z listin okresního úřadu či jiných orgánů, mohou být pro posouzení rozhodné pouze listiny, které žalovaný podepsal a které v písemné formě mohou rozsah jeho závazku vymezit. Smluvní pokuta tak nebyla sjednána platně, neboť není určitým způsobem vymezena smluvní povinnost, která má být smluvní pokutou zajišťována. Rozsah mlékárenské výroby není ze smlouvy seznatelný.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 44.010,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Odvolací soud poukázal na své předcházející rozhodnutí a v něm vyslovený názor, že pro rozhodnutí předmětné věci je důležité posouzení platnosti závazku z hlediska ustanovení §37 obč. zák. Dovodil, že ustanovení o majetkové pokutě dohodnuté pro případ, že nebude zachována mlékárenská výroba v rozsahu let 1992 a 1993, postrádá podmínku určitosti právního úkonu. Z tohoto ujednání není patrno, co znamená zachování mlékárenské výroby, zda tento požadavek se měl týkat množství v litrech, kilogramech, nebo se měl týkat skladby výroby. Poukázal také na ustanovení §266 odst. 4 obchodního zákoníku, (dále „obch. zák.“) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní ujednání nebylo učiněno určitě a srozumitelně a proto je ve smyslu §37 obč. zák. absolutně neplatné.
Proti tomuto rozsudku podal včasné dovolání žalobce, který uplatnil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Potud poukázal na v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29.3.2002, kterým bylo žalobě vyhověno, jenž byl zrušen výše zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13.8.2003. Pokud by se dovolací soud s tímto názorem na přípustnost dovolání neztotožnil, uplatnil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. proto, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu se dostalo při řešení otázky výkladu §37 odst. 1 obč. zák. do rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod uplatnil dovolatel nesprávné právní posouzení ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o majetkové pokutě postrádá podmínku určitosti. Vytýká odvolacímu soudu, že se dopustil pochybení spočívajícího v nesprávném výkladu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. a §266 obch. zák. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96 (tento rozsudek byl uveřejněn v příloze časopisu Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 1), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (tento rozsudek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999), a uvádí, že právní názor odvolacího soudu, který se nepřímo postavil na stanovisko, že výklad právního úkonu nepřichází v úvahu za situace, kdy výraz použitý ve smlouvě připouští různý výklad a účastníci jej vykládají rozdílně, je nesprávný a je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vyslovil přesvědčení, že jak odvolací soud tak i nalézací soud se při posuzování určitosti smluvního ujednání o výklad sporného ustanovení ani nepokusily. Odvolací soud k žalobcem v odvolání provedenému výkladu nezaujal žádné stanovisko a proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud se rovněž nijak nevypořádal se žalobcem naznačovanými právními aspekty prodeje privatizovaného majetku v režimu zák. č. 92/1991 Sb., ohledně možností žalovaného jako nabyvatele privatizovaného majetku zjistit případné sporné skutečnosti z příslušné obchodní a účetní evidence a nebyla rovněž zhodnocena v řízení zjištěná a prokázaná odborná způsobilost žalovaného v oboru mlékárenství. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolání není přípustné pokud se dovolatel dovolává ustanovení §237 odst. l písm. b) o. s. ř., s odůvodněním, že kasační soud nevázal soud prvního stupně žádným závazným právním názorem. Pro případ nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže podle žalovaného obstát ani dovolatelův poukaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního právního významu. Na téma neurčitosti právních úkonů byla vydána řada rozhodnutí tvořících konstantní judikaturu, ze které odvolací soud vycházel. Žalovaný též namítl, že dovolatel nespecifikoval, zda dovolacím důvodem je vada řízení nebo nesprávné právní posouzení. Námitky dovolatele neobstojí, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Proto navrhl, aby dovolání žalobce bylo pro nepřípustnost odmítnuto, a v případě, že soud dospěje k závěru, že je dovolání přípustné, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky se poté co usnesením podle §107 o. s. ř. rozhodl o procesním nástupnictví po v mezidobí zaniklém žalobci, zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na který se dovolatel především odvolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně , kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek ze dne 29.3.2002, č. j. 28 Cmo 620/97-67, ve výroku, kterým stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 823.500,- Kč, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13.8.2003, č. j. 1 Cmo 213/2002-98, změnil svůj původní právní názor na platnost předmětného smluvního ujednání o pokutě v případě nesplnění závazku žalovaného o zachování mlékárenské výroby po dobu pěti let a za použití ustanovení §37 obč. zák. dospěl k závěru, že toto smluvní ujednání je neplatné z důvodu neurčitosti. Z odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu je však zřejmé, že v tomto usnesení není uveden žádný závazný právní názor, který by měl za následek, že soud prvního stupně by nemohl při svém rozhodování uplatnit svůj právní názor nezávisle na odvolacím soudu. Bylo věcí soudu prvního stupně, aby se věcí zabýval i z jiných než v citovaném usnesení uvedených hledisek pro posouzení určitosti a tím i platnosti právního úkonu. Podmínka ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyla proto splněna a z hlediska tohoto ustanovení dovolání není přípustné.
Dovolatel odkazuje i na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku přípustnosti dovolání řeší dovolací soud jako předběžnou. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, přitom může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání - k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - označil (srov. zde usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 224, pod č. 132). Proto se především zabýval tím, zda závěr o neplatnosti smluvního ujednání ve znění „Vydražitel zachová předmět činnosti, tj. mlékárenské výroby o stávajícím rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let. V případě nesplnění tohoto závazku zaplatí vydražitel smluvní pokutu ve výši 3.000,- Kč za každý nesplněný den“, má obecný judikatorní přesah a dospěl k závěru, že tomu tak není. Právní posouzení platnosti předmětného ujednání totiž nepřesahuje rámec tohoto případu.
Nejvyšší soud neshledal zkoumané rozhodnutí ani v rozporu s hmotným právem, když dovolací soud při výkladu zkoumaného ujednání vycházel z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. i z ustanovení §266 obch. zák., i když tato ustanovení výslovně necitoval. Otázka vztahu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. případně ustanovení §266 obch. zák. k ustanovení §37 obč. zák. přitom Nejvyšším soudem byla opakovaně řešena (např. v dovolatelem cit. rozsudcích sp. zn. 3 Cdon 1032/96, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 a sp. zn. 29 Odo 108/2003 nebo v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215), a napadené rozhodnutí s touto judikaturou v rozporu není.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto, proto žalovanému náleží ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) a jejich výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). Podle ustanovení §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny za dovolací řízení 15.000,- Kč. Takto určená sazba se - se zřetelem k tomu, že zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání) - snižuje o polovinu na konečných 7.500,- Kč (§18 odst. 1 vyhlášky). Spolu s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 75,- Kč tak soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost vyplývající z tohoto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně 28. února 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu