ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.255.2004.1
sp. zn. 29 Odo 255/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu ve Z., proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti pohledávky ve výši 506.957,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 273/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 4 Cmo 258/2002-42, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 4 Cmo 258/2002-42 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2002 č. j. 43 Cm 273/2001 22, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2002 č. j. 43 Cm 232/2001-22, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě dvou platebních výměrů z 8. června 1999 daňové pohledávky ve výši 495.653,- Kč a 11.304,- Kč, přičemž na obou výměrech je vyznačeno, že nabyly právní moci poté, co byly doručeny žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně); jako daňový subjekt je v nich uvedena úpadkyně. Na tomto základě shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prohlášením konkursu nepozbývá úpadce způsobilost být povinným v daňových řízeních. Tím méně pak příslušný subjekt pozbývá způsobilosti být nositelem daňové povinnosti jen tím, že pozbude oprávnění k podnikání. Dále dovodil, že v daném případě povinnost zaplatit daň, resp. ji odvést, vznikla úpadkyni před prohlášením konkursu, takže daňová povinnost nemohla být uložena jinému subjektu. Byly-li platební výměry vydány oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, měly být v konkursním řízení považovány za vykonatelná rozhodnutí. Jako o takových o nich mělo být rozhodováno dle §24 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jinými slovy, bylo na žalovaném, aby podal žalobu dle označeného ustanovení a jestliže tak neučinil, platí, že přihlášené pohledávky se považují za zjištěné. Žalobkyně tedy nebyla oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle §23 odst. 2 ZKV a oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), právě s přihlédnutím k §24 odst. 2 ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal, zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím období plátcem srážkové daně podle §36 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, s tím, že jde o dovolání jen proti důvodům rozhodnutí (§236 odst. 2 o. s. ř.). Jako nesprávnou kritizuje i úvahu dovolatele, že úpadkyně byla „neexistujícím subjektem“ a snáší argumenty na podporu závěru, že bývalá banka je nadále povinna odvádět srážkovou daň z úroků podle zákona o daních z příjmů. Žalobkyně proto navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve sporu uspěl (soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil), pokládá dovolání za subjektivně přípustné z týchž příčin jež popsal v typově shodné věci v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na který v podrobnostech odkazuje.
V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu ustanovení §24 ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury Nejvyššího soudu.
Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 327/2004 pak Nejvyšší soud na základě rozboru ustanovení §24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku – vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.
Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto opodstatněné.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud uzavřel, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být (skutkově podložený) právní závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat (v právní teorii srov. k těmto předpokladům podrobně např. Krčmář, Z. in: Justiční praxe č. 6/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy - 2. část“ /str. 321-337/) Tomuto požadavku nedostálo napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, jejichž právní posouzení věci lze i proto mít za neúplná a tudíž i nesprávná.
Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že co do neúplného právního posouzení věci a popsané vady řízení platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu