ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.245.2006.1
sp. zn. 29 Odo 245/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně A. P. a. s. v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. P. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 71,883.464,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 16 Cm 28/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2005, č.j. 6 Cmo 310/2004-131, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2005, č.j. 6 Cmo 310/2004-131, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 14. února 2005, č.j. 6 Cmo 310/2004-131, potvrdil rozsudek ze dne 26. ledna 2004, č.j. 16 Cm 28/2000-105, jímž Městský soud v P. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 71,883.464,17 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 54,457.992,27 Kč od 1. října 1999 do zaplacení a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že smlouva o úvěru ze dne 17. února 1993 ve znění dodatku č. l (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“) uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným, kterou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50,000.000,- Kč na nákup nemovitostí v zahraničí, je platnou smlouvou, mající náležitosti podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Mezi účastníky bylo nesporné, že úvěr byl žalovanému poskytnut a nebyl splácen ve lhůtách dohodnutých ve smlouvě.
Námitku žalovaného, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena, poněvadž ji za žalobkyni nepodepsaly osoby k tomu oprávněné, nepovažoval za důvodnou s tím, že otázkou platnosti smlouvy se zabýval již soud prvního stupně a jeho závěr, podle něhož osoby, které za žalobkyni smlouvu podepsaly, byly podle podpisového a organizačního řádu žalobkyně oprávněny smlouvu podepsat, je správný. I kdyby tomu tak nebylo - pokračoval odvolací soud - pak podle ustanovení §20 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) šlo o úkon týkající se předmětu činnosti žalobkyně, ta smlouvu nezpochybnila a úvěr žalovanému poskytla.
Návrhu žalovaného na doplnění dokazování vyšetřovacím spisem Policie České republiky, z něhož mělo vyplývat poskytnutí plnění na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru, s odkazem na nepřípustnost dalšího dokazování v odvolacím řízení v systému neúplné apelace podle ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o tom, že dluh byl částečně uhrazen a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel především zdůrazňuje, že teprve v průběhu odvolacího řízení se dozvěděl, že žalobkyně získala ve Š. k. exekucí majetku žalovaného částku 175.000,- EUR a částku 6,090.511,- Kč za prodej nemovitostí společnosti L., a. s. Přesto návrhu na doplnění dokazování nebylo odvolacím soudem vyhověno.
Nesprávnost právního posouzení věci pak spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru je platnou smlouvou podepsanou osobami oprávněnými za žalobkyni jednat a dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou promlčení. Má za to, že žalobkyni bylo přiznáno plnění „na základě neplatného právního úkonu, na který již bez vědomí žalovaného bylo částečně plněno“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalovaného za nepřípustné.
Jelikož dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud řešením otázky, zda dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění výše dluhu ze smlouvy o úvěru.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává zásadně právně významným ani z pohledu dovolatelem předestřené otázky platnosti smlouvy o úvěru co do oprávnění osob jednajících za banku.
Je tomu tak proto, že již v důvodech rozhodnutí ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení §15 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 neobsahovalo úpravu překročení zákonného zmocnění, v důsledku čehož je nezbytné v intencích ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. aplikovat právní úpravu obsaženou v ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. Současně dovodil, že důsledkem překročení zákonného zmocnění podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. není neplatnost právního úkonu, při kterém zákonný zmocněnec překročil rozsah zmocnění, ale jen to, že jím právnická osoba při splnění zákonem stanovených podmínek není vázána. Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. tak jednak chrání právnickou osobu před důsledky excesu jejího zákonného zmocněnce, jednak chrání i druhou stranu smlouvy, která jednala v dobré víře, že ten, kdo jednal za právnickou osobu, byl oprávněn takto jednat. Přitom překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností vyplývajících ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zákonný zástupce jednal.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky, zda soud je povinen se zabývat námitkou promlčení i z pohledu jiné právní kvalifikace věci, než té, se kterou námitku promlčení spojil účastník řízení.
Podle ustanovení §388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu a není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti kvalifikuje účastník řízení. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen prověřit důvodnost takovým účastníkem vznesené námitky promlčení i z pohledu těchto závěrů. To znamená, že důvodnost uplatnění námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k žalobním tvrzením, případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci (v rozsahu, v němž skutková zjištění opodstatňují přiznání nároku - lhostejno z jakého titulu).
Nezabýval-li se odvolací soud v rozporu s uvedeným judikatorním závěrem (ne)důvodností námitky promlčení, je jeho právní posouzení věci při řešení otázky promlčení uplatněného nároku neúplné a tedy nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2006
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu